TEORIE

Zobrazeno: 1598

DANIELA STACKEOVÁ, MICHAELA BÖHMOVÁ: PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PŘÍTOMNOSTI OTCŮ U PORODU

ABSTRAKT
Přestože přítomnost otců u porodu již není u nás ničím novým a neobvyklým, je toto téma stále diskutováno jak odborníky, tak laiky. Otázky frekventované v těchto diskusích jsou nejčastěji zaměřeny na přínos, či naopak negativní dopady přítomnosti otce u porodu na psychický komfort rodičky, následně pak i na průběh porodu jako takového, na vliv přítomnosti otce u porodu na vztah k dítěti a na další vývoj vztahu mezi oběma rodiči po porodu.

I přes velký vliv individuálních faktorů, jako je osobnost obou rodičů, vztah mezi nimi, okolnosti průběhu porodu a další, lze konstatovat jisté obecné zákonitosti. Tato stať přináší jejich přehled i praktická doporučení směřující k minimalizaci možných rizik a posílení možných benefitů otcovy přítomnosti u porodu. Významnou roli v tomto procesu může hrát předporodní příprava, jejíž potenciál není vždy v praxi plně využit.
KLÍČOVÁ SLOVA: porod, asistence u porodu, otec u porodu

ABSTRACT: STACKEOVA D., BÖHMOVA M: PSYCHOLOGICAL ASPECTS OF FATHERS´ DELIVERY ATTENDANCE, PSYCHOSOM 2018; 16 (1), PP. 22-41
Although fathers´ attendance to delivery is already not in our country new and unusual phenomenon, this topic is still discussed as well as by specialists as by laymen. Questions in these discussions concern in the most cases the potential benefits or on the other side possible negative effects of father´s attendance on psychological comfort of woman in labour, on progress of delivery on its own, on possible influence of father´s attendance on relationship to the child and follow-up development of the relationship between parents after the childbirth. Despite strong influence of individual factors as f.e. personality of the both parents, their relationship, conditions of delivery course and others is possible to state some generally valid facts. This article offers their overview as well as practical recommendations aimed to minimalization of possible risks and strengthening of possible benefits of fathers´ attendance to delivery. Prenatal courses can play important role in this process and their potential is not fully utilized in practice.
KEY WORDS: childbirth, delivery assistance, father´s delivery attendance

 

ÚVOD
Přestože přítomnost otců u porodu již není u nás ničím novým a neobvyklým, je toto téma stále diskutováno jak odborníky, tak laiky. Otázky frekventované v těchto diskusích jsou nejčastěji zaměřeny na oblast přínosu, či naopak možných negativních dopadů otcovy přítomnosti u porodu na psychický komfort rodičky, následně pak i na průběh porodu jako takového, vliv otcovy přítomnosti u porodu na jeho vztah k dítěti a na další vývoj vztahu mezi oběma rodiči po porodu. I přes velký vliv individuálních faktorů, jako je osobnost obou rodičů, vztah mezi nimi, okolnosti průběhu porodu a další, lze podle našeho názoru konstatovat jisté obecné zákonitosti a předložit je čtenářům. Příčinou zmíněných, často velmi emotivních a zanícených diskusí může být kromě odborného obsahu pravděpodobně také fakt, že názory na přítomnost otců u porodu jsou ovlivněny individuálními genderovými postoji a stereotypy. Diskuse o přítomnosti otců u porodu se tak mohou stát nikoliv diskusemi o tématu jako takovém, ale tématem zástupným pro daleko širší, obecně genderovou problematiku.
V rámci daného tématu považujeme pro hledání odpovědí za přínosné otázku přítomnosti otce u porodu blíže specifikovat a rozdělit na dílčí otázky: V jakých fázích porodu by měl být otec přítomen, o jaký „druh“ přítomnosti se má jednat neboli jaká má být náplň oné přítomnosti otce u porodu, zda aktivní či pasivní, a jaká by měla být ideální informovanost a příprava otce na jeho účast při porodu.

