LITERÁRNÍ KOUTEK

Zobrazení: 0
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

ELIAS CANETTI: ZASLEPENÍ

BLÁZINEC. Jednoho znepokojivě teplého večera koncem března kráčel slavný psychiatry Georges Kien sály svého pařížského ústavu. Okna byla dokořán. Mezi pacienty se odehrával urputný zápas o omezené místo u mříží. Hlava narážena na hlavu. Nešetřilo se nadávkami. Téměř všichni trpěli úžasným vzduchem, který přes den, někteří doslova, nasávali a hltali na zahradě. Když je dozorci odvedli zpátky do ložnic, byli nespokojeni. Chtěli ještě víc vzduchu, nikdo nepřiznal únavu. Až do večerky hltali u mříží to, co se dalo z večera zachytit. Zdálo se jim, že zde jsou vzduchu, který naplňoval jejich světlé, vysoké sály, ještě blíž.


Z této činnosti je nevytrhl ani profesor, kterého milovali, protože byl krásný a dobrý. Když jindy zaslechli, že přichází, shlukla se většina osazenstva sálu do houfu a běželi mu vstříc. Obvykle se drali o jeho dotek, ať už rukou nebo slovem, stejně jako dnes o místo u okna. Nenávist, kterou mnozí chovali k ústavu, kde jsou protiprávně zadržováni, se nikdy nevybila na mladého profesora. Byl teprve dva roky i nominálně ředitelem rozhlehlého ústavu, který dříve vedl jen ve skutečnosti, jako dobrý anděl ďábelského nadřízeného. Kdo si myslel, že je znásilňován, nebo skutečně znásilňován byl, svaloval vinu na všemocného, byť mezitím již zesnulého předchůdce.
Tento předchůdce zastával oficiální psychiatrii s tvrdošíjností choromyslného. Považoval za svou vlastní životní úlohu využívat obrovského materiálu, kterým vládl, jako opory pro zavedenou klasifikaci. Případy, které považoval za typické, mu nedaly spát. Lpěl na definitivnosti systému a nenáviděl pochybovače. Lidé, zejména choromyslní a zločinci, mu byli lhostejní. Přiznával jim jisté právo na život. Poskytovali zkušenosti, z nichž autority budují vědu. On sám byl autoritou. O budovatelích pronášel, ač jinak nerudný a skoupý na slovo, vášnivé projevy, které jeho asistent Georges Kien, svíjející se studem nad takovou omezeností, musel povinně celé hodiny poslouchat, vstoje od začátku až do konce a od konce zpátky. Kdykoli stál proti sobě tvrdší a mírnější názor, rozhodl se předchůdce pro tvrdší. Pacientům, kteří ho při každé vizitě obtěžovali touž starou historkou, říkal: “Všechno vím.” Své ženě si trpce stěžoval na profesionální styk s takovými nepříčetnými individui. Jí se také svěřoval se svými nejtajnějšími myšlenkami o podstatě duševních chorob, myšlenkami, které před veřejností tají jen proto, že jsou pro systém příliš hrubé a jednoduché, tedy nebezpečné. S velkým důrazem a pronikavým, odhalujícím pohledem na červenající se manželku prohlašoval, že choromyslnosti propadají právě ti lidé, kteří myslí stále jen na sebe. Pomatenost je trestem za sobectví. Proto se v ústavech shromažďuje největší sebranka z celé země. Vězení konají tutéž službu, ale věda potřebuje blázince jako názorný materiál. Jinak už neměl co říci. Byla o třicet let mladší než on a zkrášlovala podzim jeho života. První žena mu utekla dřív, než ji mohl, jako později druhou, strčit do vlastního ústavu coby nevyléčitelnou egoistku. Ta třetí, proti které kromě své žárlivosti nic neměl, milovala Georgese Kiena.
Jí vděčil Georges Kien za svoji rychlou kariéru. Byl vysoký, silný, temperamentní a sebejistý; v jeho rysech bylo něco z té měkkosti, již ženy potřebují, aby se u muže cítily doma. Každý, kdo ho viděl, nazýval jej Michelangelovým Adamem. Dovedl velmi dobře spojit inteligenci s elegancí. Milenčina politika vystupňovala jeho skvělé nadání ke geniální účinnosti. Když měla jistotu, že se nástupcem jejího muže ve vedení ústavu nemůže stát nikdo jiný nežli právě Georges, podstoupila pro něj i vraždu jedem, o níž dokonce zachovala mlčení. Promýšlela a připravovala vraždu několik let; podařila se jí. Manžel zemřel nenápadně. Georges byl okamžitě jmenován ředitelem a oženil se s ní z vděčnosti za dřívější služby; o té poslední neměl tušení.
