RECENZE II

Zobrazení: 231

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

RADKIN HONZÁK: RECENZE KNIH, KTERÉ MŮŽETE ČÍST A NAVÍC DOPORUČIT POTŘEBNÝM

Dítě nezná pojem vděčnosti, nebo spíše neuvědomuje si jeho náplň, protože žije ve světě, který je pro ně samozřejmý, a pokud memoruje básničky o tom, jak je rodičům či učitelkám vděčné, neví ještě přesně, o čem mluví. Vděčnost poznává, až když citově, ekonomicky nebo časově investuje, a nedostává zpátky. Pak se začne ptát: kde je odpovídající vděk? To ale ještě není pravé poznání. Teprve až ztratím něco, co pro mě bylo cenné, a pak to zase najdu, uvědomím si naplno, že mám být vděčný za to, co všechno mi bylo dopřáno. To nemám z vlastní hlavy, pan profesor Matějček o tom napsal esej. Myslím ale, že je to dobrý úvod k referátu o knihách, které budou následovat.

My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme byli podmíněně propuštěni z kriminálu zvaného RAKOVINA, máme obohacený život o nezapomenutelnou zkušenost. Velmi jsem docenil, že mám kamaráda, který terapie prodělával dva roky přede mnou, a tak mě o některých věcech k mému prospěchu poučil (připomnělo mi to, jak mě poučoval kamarád, který tam několikrát byl, co musím vidět v Paříži, když jsem tam jel poprvé a na krátkou dobu). Jako zkušenost z té doby, o niž se mohu rozdělit, nabízím jen jeden literární pokus, a to haiku s jasným názvem Chemoterapie: Přestože teď zadek těžce zvedám, / vím, že se nedám, nedám. To je na recenzi málo, ač báseň je to hezká. Nicméně formuloval jsem radu, kterou trousím, kudy chodím (trus, doktore, trus!): Neberte oznámení o chorobě jako zvěst o životní tragedii, ale jako oznámení, že jdete v životě do nové školy. Budou tam noví spolužáci, noví kantoři, nové učivo, nový režim. Bude to životní lekce, nová zkušenost!

Tereza Schillerová to na rozdíl ode mne vzala z gruntu a v duchu hesla, že ze stresu se lze vypsat, se pustila napřed na blogu a pak knižně do Deníku raka. To, co napsala ex post, je ale ve své stručnosti také velmi zajímavé: Nejsložitější situace byly pro mne občas v nemocnici, kdy jsem nevěděla, co se mnou bude, co mě čeká za vyšetření, jak to bude celá léčba probíhat. Vše jsem pochytila až za pochodu. Těžké byly také chvíle plné depresí, úzkostí, nespavostí a agresivity. Musela jsem si nakonec pomoci léky na zklidnění. Tyto momenty střídaly i pěkné chvíle, kdy se mi dařilo vrátit se zpět na cestu a bojovat dál. Vypráví to totiž o tom, o čem vytrvale kecám celý život, o významu komunikace. Já jsem se proti ní měl jak prase v žitě, věděl jsem totiž dobře, že na výsledky se čeká. Jak dlouho? Vždycky o den déle, než jste mysleli!

Potkáváme se s pacienty denně, poznáváme jejich reakce, část jejich problémů, ale takovýto deník nám – zdravotníkům – ukáže celou plastickou mapu jejich stonání, selhávání i vítězství v každodenním životě. Nebudeme se pak divit nešťastnému výrazu, když máme víc informací než zkušenost svých zrcadlových buněk, která nás netěší: Můj život se zastavil. Zastavil se a já si nevím rady. Mám před sebou ceduli STOP. Jsem v bublině smrti. Stačí tu bublinu propíchnout a má mě. Svině. Autorka vůbec není hysterická a navzdory těmto úvahám jede ve svém „zastaveném“ životě jak fretka.