Historický vývoj
Moderní porodnictví, charakterizované lékařským způsobem vedení porodu, s sebou nepřineslo jen vítané změny, jako je snížení úmrtnosti rodiček a novorozených dětí, ale v některých aspektech se často promítalo záporně do psychiky rodících žen. V důsledku toho se začal prosazovat tzv. přirozený způsob vedení porodu, který klade důraz na roli psychiky rodičky za účelem snížit medikaci porodního děje. Tím začala humanizace porodnictví, jejíž součástí je i příchod nastávajících otců na porodní sály.
Přítomnost otců na porodních sálech se začala objevovat v sedmdesátých letech minulého století a stálo za ní jednak přání nastávajících rodičů, jednak tlak z řad odborníků, kteří byli nakloněni přirozenému způsobu vedení porodů. Předpokládalo se, že ve svém důsledku se účast otce u porodu kladně promítne nejen do samotného průběhu porodního děje, ale i do následného vztahu mezi otcem a dítětem. Jak se však brzy ukázalo, přítomnost otce u porodu nemusí mít ve svém důsledku vždy jen kladný vliv. Kolem protikladných výsledků výzkumů se začali formovat zastánci a odpůrci přítomnosti otce u porodu.
V přístupu k porodu sehrál významnou roli koncept psychoprofylaxe. Termínem psychoprofylaxe rozumíme přípravu těhotných žen k porodu, která vznikla jako metoda porodnické analgezie (původním a dlouhou dobu také jediným záměrem této metody bylo snížit porodní bolesti rodičky). Psychoprofylaxe se vyvinula z hypnosugestivní metody, tedy ze snah o vedení porodu v hypnóze. Snížení bolesti však nebylo dosaženo v předpokládané míře a cílem přípravy těhotných žen na porod se tak méně než snaha redukovat porodní bolesti stala snaha ženu informovat o reálném průběhu porodu (Kuželová, 2003; Kopřivová, 2007).
V České republice je v současné době předporodní příprava založena na koncepci, kterou v osmdesátých letech minulého století vypracovala Psychosomatická sekce Gynekologické a porodnické společnosti. Také v této koncepci se klade hlavní důraz na snížení úzkosti a strachu prostřednictvím nabytí reálného postoje k porodu. Žena je zde v rámci šesti lekcí po 60 minut připravována na změny, které doprovázejí těhotenství, na situace, které mohou nastat během porodu, na příchod nové role matky. Hlavními autory této „Koncepce psychologické přípravy k porodu“ jsou MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. a PhDr. Marie Pečená (Kuželová, 2003; Kopřivová, 2007; Ratislavová, 2008). Součástí této koncepce je i možná přítomnost otce u porodu. Pokud se pár pro přítomnost otce u porodu rozhodl, absolvovali partneři kurz předporodní přípravy společně a bez něj nebyla přítomnost otce u porodu možná.
V současné době spadá předporodní příprava do kompetence porodních asistentek. Nabídka kurzů je rozmanitá a jejich organizátoři nejsou vázáni žádnými standardy určujícími náplň. Kurzy nabízejí jak porodnice, tak různá soukromá zařízení. Možnost účasti otců na těchto kurzech je poměrně běžná.
Zatímco lékařsky řízený porod se vyznačuje standardizací pracovních postupů a jejich rutinním používáním, přirozený způsob vedení porodu respektuje individuální přání rodičky. Pro ženy, jejichž těhotenství mělo fyziologický průběh, se tak porod stává možností volby, včetně možné přítomnosti blízké osoby na porodním sále – „přítomnost blízké osoby podporuje pocit bezpečí a snižuje pocit strachu z neznáma i vnímání bolesti. Umožňuje lépe překonat stres. Snižuje pravděpodobnost potřeby analgezie a operačního ukončení porodu. Působí kladně na chování rodičky i personálu“ (Gogela, Malý, 2000, str. 201).
V zahraničí přestávaly být porodní sály uzavřenými aseptickými prostory už v sedmdesátých letech minulého století, kdy se začaly otevírat pro blízké rodinné příslušníky rodičky (Roztočil, 1996). Nejčastěji rodičku doprovázel její partner, tedy nastávající otec dítěte (Marek, 2002). V České republice se tyto změny v přístupu k fyzické účasti nastávajícího otce u porodu odehrávaly v osmdesátých letech minulého století, v plné míře však až po pádu komunismu, tedy v letech devadesátých (Pařízek, 2005). K první účasti nastávajícího otce u porodu došlo v České republice 29. března 1984 ve znojemské nemocnici. Propagátory porodu za přítomnosti partnera byli znojemští porodníci Slezák a Štimpl (Mlynářová, Tošner, 1995).
Zpočátku se přítomnost otce u porodu zdála být zvláštním výstřelkem, během posledních let se stala běžnou praxí. Dalo by se dokonce hovořit o komercionalizaci tohoto přístupu. V posledních letech začalo v USA rodit společně asi 90 % dvojic, ve Velké Británii a u nás je to asi 70 % dvojic (Mlynářová, Tošner, 1995).
Z hlediska historie nebyla v Evropě mužská přítomnost u porodu nikdy běžnou záležitostí. Na porod se nahlíželo jako na čistě ženskou záležitost, do které muž nemá vstupovat. Trvalo dlouhou dobu, než se porodu začal účastnit alespoň muž-lékař, ten byl po dlouhá léta akceptován jako jediný muž, který se smí porodu účastnit. Pokud se porodu účastnil nastávající otec, byla to vždy výjimka. Většinou šlo o situace, kdy nebylo možné sehnat pomoc zkušených žen (Mlynářová, Tošner, 1995).
Také u přírodních národů k přímé fyzické účasti otce u porodu většinou nedochází. Žena se zde před porodem odebírá do porodních chýší, kam ji doprovázejí zkušené ženy ze společenství. Během této doby vykonává nastávající otec řadu rituálů, které nesou označení kuváda. Termín pochází z francouzského couver (v angličtině se setkáváme s výrazy couvade nebo též couvade syndrome), což v překladu znamená sedět na vejcích. Jako první použil tento termín v roce 1865 britský antropolog Edward B. Tylor (Skočovský, 2004).
Hlavním smyslem rituálního zapojení nastávajícího otce do porodu bylo jednak odpomoci své ženě od porodních bolestí (Cichá, Fleišmanová, 2007), jednak potvrdit otcovskou roli ve společnosti (Trevathan, 1987). Konkrétní příklad kuvády můžeme spatřit například u šošonských mužů. Ti dodržují na znamení účasti s manželčiným a potomkovým stavem přísný půst, kdy mají dovoleno živit se pouze chlebem a vodou. K překonání manželčiných bolestí a k urychlení jejího „uzdravení“ přispívají šošonští muži zase několikakilometrovým během. Po narození dítěte přichází rituální praktika, která muži přikazuje ponořit se do studeného potoka, čímž na sebe symbolicky přebírá roli dítěte, které je vykoupáno ve vodě teplé. Jelikož musí dítě i se svou matkou žít do doby, než u nich dojde k obnovení rovnováhy a čistoty, v porodní chýši, trvá ještě několik týdnů, než muž svého potomka skutečně spatří (Cichá, Fleišmanová, 2007). V jiných společenstvích lze nalézt praktiky, kdy má nastávající otec nejen zakázáno jíst určité pokrmy, ale zároveň musí žít odděleně od ostatních členů svého kmene. V Irsku a Skotsku zase muž pomáhal své ženě od porodních bolestí tím, že nosil kus jejího oděvu (Skočovský, 2004).
U některých přírodních národů může být podoba kuvády ovlivněna představou, že původcem všech nemocí jsou zlí duchové, kteří mohou do těla nejsnadněji vniknout otevřenou ránou. Nastávající otec se tak snaží zlé duchy odlákat od své rodící ženy tím, že si rozedře kůži a na lůžku předstírá těžce zraněného a snadno zranitelného člověka. Rodička naopak neprojevuje žádné známky bolesti, tváří se vesele a bezprostředně po porodu se vrací ke své původní práci. Takový průběh kuvády lze spatřit například u brazilského kmene Boróro. Jde o etnickou skupinu jihoamerických Indiánů žijících v jižní části Mato Grosso v Kolumbii a v pohraničí Brazílie a Paraguaye. Spolu s kmeny Otuké ve východní Bolívii tvoří společnou jazykovou skupinu původního obyvatelstva. Jejich počet není v současné době uváděn. Představují zbytky původních lovecko-sběračských společností Indiánů na náhorních plošinách Jižní Ameriky, kteří se vyznačovali výraznými obyčeji a zvyky. Rituály spadající pod kuvádu, kdy manžel prožívá porodní bolesti své ženy, u nich popsal český etnograf A. V. Frič (in Wolf, 1984). Rodičky z tohoto kmene ihned po porodu přeplavou řeku a jdou do lesa sbírat jedlé kořeny. Na tváři mají přitom veselý a spokojený výraz. Jejich muži vypadají naopak velmi uboze, leží na lůžku, pláčou a naříkají. Všichni členové kmene se k muži, jehož žena právě porodila, seběhnou a snaží se ho bezúspěšně utišit. Nakonec prohlásí, že je tento muž těžce nemocen (Marek, 2002). Obdobná podoba kuvády provázela porod dítěte také na území dnešního Španělska a v některých částech Asie. Ženy zde rodily na odlehlém místě mimo domov a mnohdy se stalo, že se bezprostředně po porodu pustily opět do práce. Nastávající otec mezitím ležel v posteli a sténal bolestí. Po svém návratu domů ho žena nakrmila a zahrnula péčí (Skočovský, 2004; Doležal, 2001), (in Stackeová, Böhmová, 2010).