V tvrdé škole svého předchůdce se rychle vyvinul v jeho pravý opak. Zacházel s pacienty, jako by to byli lidé. Trpělivě poslouchal příběhy, které už slyšel tisíckrát, a projevoval nad nejstaršími nebezpečími a úzkostmi stále nové překvapení. Smál se a plakal s pacientem, který zrovna seděl před ním. Příznačný byl jeho denní program: třikrát, hned ráno, brzy odpoledne a pozdě večer, obešel celý ústav, takže nebylo dne, aby přehlédl, byť jen jediného z osmi set chovanců. Stačil bleskurychlý pohled. Jakmile někde zpozoroval nenápadnou změnu, trhlinu, možnost vklouznout do cizí duše, okamžitě se jí chopil a vzal dotyčného do svého soukromého bytu. Místo čekárny, kterou neměl, uvedl jej s chytře volenými zdvořilostmi do své pracovny a usadil ho na nejlepší místo. Tak si hravě získával, pokud ji už neměl, důvěru lidí, kteří se vůči komukoli jinému schovávali za výplody své pomatenosti. Krále oslovoval poníženě “Výsosti”; před bohy padal na kolena a spínal ruce. Tak se k němu snižovali i nejvznešenější potentáti a líčili mu své intimity. Stal se jejich jediným důvěrníkem, jehož od okamžiku uznání průběžně informovali o změnách ze svého okruhu a ucházeli se o jeho radu. Radil jim jasnozřivě a mudře, jako by měl sám neustále na mysli jejich přání, jejich cíl a víru, opatrně je posouval jinam, s výrazem pochyb o vlastní kompetenci, vůči mužům nebyl nikdy autoritativní, naopak, choval se tak skromně, že mu mnozí dodávali odvahy: vždyť byl koneckonců jejich ministrem, prorokem a apoštolem, občas dokonce i komorníkem.
Postupem času se vypracoval na velkého herce. Mimořádně pohyblivé svaly v jeho obličeji se během jediného dne přizpůsobovaly nejrůznějším situacím. Protože k sobě denně zval nejméně tři, většinou však, navzdory své důkladnosti, více pacientů, musel vyčerpat právě tolik rolí, nepočítaje v to letmá, ale přiléhavá gesta a slova na obchůzkách, těch bylo na stovky. Ve vědeckém světě se vedly spory o jeho léčení schizofrenie nejrůznějšího druhu. Jestliže se například chorý choval jako dva lidé, kteří spolu nemají nic společného nebo proti sobě bojují, používal Georges Kien metody, která zpočátku jemu samému připadala velmi nebezpečná: spřátelil se s oběma stranami. Předpokladem této hry byla fanatická houževnatost. Aby prozkoumal skutečnou podstatu obou, podporoval každou stranu argumenty, z jejichž účinku vyvozoval závěry. Ze závěrů budoval hypotézy a vymýšlel křehké experimenty, aby je dokázal. Pak přistupoval k léčbě. Sbližoval ve vlastním vědomí rozdělené části chorého, jak je sám ztělesňoval, a pomalu je spojoval. Cítil, v kterých bodech se snášejí a sváděl pozornost obou částí silnými, působivými obrazy stále znovu k těmto bodům, až na nich ulpěla a dále je sbližovala sama. Často a nevyhnutelně docházelo k náhlým krizím, prudkým roztržkám a násilným rozlukám i tam, kde již byla naděje na definitivní spojení. Stejně často se léčba zdařila. Neúspěchy přičítal vlastní povrchnosti. Přehlédl nějaký skrytý článek, je packal, příliš si práci ulehčoval, obětoval živé lidi svým mrtvým přesvědčením, je jako jeho předchůdce- tu pak začínal znova, s novými triky a experimenty. Neboť ve správnost své metody věřil.
E.Canetti, Vídeň 1935, cit.dle vydání nakl.Hynek, s.r.o. 1998, překlad Jiří Stromšík

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0