Nepohodu nepřináší jen nemoc a zdravotníci, také spolutrpící: Ta paní má pocit, že jí to tam patří, takže se neohleduplně producíruje kolem mé postele, která je u okna, takže „s největším soukromím“, ale ona mi ho narušuje, protože každých deset minut leze do mého prostoru. Sere mě.

Jsou tu i lidé blízcí, rodina: Mám pocit, že můj muž musí být jednoznačně v prdeli. Chodí bytem a je přesvědčen, že má nádor mozku. Na můj dotaz, odkud to ví, odpovídá, že to četl na internetu. Je to vždycky stejný. Začne ho něco trápit, hodí to Googlu a už si určuje diagnózu. Mám chuť ho uškrtit. V tu dobu jsem sama psychicky slabá a fyzicky vyčerpaná, že si vůbec neuvědomuju, že to období je pro něj ještě náročnější než pro mě.

Tento bedekr končí happyendem s vědomím, že to máme všichni podmíněně. Až já budu velkej a odhodlám se napsat svoje zkušenosti, přál bych si mít tak přesné postřehy a k tomu tak lehké pero.

Zcela objevná i pro mě byla útlá knížka Jindřicha Jašíka Cesta ze schizofrenie, ke které jsem se dostal čirou náhodou, ale takovou, o níž Kurt Vonnegut říká, a tak se stalo, jak se mělo stát. A mělo by se stát, že ta publikace nezapadne do zapomenutí, ale dostane se psycholidem – já bych ji dal k psychiatrické atestaci jako povinnou četbu. Vzdáleně připomíná Duši, která se našla, zčásti Císaře z Porugalie, přináší ale daleko přesnější informace o intrapsychických pochodech člověka, který prodělal psychózu a dodatečně dokázal většinu svých prožitků rekonstruovat a v dalším běhu se na ně připravit a úspěšně se s nastupující patologií poprat: Můj způsob obrany byl takový pokus-omyl, který nakonec vyšel… V čem se vnímání reality liší od vnímání reality zdravého člověka? Mojí odpovědí na tuto otázku je strach. Ten, kdo schizofrenii zažil, moc dobře ví, jak dlouho žil ve světě, ve kterém ho chtělo všechno a všichni zabít… Dlouhotrvající pocit neustálého strachu považuji za hlavní příčinu mezi fungováním mozku schizofrenika a normálního člověka.

Autor mi potvrdil moji celoživotní představu, že často léčíme diagnózu, místo abychom hledali pomoc pro nemocného člověka. Přitom se ve vzpomínkách na svou hospitalizaci nijak agresivně nerozkřikuje a rozhodně se nestaví do antipsychiatrického šiku, psychofarmaka nepomlouvá a oceňuje, že mu napoprvé umožnila vrátit se domů. Nicméně má k tomu dobře nastudované i vědecky (NIMH) podložené alternativní postupy.

Do svého zápisníku zajímavých citátů jsem si z knížky vypsal: Věřit bludům je normální, protože v každém z nás je veliká touha po jednoznačných odpovědích, kterou nemůže náš relativní svět uspokojit. Největší rozdíl mezi schizofrenními a normálními bludy je v tom, že těm druhým věří mnohem víc lidí. Nikdo není blázen proto, že věří bludům, ale proto, že věří bludům, kterým nevěří nikdo jiný.

Současná neuropsychologie hovoří o třetích zásadních změnách v mozku v období adolescence; nejde zdaleka jen o nálet pohlavních hormonů, které mění chování dospívajících, jako jeden detail je možné uvést skutečnost, že při rozpoznávání výrazů emocí jsou mladí lidé nejvíce vnímaví na signály možné agrese. V mém věku je ta citlivost výrazně menší. Zařazení do dospělého světa je obtížné. Není divu, že autor píše: Jen z neochoty přijmout realitu, jaká je, může vzniknout potřeba vytvořit realitu novou.