SOCIÁLNÍ ZMĚNY A PROMĚNA SOCIÁLNÍCH ROLÍ MEZI POHLAVÍMI
Příčinou, proč začali být k porodům bráni především partneři rodiček a nikoli ženy z jejího blízkého okolí (např. matka či sestra), byly jednak změny odehrávající se na úrovni rodiny, jednak proměny sociálních rolí muže a ženy. Soudobá rodina je nejčastěji označována termínem nukleární, ale po vzoru francouzského sociologa Émila Durkheima se můžeme setkat také s označením manželská, párová či vztahová rodina. Durkheim tušil základní charakteristiky současné rodiny již v roce 1892, kdy ve své přednášce o manželské rodině tvrdil, že rodina je stále více zaměřená na osobní vztahy než na rodinné hmotné statky. Důraz na vzájemné, zejména afektivní vztahy se začal projevovat především ve svobodné volbě partnera. Ducha rodiny tak přestávají tvořit věci, ale vztahy mezi mužem a ženou i mezi rodiči a dětmi. V souladu s durkheimovskou představou, podle níž je moderní rodina založena na vztazích, tvrdí také americký funkcionalistický sociolog Talcott Parsons, že se dnešní rodina definuje hlavně emoční podporou, kterou svým členům zaručuje (Singly, 1999).
S rostoucím zaměřením na osobní vztahy, které zatlačilo do pozadí zřetel, jenž byl po tak dlouhou dobu historie rodiny kladen především na majetek, je spojeno zúžení rodiny na nukleární jádro. Centrální zóna současné rodiny se tak skládá z muže, ženy a jejich malých dětí. Společně se zúžením, kterým se vyznačuje současná vztahová rodina, se do popředí dostává idea větší autonomie manželského páru vůči příbuzným a předešlým generacím. Talcott Parsons hovoří dokonce o „izolaci manželské párové rodiny“ a o „absenci výraznější solidarity s rodinami předků i potomků v obou liniích“. Francouzský sociolog François de Singly se přiklání k méně radikální durkheimovské terminologii, konkrétně k pojmům „autonomie“ a „pocity nezávislosti“ dospělých lidí, především těch, kteří žijí v manželství. Je tedy zcela zřejmé, že logika individuálního výběru, svobodné volby a nezištnosti, která oficiálně řídí afektivní vztahy mezi muži a ženami v rámci manželství, se specifickým způsobem rozšiřuje i na ostatní rodinné vztahy. Význam příbuzenstva se v současné společnosti zcela mění. Moderní rodina se vyznačuje větší nezávislostí na okruhu příbuzných (Singly, 1999).
Zvyšování mezigenerační nezávislosti a rostoucí význam manželské rodiny lze vysledovat na základě několika ukazatelů. Jedním z nich je například změna ve způsobu udělování křestního jména dítěti. Dříve se chlapci jmenovali podle mužů z otcovy strany a dívky podle žen z matčiny strany, tedy nikoli podle rodičů biologických, ale podle rodičů duchovních (kmotra a kmotry). Dnes rodiče dávají dítěti křestní jméno zcela podle svého vlastního výběru, bez jakékoli snahy zdůraznit kontinuitu mezi generacemi. Talcott Parsons zase upozornil, že v současné společnosti nezávisejí manželé na svých orientačních rodinách ani v oblasti uspořádání domácnosti, ani v oblasti získávání příjmů. Profesionální status manželů je tak zcela nezávislý na zvláštních vztazích k rodičům. Typická manželská rodina je navíc ekonomicky zcela nezávislá na orientačních rodinách a žije od nich odděleně. Ve velké většině případů je navíc mezi orientačními rodinami a rodinou manželskou značná zeměpisná vzdálenost (Singly, 1999). Toto samostatné bydlení manželské (prokreační) rodiny, které se prosazuje v moderní společnosti, nese označení neolokalita.
Z výše uvedených skutečností tak vyplývá, že v moderní společnosti se stal pro matku otec dítěte víceméně jedinou důvěrně blízkou osobou, která ji může v průběhu těhotenství, a především při porodu podpořit (Odent, 2004). Kvůli neolokalitě prokreační rodiny je manžel či partner rodící ženy také často jedinou osobou, která je v době započetí porodního procesu nablízku, a tedy může ženu v době porodu fyzicky doprovázet (Trevathan, 1987).
Nástupem kapitalismu s charakteristickou dělbou práce se začalo o člověku uvažovat jako o pracovníku, jenž je univerzálně použitelný ve výrobním procesu bez ohledu na jeho osobnostní charakteristiky, a to včetně rodové specifiky. „Moderní společnost nemůže fungovat než za předpokladu, že lidé obou pohlaví jsou nejenom uzpůsobeni pro tutéž práci, ale percipují i shodně realitu a mají, s jistými zcela marginálními variacemi, tytéž potřeby“ (Možný, 1990, str. 102). Odlišnosti mezi mužem a ženou tak vycházejí do popředí pouze při plození a rození dětí, jinak se rozdíly mezi pohlavími jeví v perspektivě kapitalistické společnosti jako zcela nepodstatné (Možný, 1990).
Zatímco v tradičních společnostech převládal rodový dualismus a komplementarita rolí mezi muži a ženami, v dnešní společnosti se pod vlivem urbanizace a industrializace předpokládá víceméně úplná zastupitelnost mezi pohlavími. Vlivem těchto změn se místa dříve uzavřená příslušníkům mužského pohlaví a místa doposud uzavřená příslušníkům ženského rodu otevřela lidem obou pohlaví (Možný, 1990). Příkladem může být právě přítomnost otce na porodním sále, se kterou se v průběhu historie či napříč kulturami příliš často nesetkáváme a která je příznakem moderní doby. Tyto změny odpovídají pozitivistické představě o tom, že člověk je řízen především vnějšími stimuly. V rámci pozitivistického pojetí jsou „tradiční rozdíly v sociálních rolích mužů a žen – s výjimkou těch, jež plynou z rozdílné účasti v reprodukčním procesu – ne-přirozené a tedy ne nutné v tom smyslu, že jsou dány pouze panujícími kulturními vzorci. Jedinec si je osvojuje učením, a učením jsou přenášeny z generace na generaci. Lidská plasticita jim dala historicky vzniknout a lidská plasticita umožní je i změnit“ (Možný, 1990, str. 137).
Vůči tomuto pojetí se vymezují sociobiologická pojetí, v rámci kterých je člověk chápán jako vnitřně řízený organismus. Biologické a psychologické faktory se podle biologicky orientovaných vědců odrážejí v sociokulturním uspořádání společnosti (Poněšický, 2004). Podle nich přitom existuje nápadná podobnost mezi vrozenou psychickou výbavou mužů a žen a tím, jak se ještě historicky nedávno doplňovaly mužské a ženské role (Matoušek, 1993).
(in Stackeová, Böhmová, 2010)

PŘÍCHOD OTCŮ NA PORODNÍ SÁLY
S přesunem porodů do porodnic začaly ženy pociťovat odosobněný styl vedení porodů a požadovaly podporu blízké osoby. Touto osobou byl pro rodičku nejčastěji její partner, nastávající otec dítěte (Odent, 2004). Vzhledem k převládající koncepci lékařsky vedeného porodu, v jejímž rámci nebyla matkám přisuzována kompetence spolurozhodovat o záležitostech porodu, musely mít však argumenty rodiček oporu také v lékařské obci, tedy „shora“ (Hašková, 2001). Té se jim dostalo v roce 1970, kdy se myšlenka „partnerství při porodu“ zrodila také na konferenci Americké společnosti ženských lékařů. Zde si získala mimořádnou pozornost přednáška profesorky Newtonové, pojednávající o humanizaci porodů. Jak tato profesorka uvedla: „Lékařské předpisy všeobecně zakazují otcům, aby přihlíželi narození vlastního dítěte a poskytli ženám psychickou podporu v pokročilém stadiu bolesti, a to navzdory skutečnosti, že porodní tým nemá čas, aby rodičku v jejích bolestech potěšil. Každý porod provází psychologická krize. V krizi je člověk obzvláště náchylný k silné závislosti na lidech, kteří jsou okolo něho. Jestliže manžel zůstane vyloučen z účasti na bolestech a porodu, hledají mnohé ženy intenzivní spojení s pomocníky při porodu – místo se svými manžely“ (Mlynářová, Tošner, 1995, str. 217). V Americe se tak krátce na to rozšířil názor, že humanizaci mezilidských vztahů by opravdu mohlo pomoci společné prožívání porodu matkou i otcem dítěte. Předpokládalo se, že by tak vztah otce k dítěti i matce mohl dostat pevnější základ. Myšlenka porodu za přítomnosti otce dítěte byla brzy vyzkoušena v praxi a krátce na to se rozšířila i do Evropy, kde se její propagace ujali především francouzští porodníci.
Z výše uvedeného textu vyplývá, že hlavními argumenty pro přítomnost otce u porodu bylo:
• Poskytnutí psychické opory rodičce v prostředí anonymních porodnic, tedy humanizace porodnictví.
• Využití zkušenosti s porodem jako vhodného impulzu k navázání vztahu otec-dítě, tedy humanizace mezilidských vztahů.

Otec či jiná osoba doprovázející k porodu je ve většině našich porodnic v současné době vítána či akceptována. Některá zdravotnická zařízení vytvořila „Pravidla pobytu na porodním sále“. V některých nemocnicích musí otcové absolvovat kurz předporodní přípravy, rozdílné jsou i poplatky.
Možnost partnera účastnit se porodu je zakotvena v zákoně č. 372/2011 sb., který stanovuje, že pacient (zde rodička) má právo na přítomnost blízké osoby, a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem zdravotnického zařízení, nenaruší-li přítomnost této osoby poskytnutí zdravotnických služeb.
Motivy otce k přítomnosti, či naopak nepřítomnosti u porodu jsou odrazem vztahu rodičů a jejich osobnostních vlastností včetně genderových postojů a názorů. Na rozhodování otce o přítomnosti u porodu mohou mít vliv i sociální faktory, například otec by mohl mít obavu, že pokud odmítne, bude na něj nahlíženo jako na „špatného“ partnera a otce. V rozhodování o přítomnosti otce u porodu mohou sehrát významnou roli kurzy předporodní přípravy.

