PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

DANIELA ŠROUBKOVÁ: PRIMUM NON NOCERE

Rozhodla jsem se, že se k této zajímavé diskusi připojím a podělím se o svůj názor na vzdělání i zkušenost z vedení sebezkušenostní skupiny. Můj názor vznikl také postupně v procesu sdílení s Míšou Ročňovou, Ivanou Jirmanovou a v poslední době s Karlem Saurem. Přijde mi důležité zdůraznit, že tahle debata se týká koncepce vzdělání nástavbového lékařského oboru, tedy jedné specifické oblasti psychosomatické léčby. Tato oblast má z principu věci svoje specifika.

Rada i lék z rukou a úst lékaře má v našem kulturním a historickém kontextu podle mě větší váhu než rada psychologa či jiného odborníka. Máme tedy v rukou potenciálně mocný nástroj, který může významně ovlivnit i poškodit. Jednou z prvních zásad lékařské péče je „primum non nocere“ tedy „především neuškodit“. Obávám se, že ani nejerudovanější informace o podstatě a léčbě psychosomatických onemocnění z teoretických kurzů nevybaví psychosomatického lékaře schopností dostatečně empaticky, a přitom účinně rozkrývat a intervenovat při léčbě pacientových obtíží.
Psychosomatická medicína se pohybuje na rozhraní těla a psychiky a také někdy přitahuje osobnosti, které rády pokouší a zkoumají hranice, hledají průniky, přesahy. Sama sebe řadím k podobně založeným a sympatizuji s nimi, vnímám ale také zvýšenou potřebu, ba i nutnost dobře prozkoumat svoje vlastní hranice, křehká místa a dobře rozumět významu respektu k tempu, založení a hranicím druhého. Obávám se, že podmínkou k tomuto náhledu musí být považován psychoterapeutický sebezkušenostní výcvik, který zaručuje určitý počet hodin, ale také delší časový interval trvání, který dává prostor průběhu procesu zrání osobnosti léčícího. Součástí výcviku by pak měla být povinná supervize.
Umím si představit provedení několika psychosomatických konzultací či intervencí spíše edukačního charakteru, ale systematickou léčbu často chronických psychosomatických obtíží si bez řádného výcviku představit nedokážu. Můj názor podporuje i zkušenost z probíhajícího výcviku lékařek adeptek na psychosomatickou atestaci, které dospěly v jasné většině po zatím 60 hodinách sebezkušenosti k závěru, že zdaleka nejsou vybaveny k provádění léčby, ale že se potřebují primárně postarat o sebe a svoje rodiny.  Umím si také představit, že existují výjimeční a charismatičtí jedinci (například Vláďa Chvála), kteří by se obešli bez podobného strukturovaného programu, ale tuto cestu nelze považovat za standardní pro většinu. Riziko poškození pacienta, a nakonec i sebe samého považuji u běžného adepta za příliš pravděpodobné, pro dnešní medicínu nepřijatelné a neetické. Řada podobných zkušeností by pak vedla zákonitě k diskreditaci celého oboru.
V tuhle chvíli se bude rozhodovat, jestli tomu dobře rozumím, o vzdělávání v oboru na poměrně dlouhou dobu. Přijde mi tedy nanejvýš důležité, aby nevznikl obor s bezhraničním základem, produkující jedince potenciálně schopné poškodit a nedostatečně vybavené léčit vážnější psychosomatické pacienty, který by v důsledku cílům psychosomatické péče o potřebné nepomohl.

Praha 13. 5. 2019
Autorka je lékařka, psychiatrička a psychoterapeutka

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0