O významu dopaminu ten, kdo ho zná, nepochybuje. Jašík tomu říká fantazie – připisování významů a z toho vyplývajícímu skládání příběhů. Do toho organicky integruje ego a zde bych řekl, že zapomíná na to, že psychotický stav představuje právě jeho ztrátu. Budeme se o tom ještě muset domluvit, o to velmi stojím; autor ego na malé ploše spíš zkritizoval, a pak opustil.

Mnohem dramatičtější je druhá část popisující cestu do zdraví vlastními silami, bez pomoci psychofarmak. Jašíkův postup má asi nejblíže k racionálně kognitivní terapii, mám-li ho k něčemu obecně známému přirovnat. Už jeho dělení strachů stojí za zmínku, protože tam nabízí svůj vnitřní prostor, který z vnějšku vidíme, resp. nevidíme ukrytý za fasádou mutismu („je zahrabanej v sobě, co tam asi schovává?“, častá charakteristika při poradách personálu).

Odbočka: a teď mě velmi zajímá, zda by kombinace uklidňujícího rozhovoru + oxytocinu + vyšší dávky rychle působícího benzodiazepinu neotevřela dveře téhle zakleté komnaty. Konec odbočky.

Nejistota po propuštění. Nebyl jsem ochoten přistoupit na doktorské stigma… ale byl jsem ochoten připustit, že něco, i když nevím co, rozhodně se mnou nebylo v pořádku. A zde autor nabízí svým bližním: Připusť i ty, že z toho bláznivého světa ses mohl zbláznit sám. A vzápětí řeší problém stažení se ze světa jako to nejpitomější, co člověk může udělat s představou, že mu každý vidí na čele, že je schizofrenik.

Úžasný příběh o zápase ega s realitou onemocnění přináší autobiografická novela Zuzany Pechové Plotýnka a já. S vzácnou porcí sebekritického přístupu autorka – workholka a navíc profesorka na gymnáziu – předvádí svou historii, která v malém kopíruje slavnou cestu Kübler Rossové: šok, popředí, agrese, smlouvání, deprese, přijetí. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a s karimatkou v podpaží. O přestávkách na ní budu v kabinetě polehávat a relaxovat. Mírně pošetilé očekávání od někoho s pětadvacetiletou učitelskou praxí. Cestu, kterou žena, která do teď zvládala nemožné, nemůže přijmout, nemůže připustit, že nad její vůlí vyhrála, že ji zkrušila jedna ničemná plotýnka. Navíc cestu lemovanou zkušenostmi a poznatky ze života spolutrpících. Z obsahu a příběhu té paní mi začíná být nevolno. Vypadá to, že kvůli sebeobětování nemá ani čas si vyprat nebo umýt hlavu. Přijímání nové situace je obtížné a bolestné. A jak trpce jí zní útěcha: Buďte ráda, že máte jen tohle; co by jiní za to dali. S invalidním důchodem jako se sociálním statusem se smiřuju hůř. První výplatu důchodu přijímám s rozpaky, dostávám peníze za nic? Co budu říkat, když se mě lidé zeptají, co dělám?

To, co je výzvou pro pomáhající, je zde nad standardní medicínskou pomoc; tahle žena, nastavená na výkon až do té míry, kterou popisuju slovy, „vyměnila svou duši za výkon“, potřebuje ve své bolesti a neschopnosti najít smysl života. A protože dosud vše řídila suverénně, je s ní obtížná dohoda. Jak jí něžně a současně přesvědčivě říct: „život je to, co máš, ne to, co bys chtěla“, aby to slyšela a nezranilo ji to?! V tomto případě, když nejsme slyšeni, je nejlepší vzít její knížku a vrazit ji do ruky těm, kteří jsou na tom, jako ona byla na začátku.

To by mohl být smysl biblioterapie. Ono to jde, ono to musí jít!

  • Do redakce přišlo 19. 5. 2019.
  • K tisku zařazeno 19. 5. 2019.
  • Konflikt zájmů není znám.