PŘÍTOMNOST OTCE U PORODU
Během první doby porodní může být přítomnost otce u porodu, resp. jeho aktivní účast, velmi přínosná. Pomůže partnerce se sbalením věcí, transportem do porodnice, vyřízením formalit a následně se zvládáním bolestí provázejících první dobu porodní. V této fázi porodu by měl být empatický, snažit se vnímat potřeby partnerky, respektovat její přání. Měl by být připraven na to, že se partnerka může chovat jinak, než je zvyklý, než očekává, že jde o výjimečnou situaci a specifický prožitek ženy (Simkinová, 2000).
Přínos partnera u porodu může být v oblasti psychické (pocit bezpečí a jistoty, povzbuzování a uklidňování, reakce na aktuální přání a potřeby, pochvala), fyziologické (měření délky stahů, stimulace dýchání, opora a pomoc při pohybu a poloze těla, popř. masáž, dohlížení na pitný režim) a v oblasti sociální (přítomnost známé osoby v neznámém prostředí, komunikace se zdravotnickým personálem).
Podle chování otce u porodu můžeme rozlišit následující typy:
• Otec v šoku – otec je šokován tím, co se děje (bolesti ženy, dlouhý porod, komplikace apod.).
• Otec donucený k přítomnosti u porodu (otec, který podlehl nátlaku partnerky, popř. dalších osob, přichází k porodu nemotivován a nepřipraven).
• Otec poučený – otec, který byl aktivní již v průběhu těhotenství partnerky a přichází poučen, popř. navštěvoval i kurzy předporodní přípravy.
• Otec zvídavý – přihlíží se zájmem při všech procedurách a zásazích, zajímá se o ně.
• Otec přeinformovaný, resp. dezinformovaný – otec zahlcený množstvím většinou komerčních a neobjektivních informací o porodu a možnostech snížení porodních bolestí, bývá překvapen, že vše neprobíhá podle jeho představ.
• Otec dozorce – otec podezřívavý a nepřátelský ke zdravotnickému personálu, očekává od něj nespolehlivost a neochotu pomoci jeho partnerce.
• Otec exhibicionista – vše dokumentuje, často bez ohledu na partnerku, chce být sám středem pozornosti.
Přítomnost otce na porodním sále se může stát problematickou v okamžiku, kdy otec porod nezvládá, popř. kolabuje, více prožívá vlastní negativní emoce a partnerce tak nedovede nijak pomoci, nebo v situaci, kdy se vyskytnou náhlé porodní komplikace. Nepřipravený otec, který při porodu prožívá bezmoc a je traumatizován zážitky z porodního sálu, může v důsledku prožitého traumatu trpět problémy v sexuální oblasti.

PŘEDPORODNÍ PŘÍPRAVA PRO MUŽE
V rámci konceptu přirozeného způsobu vedení porodů se začalo uvažovat o tom, že psychický stav rodičky může ovlivnit průběh porodního děje (v rámci tohoto konceptu tak vzniká psychosomaticky orientované porodnictví). Porod začal být vnímán jako náročná životní situace, na kterou je potřeba se připravit (Čepický, 1992; Ratislavová, 2008).
Jako důležitý faktor, který by mohl vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tj. odstranit jeho negativní dopady a posílit pozitivní vlivy, tak shledáváme předporodní přípravu. Pomocí předporodní přípravy se muž může chystat jednak na svoji úlohu během samotného porodu, jednak na roli otce.
V rámci předporodní přípravy si muž může osvojit tyto dovednosti:
• Vědět, co porod obnáší, jaká je jeho normální fyziologie, jaké zásahy se provádějí, kdy jsou nutné a kdy je lepší se jim, pokud možno, vyhnout.
• Znát psychologii rodící ženy, být připraven na změnu jejího normálního vědomí a nenechat se vyvést z míry neobvyklostí jejího chování při porodu.
• Ovládat praktické dovednosti pro úlevu od bolesti a vědět, jak může zcela konkrétně pomoci v různých situacích.
• Být schopen se přizpůsobit momentálním potřebám rodící ženy a přijmout, že je při porodu kvůli ní. Její přání a reakce budou určovat způsob, jakým bude pomáhat.
• Tyto dovednosti následně mohou z muže učinit dobrého partnera k porodu (Labusová a kol., 2004), jehož přítomnost bude mít kladný dopad na průběh porodního děje.
• Pokud je otec napřed dobře připraven a ví, jak porod probíhá, neměla by být jeho přítomnost komplikací pro porodní tým (Mlynářová, Tošner, 1995). Pomocí předporodní přípravy si otec může osvojit dovednosti, jejichž prostřednictvím může jeho účast u porodu přispět ke kratší době trvání porodu, menší potřebě medikace, nižšímu výskytu porodnických komplikací či lepší poporodní interakci s novorozencem.

PŘÍPRAVA NA ROLI OTCE
Vzhledem k tomu, že lidská mláďata přicházejí na svět značně nesamostatná a odkázaná na péči dospělého člověka, je péče o novorozence a rodičovské chování bezpochyby determinováno biologicky (Čepický, 1992). Na univerzální psychobiologické predispozice rané rodičovské péče, která poskytuje dítěti podporu a usnadňuje mu učení, komunikaci a regulaci vlastního chování, poukazují poznatky manželů Papouškových (Skočovský, 2004). Ti vrozené vzorce rodičovského chování nazvali pojmem intuitivní rodičovství. Do repertoáru intuitivního rodičovství patří bohatý rejstřík prototypických vzorců chování. Četná pozorování ukázala, že rodiče zjednodušují a přehánějí mluvu a mimické chování, či mají tendenci strukturovat interakce tváří v tvář do jakýchsi dialogů. Nejcharakterističtějším chováním v rejstříku intuitivního rodičovství je typická reakce pozdravení s nepatrným záklonem hlavy, zvednutým obočím, doširoka otevřenýma očima a otevřenými ústy (Papoušek, Papoušek, 1992; Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004).
Ačkoli současné poznatky o intuitivním rodičovství ukazují, že raná rodičovská péče má v základě univerzální psychobiologické predispozice, neznamená to, že by intuitivní rodičovství bylo naprosto odolné vůči rušivým faktorům. Nežádoucí účinky na jednoho nebo oba partnery mohou mít různé biologické či sociokulturní faktory (Dittrichová, Papoušek, Paul a kol., 2004).
Co se týče rozvíjení vrozených rodičovských kompetencí u mužů, mohlo by zde jako negativní faktor působit společenské přesvědčení, že jejich význam není pro vývoj a výchovu dětí podstatný. Toto přesvědčení plyne především z kultu mateřství, který nastolil Sigmund Freud svými hypotézami, ve kterých vyzdvihl mateřskou roli jako jedinečnou a bezparalelní, a potvrdil John Bowlby vědeckými poznatky a termínem mateřská deprivace (Chvála, Trapková, 2004).
Na zapomenuté otce v rodinách se začalo myslet až v sedmdesátých letech minulého století. „Situace byla tak extrémní, že mladý psycholog z Yaleovy univerzity, Bowlbyho pokračovatel Michael Lamb ve svém článku dokonce pojmenoval otce zapomenutými přispěvateli k vývoji dítěte“ (Chvála, Trapková, 2004, str. 139). Postupně vznikalo celé hnutí znovuobjevující význam mužů pro výchovu dětí (Chvála, Trapková, 2004).
Je otázkou, jakým způsobem vzbudit v mužích jejich rodičovské sebevědomí, tj. jak vzbudit jejich vrozené predispozice k utváření pevných vazeb s potomky, které jsou u nich často zatemněny společenským očekáváním. Jako podpůrný faktor pro rozvoj vrozených rodičovských schopností by zde mohla zafungovat přítomnost otce u porodu, opřená o kvalitní předporodní přípravu.
Na porod se bezprostředně váže konstituce rodičovství, která je v přírodních národech provázena rituály. Rituály, jejichž prostřednictvím si muži osvojují otcovskou roli v přírodních národech, jsou známé pod termínem kuváda syndrom. Dlouhou dobu se myslelo, že kuváda syndrom je jen jakousi exotickou záležitostí, avšak kanadská psycholožka Anne Storeyová se svými spolupracovníky zjistila, že u nastávajících otců v moderních podmínkách dochází k hormonálním změnám, které následně vedou k nejrůznějším převratům v chování. K projevům kuváda syndromu se tak pod tíhou nových důkazů přidaly kromě rituálních předpisů také fyzické a psychické změny a zvláštnosti, které se vyskytují u nemalého podílu nastávajících otců (10–30 %, ovšem údaje mohou být v závislosti na zvolených kritériích mnohem vyšší) v moderní společnosti (Skočovský, 2004).
Anne Storeyová například ve svých výzkumech zjistila, že nastávající otcové mají oproti kontrolní skupině bezdětných mužů v průměru asi o 30 % nižší hladinu testosteronu. (Jistá variabilita je zcela normální, protože množství tohoto hormonu v krvi kolísá mimo jiné též vlivem denní doby a ročního období. Anne Storeyová vzala však tyto biologické rytmy v úvahu.) Přibližně polovina nastávajících otců měla snížený testosteron během celého těhotenství, bezprostředně po porodu i několik měsíců poté, u ostatních docházelo k jeho poklesu pouze v období po porodu. To by mohlo tlumit agresivní chování u novopečených tatínků a zároveň podporovat otcovskou péči a vazbu na dítě (Skočovský, 2004).
Ve výzkumech byla prokázaná také zvýšená hladina prolaktinu či estradiolu. Všechny tyto hormony u nastávajících otců vyvolávaly kromě změn v chování také tělesné příznaky, např. nechutenství (nebo naopak touhu po určitém druhu jídla), trávicí potíže, nevolnost a zvracení, bolesti hlavy či bolesti zubů (Skočovský, 2004). Z uvedených poznatků vyplývá, že to není jen žena, kdo se v průběhu těhotenství připravuje díky hormonálním změnám na svou novou rodičovskou roli a může jí tak lépe přivyknout. Vedle těhotenství žen se proto začalo hovořit také o „těhotenství mužů“ (Skočovský, 2004).
Stávání se otcem a naplňování otcovské úlohy je z pohledu pojetí intuitivního rodičovství dlouhodobým procesem, který začíná již před porodem a pokračuje mnoho let po něm (Skočovský, 2004). Z hlediska pojetí intuitivního rodičovství je tak možné angažovanost muže do průběhu těhotenství a porodu považovat za vhodný faktor v rozvíjení vrozených otcovských kompetencí. Předporodní přípravu lze chápat také jako přípravu k rodičovství, svou přítomnost u porodu pak mohou muži vnímat jako důležitou součást svého otcovství.
Hlavním účelem předporodní přípravy je získání informací i praktických návyků a dovedností, které mají nastávajícím rodičům pomoci zvládnout těhotenství, porod i šestinedělí a ulehčit jim péči o novorozence.
(in Stackeová, Böhmová, 2010)

PROTIKLADNÉ POSTOJE K PŘÍTOMNOSTI OTCE U PORODU
Na téma přítomnosti otce u porodu lze v literatuře nalézt rozporné názory i výsledky výzkumů. Na základě tohoto rozporu se tak mezi odborníky i laiky mohou objevovat příznivci i odpůrci přítomnosti otce u porodu. Setkáváme se často buď s příliš pozitivními nekritickými názory, nebo naopak s názory odmítavými. O pozornosti, která je tomuto tématu věnována, svědčí i množství kvalifikačních prací na akademické půdě či článků v odborných periodikách. Příznivci přítomnosti otce u porodu vyzdvihují přínos tohoto přístupu ve dvou ohledech. Zaprvé to je fakt, že žena prožívá porod za přítomnosti partnera „lehčeji a klidněji“, zadruhé fakt, že muž, kterému je po porodu vloženo do rukou jeho dítě, se o něj dokáže v příštích měsících lépe starat a pečovat o něj (Mlynářová, Tošner, 1995). Podle příznivců přítomnosti otce u porodu tak byly splněny oba dva argumenty, na jejichž základě se přítomnost otce začala v porodnicích prosazovat: tedy humanizace porodu poskytnutím psychické opory rodičce, a zároveň humanizace mezilidských vztahů získáním vhodného impulzu k vytvoření vztahu otec-dítě. Ve svém postoji se mohou příznivci otcovy přítomnosti u porodu opřít o následující výzkumy.
Podle některých autorů (David, Kentenich, 1993. In: Čoupek, Šporcrová, 1999; Henneborn, Cogan 1975. In: Trevathan, 1987) přítomnost muže u porodu značně snižuje obavy matek z porodu, zmírňuje porodní bolesti, předchází porodním komplikacím a zkracuje délku porodu. Snížené vnímání porodní bolesti bylo zjištěno na základě skutečnosti, že ženy, jejichž partneři byli porodu přítomni, vyžadovaly podání medikamentózních prostředků tišení bolesti v menší míře než ženy, které u porodu oporu v podobě doprovodu svého partnera neměly. Ve světle současného konceptu přirozeného porodu, který kritizuje jednostrannou medikalizaci porodu a hovoří o nepříznivém vlivu tišících léků na celkový průběh porodu i na psychický stav rodičky a stav bdělosti novorozence, se jeví přítomnost partnera u porodu jako velmi přínosná.
Gungor a Beji (2007) chtěli ve své studii experimentálně ověřit vliv otcovy přítomnosti na prožitek porodu. Sledovali padesát párů, z toho polovina tvořila kontrolní a polovina experimentální skupinu. Užili test Perception of Birth Scale a z kvalitativních metod strukturované rozhovory s otci. Závěrem jejich studie bylo, že přítomnost otce u porodu pomohla matkám k pozitivnějším prožitkům v průběhu porodu. Nezjistili na rozdíl od jiných studií žádný vztah mezi podporou otce při porodu a délkou porodu, užitím anestetik nebo dalšími intervencemi porodníka.
Cronenwett a Newmark (1974) provedli studii, kdy 152 otců odpovídalo na dvacet osm otázek dotazníku sestaveného pro účely této studie, jejímž cílem bylo hodnotit jejich pocity v průběhu porodu, jejich vztah k matce a k dítěti. Žádné rozdíly ve vztahu k dítěti nebyly zjištěny u tří skupin otců: těch, kteří byli u porodu a absolvovali předporodní přípravu, těch, kteří ji neabsolvovali, a těch, kteří u porodu nebyli přítomni. Na otázky týkající se vztahu k ženě a prožitků spojených s porodem odpověděli muži, kteří byli u porodu přítomni, na jedenáct otázek z devatenácti signifikantně pozitivněji než ti, kteří u porodu přítomni nebyli. Výsledky této studie celkově skórovaly pro podporu přítomnosti otců u porodu a rovněž pro význam kurzů předporodní přípravy.
Pestvenidze a Bohrer (2007) popisují program institutu v the Healthy Women in Georgia (HWG) potvrzující nezbytnost kurzů předporodní přípravy, které spojené s moderními postupy při porodu a zvýšením účasti otců v těhotenství a porodu vedou k lepším výsledkům v porodnictví. Tvrdí, že aktivní účast otců u porodu zlepšuje jeho průběh, přináší lepší prožitek porodu a má pozitivní vliv na zaujetí otcovské role i vazbu mezi partnery.
Nichols (1993) provedl studii, ve které byli dotazováni otcové, kteří byli přítomni u porodu, na jejich prožitky. Čtyřicet čtyři otců odpovídalo na tři otázky s otevřeným koncem, které se týkaly jejich prožitku u porodu, a na chování, které nejvíce pomohlo jejich ženám. Odpovědi otců, kteří prošli předporodní přípravou, byly hodnoceny zvlášť. U těchto otců bylo zaznamenáno více negativních pocitů v průběhu porodu (to může být pravděpodobně způsobeno i větší informovaností a empatií k ženám v průběhu porodu). Vnímání porodu bylo však obecně pozitivní a také se dotazovaní domnívali, že byli svým partnerkám u porodu maximálně nápomocni.
Swiatkovska-Freund, Kawiak a Preis (2007) provedli studii, ve které dotazníkovou metodou sledovali reakci třiceti sedmi párů po porodu a motivy otce k přítomnosti u porodu (dotazování proběhlo od jednoho měsíce do jednoho roku po porodu). Hlavním motivem sledovaných párů bylo prožít porod spolu. Patrneři s tímto rozhodnutím vyjádřili spokojenost a autoři studie rovněž ve svých závěrech konstatovali upevnění vazby mezi partnery po společně prožitém porodu.
Motivy pro účast otce při porodu se ve své studii rovněž zabýval Palkovitz (1987). Třicet sedm párů očekávajících první dítě absolvovalo strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami zaměřenými na jejich motivaci k účasti při porodu. Výsledkem bylo zjištění, že motivů bylo poměrně široké spektrum, většina z nich zapadala do sociálního kontextu a žádný významně nepřevažoval.
Sledování společných prožitků párů při porodu a jejich emocionálního stavu po něm bylo i předmětem studie Moreau, Kopff-Landas, Séjourné a Chabrola (2009). Třicet tři párů bylo dotazováno dva dny po porodu. Byl použit Questionnaire on childbirth experience. Výsledkem bylo zjištění, že matky se cítily méně spokojené a více trpící než otcové. A navíc očekávaly větší aktivitu otců a větší podporu, což může být spojeno s jejich aktuálním stavem po porodu (a zajímavé by jistě bylo srovnání s dotazováním provedeným s větším časovým odstupem).
Podobně tak Li, Lin, Chang a kol. (2009) sledovali možné prožitky bezmoci a úzkosti otců u porodu a to, jak mohou kurzy předporodní přípravy tyto emoce zmírnit. Osmdesát sedm otců, kteří se účastnili porodu v Tchaj-wanu, vyplnilo dotazník hodnotící jejich očekávání a dotazník Trait Anxiety Inventory měřící jejich rysovou úzkost. Dvě hodiny po porodu vyplnili dotazník State Anxiety Inventory, měřící jejich stavovou úzkost. Nebyl nalezen žádný vztah mezi tím, co od porodu očekávali, a jejich rysovou úzkostí. Ukázal se signifikantní vztah mezi absolvováním kurzu předporodní přípravy a nižší hladinou úzkosti po porodu.
Draper (1997) provedl rešeršní studii 190 článků, v níž analyzuje klíčovou literaturu zabývající se účastí otců u porodu. Jeho hlavním závěrem bylo poukázat na to, že je nezbytné věnovat se také prožitkům otců při porodu, a nejen jejich praktickým činnostem při porodu a podpoře ženy.
Olin a Faxelid (2003) provedli studii zaměřenou na popis prožitků párů při porodu a po něm, a především na to, zda páry touží absolvovat po porodu rozhovor o svých prožitcích při něm i po něm a o přípravě na porod. Byl předložen dotazník 350 matkám a 343 otcům v porodnici ve Stockholmu, vyhodnoceny byly odpovědi 251 matek a 235 otců. Byly analyzovány rozdíly mezi rodiči, kteří měli první dítě, a těmi, kteří měli další z dětí. Přání hovořit o prožitcích při porodu vyjádřilo 66 % prvorodiček, 74 % vícerodiček, 58 % otců majících první dítě a 30 % otců majících další dítě. Tyto závěry jistě vedou k úvaze, zda není péče po porodu stejně důležitá jako předporodní psychologická příprava.
Podle výzkumů, které se zaměřily na to, jaký dopad má účast muže při porodu na utváření pevné vazby mezi otcem a dítětem, jevili muži s porodní zkušeností o novorozence větší zájem, než jaký projevovali muži, kteří porod s partnerkou neprožili. Zvýšený zájem se projevoval například upřeným pozorováním novorozence, častými doteky a interakcí tváří v tvář. Otcové, kteří se účastnili porodu svého dítěte, jím byli následně zcela zaujati (McDonald, 1978; Greenberg, Morris, 1974. In: Trevathan, 1987).
Naopak výzkum Palkovitze (1985) nepotvrdil, že by otcova přítomnost u porodu a jeho kontakt s novorozencem měly tak často propagované pozitivní efekty. Rovněž kritizuje metodologické postupy studií s pozitivními výsledky. Tato kritika není jistě od věci. Snaha kvantifikovat podobné jevy, navíc často spojená se zaujatostí při formulaci hypotéz a problémem s pravdivostí odpovědí respondentů (a rovněž s tím, že racionalizace jejich odpovědí nemusí vyjadřovat skutečné, těžko verbalizovatelné prožitky), může skutečně vést k snížené objektivitě podobných studií a jejich závěry lze těžko generalizovat (otázkou je, zda vůbec lze v tomto případě generalizovat).
Většina mužů, kteří se zúčastnili porodu, se na základě této zkušenosti následně více podílela na péči o dítě (Liukkonen, Vehvilainen-JuLkunen, 1997. In: Čoupek, Šporcrová, 1999). Z tohoto hlediska se může jevit účast otce u porodu jako velmi adaptivní, protože v dnešních mobilních nukleárních rodinách je právě otec jedinou osobou, která se může spolu s matkou na péči o dítě podílet. Otec potřebuje získat důvěru, že je schopen v péči o novorozence obstát. Tuto důvěru mu může zkušenost s přítomností u porodu poskytnout (Trevathan, 1987).
Wiliams (2007) provedl kvalitativní studii přítomnosti otců u porodu ve své disertační práci. V rámci konceptu identity analyzuje problém „stát se otcem“ jako komplikovaný proces, ve kterém právě přítomnost u porodu může být vnímána jako okamžik, kdy se muž otcem stává, a proto je třeba věnovat prožitkům otců při porodu velkou pozornost.
Výzkumy, které sledovaly možný dopad přítomnosti otce u porodu, byly prováděny také na území České republiky. V roce 1992–1993 se přítomností otce u porodu zabývalo gynekologicko-porodnické oddělení Krkonošské porodnice ve Vrchlabí (Kavan, Konvalinová, 1993. In: Čoupek, Šporcrová, 1999). Ve svých závěrech uvádějí, že právě manžel rodičky je pro ni ideálním průvodcem porodu, jelikož on nejlépe zná její psychiku. Vzhledem k tomu, že je manžel, popřípadě partner rodičky osobou, u které se předpokládá, že bude do péče o dítě spolu s jeho matkou nejvíce angažována, je pro něj zkušenost s porodem velmi přínosná. Gynekologicko-porodnické oddělení SNsP Ostrava (Koťátková, Malík, Postupa, Vlček, 1992) podává svědectví o tom, že přítomnost partnera na porodním sále vyvolává v rodičce kladné emoce, které se následně promítají pozitivně do průběhu porodu. Svědčí o tom především zkrácení I. doby porodní a snížený počet porodních poranění. Další výzkum zaměřený na přítomnost otce u porodu proběhl v době od 1. března 1991 do 30. června 1992 v okolí Brna pod vedením Ivony Šporcrové a Petra Čoupka (Čoupek, Šporcrová, 1999). Data byla získána prostřednictvím mezinárodního longitudinálního projektu ELSPAC (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Soubor, se kterým výzkumníci pracovali, obsahoval 1479 rodin. Experimentální skupinu tvořily páry, kde otec byl účasten porodu, do kontrolní skupiny pak byly zařazeny dvojice, kde žena rodila bez přítomnosti otce (v některých případech byla tato skupina rozdělena na podskupiny – vydělena byla skupina, kde žena rodila zcela sama bez přítomnosti další osoby, další podskupiny tvořily ženy rodící s účastí jiných osob, než byl otec). Těhotné ženy sledovali výzkumníci v průběhu těhotenství (od třetího trimestru gravidity), v době porodu a v období šestinedělí. Informace od respondentů získávali dotazníkovou formou.
Autoři výzkumu si stanovili tyto hypotézy:
• Přítomnost otce u porodu bude souviset s omezením aplikace anestezie/analgezie v průběhu prvních dvou dob porodních.
• Otcové účastnící se porodu se budou více angažovat v pracích zabezpečujících chod domácnosti.
• Skupina otců, která přijala účast u porodu, se bude v podílu na péči o dítě významně lišit od skupiny otců, kteří u porodu nebyli.
• Společné prožití porodu oběma partnery bude mít pozitivní dopad na kojení.
• Podle Ivony Šporcrové a Petra Čoupka z tohoto výzkumu vyplývá, že „účast otce při porodu se po narození dítěte pozitivně odráží v jeho pomoci v činnostech zabezpečujících chod domácnosti a v přijetí podílu péče o dítě. Svou přítomností u porodu otcové zároveň kladně podporují kojení“ (Čoupek, Šporcrová, 1999, str. 35). Nepodařilo se však prokázat souvislost mezi přítomností otce u porodu a omezením aplikace anestezie/analgezie. Pravděpodobný důvod nepotvrzení této hypotézy zřejmě spočívá v tom, že se muži účastnili ze statistického hlediska komplikovanějších porodů. Na základě svých zjištění se autorům výzkumu jeví situace, kdy má být otec přítomen u porodu, jako velmi přirozená. Mnohé páry podle nich zcela spontánně signalizují potřebu být v momentě porodu spolu. Nabídku možnosti společného prožití porodu tak vnímají velmi pozitivně a přínosně (Čoupek, Šporcrová, 1999).
K nejznámějším odpůrcům a kritikům fyzické účasti otce u porodu patří již zmiňovaný Michel Odent. Ten přítomnost partnera u porodu vidí jako kulturní nárůstek, kterého je potřeba porod zbavit, aby se mu navrátila jeho přirozenost a instinktivnost (Odent, 1995). V rámci svého pojetí porodů upozorňuje Odent především na snahu všech savců o izolaci během porodu. Mnoho druhů savců rodí ve tmě, v klidu a stranou od ostatních členů svého druhu. Na rozdíl od savců si rodící ženy často přejí, aby poblíž nich byl někdo, koho znají, a potřebují si v průběhu porodu vytvořit speciální vztah alespoň k jedné osobě, přičemž dnes bývá touto osobou nejčastěji otec dítěte. Michel Odent však tvrdí, že přítomnost otce u porodu nemusí být vždy pro ženu to nejlepší. Proces porodu považuje za nedobrovolný proces, kterému se nedá napomáhat, a přítomnost dalších lidí může průběh porodu z jeho pohledu jen narušovat (Odent, 1995).
Rizika plynoucí z fyzické účasti nastávajícího otce u porodu vidí Michel Odent především v tom, že mužům bývá zatěžko přijmout a pochopit ženino instinktivní chování v průběhu porodu. Místo toho se jí podle něj často snaží zadržet, aby nevypadávala z racionálního a sebekontrolujícího stavu. Muže vnímá Odent především jako racionální bytost, která může způsobit, že se žena při porodu nedokáže oprostit od své vlastní racionality a nechat porod plynout jen pomocí hormonální činnosti. Teprve když muž odejde, projevuje se žena bez racionality, začíná křičet a sténat, což podle Odenta znamená, že začíná skutečně rodit (Odent, 1995; 2004). Z tohoto pohledu není pro Odenta skutečnost, že v tradičních civilizacích a přírodních národech asistují rodícím ženám nikoli muži, ale jiné ženy, které už předtím porod prožily, jen shodou okolností. Ačkoli je tak podle Odenta pro průběh porodu nejlepší, když se odehrává v naprostém soukromí a bez zásahu dalších osob, ženská pomocnice při porodu se Odentovi jeví jako lepší volba, než přítomnost nastávajícího otce.
Jak tvrdí Odent, kontakt mezi společníkem přítomným u porodu a rodící ženou může být neobyčejně intimní a nesmírně intenzivně prožívaný. Rodící žena je v mimořádně zranitelném stavu a na svém společníkovi u porodu se může stát minimálně na okamžik zcela závislou. Sexuální podtext, který může doprovázet takový kontakt, pokud tímto společníkem přítomným u porodu je muž, může na rodící ženu působit rušivě v tom smyslu, že se nemusí chovat tak otevřeně a spontánně, jak by si přála, nebo se pak může cítit zahanbená, co všechno ze sebe dala najevo. Kvůli důležitosti pohlaví partnera při porodu volá proto Odent po renesanci porodních asistentek (Odent, 2005).
Podle Michela Odenta může být porod za účasti otce mnohem delší a bolestivější. Pokud se otec chová jako pozorovatel a ujímá se funkce dokumentaristy, kameramana a fotografa v jedné osobě, může být rodící ženou, která potřebuje být ve svém vlastním světě, kde nemusí mluvit ani myslet, vnímán velmi negativně. Odent varuje také před příliš upovídanými otci či otci s nadměrně vlastnickým chováním. Partner, který se snaží svou ženu chlácholit či se jí neustále dotýkat, ji tím vlastně vyrušuje v jejích základních živočišných funkcích a porod tím ztěžuje. Jen málokterý muž podle Michela Odenta pochopí, že žena nepotřebuje v průběhu porodu stimulaci, ale spíše klid. Těhotenství a porod podle tohoto porodníka často změní ženu v úplně jiného člověka. Tento stav v ní může probouzet skryté, po tisíciletí stejné pravěké instinkty a živočišné reakce, kterými může být novopečený otec nepříjemně zaskočen (Odent, 1995; 2004). Michel Odent vidí negativní dopad účasti otce u porodu také v sexuálním životě partnerů. Porod podle něj může posílit přátelství mezi mužem a ženou, ale zároveň může naprosto ochromit jejich sexuální vztah (Odent, 2004).
Obecně lze říci, že nejčastějšími námitkami, kterými odpůrci přítomnosti otce u porodu argumentují, jsou (Mlynářová, Tošner, 1995):
• Přítomnost otce u porodu komplikuje práci porodnického týmu, a to zvláště v těch případech, kdy dochází k nečekaným komplikacím.
• Muž slabší povahy by mohl při pohledu na porodní děj omdlít a způsobit tak personálu další starosti.
• Svým nevhodným chováním (dokumentace porodu, rozmlouvání s ženou v době, kdy potřebuje klid, apod.) muž narušuje průběh porodu.
• Sledování porodu může být pro muže traumatické a může to ovlivnit jeho další vztah k partnerce, především v sexuální oblasti.
Rozhodnout spor příznivců a odpůrců přítomnosti otce u porodu není možné. Ze závěrů vědeckých studií a praktických zkušeností vyplývá, že přítomnost otce u porodu může mít ve svém důsledku jak pozitivní, tak i negativní dopad. Sporné však mohou být obavy z impotence. Odpůrci přítomnosti otce u porodu často argumentují tím, že přítomnost otce u porodu má negativní dopad na sexuální oblast páru po porodu. Pro obavu z impotence však neexistují žádné objektivní důkazy. Je proto otázka, zda nejde jen o vhodnou příležitost, jak zakrýt impotenci z jiného důvodu, nebo nechuť k pohlavnímu styku s manželkou v případě existence paralelního mileneckého vztahu (Mlynářová, Tošner, 1995).
Otázkou však zůstává, zda existuje způsob, jak vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, to znamená, zda lze posílit pozitiva přítomnosti otce u porodu a potlačit negativa tohoto jevu.
(in Stackeová, Böhmová, 2010)

ZÁVĚR
Přítomnost otce u porodu prošla během své existence vývojem. Zatímco se zpočátku jevila být zvláštním výstřelkem, v současné době se stává běžnou praxí. Změna v přístupu k přítomnosti otce u porodu vede k otázce, zda se v průběhu let neproměnily také důvody, které muže na porodní sály vedou.
Dříve si musely partnerské dvojice v systému lékařsky řízených porodů právo na účast muže na porodním sále vybojovávat, a to za pomoci odborníků, kteří byli nakloněni přirozenému řízení porodů. Z toho lze usuzovat, že účast otce u porodu byla projevem oboustranné touhy nastávajících rodičů. V dnešní době začala přítomnost otce u porodu podléhat společenskému očekávání a pro mnohé muže se stává povinností. Předpokládá se, že muž k porodu svého dítěte půjde, přičemž tato samotná účast či neúčast slouží pak k zhodnocení, jakým je muž otcem. Muž je hodnocen jako dobrý či špatný otec pouze na základě toho, zda byl či nebyl u porodu. Dopad takové účasti není již podstatný. Dobrý otec je zkrátka ten, který u porodu byl, ačkoli jeho účast neměla žádný přínos, špatný otec je ten, který k porodu nešel, i když mohlo jít o vzájemnou domluvu obou partnerů a muž se mohl na příchod dítěte aktivně připravovat.
Příchod mužů na porodní sály představoval skutečnou humanizaci porodů. Předpokládalo se, že se přítomnost otce u porodu kladně promítne jednak do samotného průběhu porodního děje, a jednak do následné péče otce o dítě. V průběhu času se však ukázalo, že přítomnost otce u porodu může mít ve svém důsledku jak pozitivní, tak i negativní dopady.
Kolem protikladných výsledků výzkumů i dlouholeté praxe se začaly formovat skupiny zastánců a odpůrců přítomnosti otce u porodu. Zastánci porodů za přítomnosti otce zdůrazňovali kladný vliv na porod a rozvoj otcovských kompetencí. Odpůrci často argumentovali komplikacemi, které muž svou přítomností na porodním sále způsobuje porodnímu personálu, možností, že otec při pohledu na porodní děj omdlí, či nevhodným chováním, kterým muž do porodního děje zasahuje, a tím ho komplikuje.
Na základě dostupných výzkumů a informací se nelze přiklonit na stranu ani jedné z těchto skupin. Důležité je zjistit, zda existuje způsob, pomocí kterého je možné vzbudit potenciál přítomnosti otce u porodu, tj. jak posílit jeho pozitivní efekt a potlačit negativní dopady. Jako vhodná metoda k tomuto účelu byla shledána předporodní příprava zaměřená na partnerskou dvojici, a kromě matky také na otce. V rámci této předporodní přípravy muž jednak získá reálné představy o průběhu porodu a o možných komplikacích, které mohou nastat, a zároveň si osvojí dovednosti, pomocí kterých pak může ženě pomoci redukovat bolesti. V současné době je navíc do předporodní přípravy zahrnuta také příprava na rodičovskou roli. Předporodní příprava a účast otce u porodu tak může v muži vzbudit jeho vrozené kompetence k otcovství.
Předporodní příprava zaměřená na partnerskou dvojici a na otce není jistě jediným vhodným předpokladem k tomu, aby mohla být přítomnost otce u porodu ku prospěchu. Nejdůležitějším předpokladem k tomu, aby mohla být přítomnost partnera u porodu přínosná, je vzájemné přání nastávajících rodičů prožít porod společně, a nikoli jen snaha naplnit společenské očekávání. Nutno respektovat individualitu obou partnerů i jejich vztahu. Pro naši současnou praxi považujeme za důležité věnovat předporodní přípravě včetně její psychologické složky (především analýza motivace k účasti otce u porodu i očekávání obou partnerů, akcentace aktivního přístupu) větší pozornost, než se tomu v praxi často děje (dříve bylo absolvování kurzu pro přítomnost otce u porodu povinné). Možností by byla i kratší alternativa tohoto kurzu, popř. alespoň doporučení psychologické konzultace ze strany ošetřujícího lékaře. V případě, že by odborník považoval vzhledem k osobnostním dispozicím jednoho či obou z partnerů, popř. problémům v jejich vztahu účast otce u porodu za nevhodnou, mělo by být jeho doporučení respektováno. Rovněž je podle nás žádoucí osvěta v této oblasti, objektivní informovanost včetně upozornění na možná negativa a redukce jednostranného přístupu propagujícího přítomnost otců u porodu za každou cenu. Pouhá „přítomnost“ otce u porodu jako pozorovatele, popř. „dokumentátora“, může skutečně přinést více negativ než pozitiv.

PRAKTICKÁ DOPORUČENÍ
1. Přítomnost otce u porodu by vždy měla být svobodnou volbou obou rodičů. V ujasnění si toho, zda oba z rodičů tuto variantu zvolí, mohou sehrát významnou roli i kurzy předporodní přípravy. Oba rodiče by zde měli být informováni o přínosech i rizicích otcovy přítomnosti. Mohou zvážit i variantu otcovy asistence při příchodu do porodnice, jeho přítomnosti zde, ale bez přítomnosti u porodu jako takového, nebo i variantu otcovy přítomnosti pouze v první době porodní (rozhodování rodičů je snazší v případě, kdy již jeden či oba mají s porodem zkušenost).
2. Partner by měl být partnerce u porodu především psychickou oporou. Pro to je nezbytné, aby byl dostatečně informován o průběhu porodu a možnostech vlastního zapojení v průběhu jednotlivých porodních dob, k čemuž je opět doporučována společná návštěva kurzů předporodní přípravy.
3. Významnou roli hraje komunikace matky, otce a zdravotnického personálu. Ideální je, když se mohou rodiče s porodní asistentkou seznámit již před porodem, což ale bohužel není vždy možné.

SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ
1. CICHÁ, M.; FLEIŠMANOVÁ, Š. Těhotenství a porod - vybrané zvyklosti a rituály. Florence. 2007, roč. 3, č. 1, str. 20-22
2. CRONENWETT, LR., NEWMARK, LL. Fathers' responses to childbirth. Nursing Research, Vol. 23(3), May, 1974. pp. 210-217
3. ČEPICKÝ, P. Psychologie ženy. Učební text pro střední zdravotnické školy, obor porodní asistentka. Praha: vlastním nákladem, 1992, str. 19-35
4. ČOUPEK, P.; ŠPORCROVÁ, I. Co přináší přítomnost otce u porodu. Praktická gynekologie. 1999, roč. 3, č. 5, str. 31-36
5. DITTRICHOVÁ, J.; PAPOUŠEK, M.; PAUL, K. a kol. Chování dítěte raného věku a rodičovská péče. Praha: Grada Publishing, 2004, str. 77-100. ISBN 80-247-0399-8
6. DOLEŽAL, A. Od babictví k porodnictví. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0277-6
7. DRAPER, J. Whose welfare in the labour room? A discussion of the increasing trend of fathers' birth attendance. Midwifery. 1997 Sep;13(3):132-8
8. GOGELA, J.; MALÝ, Z. Porodnické alternativy. Moderní gynekologie a porodnictví. 2000, roč. 9, č. 1, str. 201-203
9. GUNGOR, I., BEJI, NK. Effects of fathers' attendance to labor and delivery on the experience of childbirth in Turkey. Western Journal of Nursing Research, Vol 29(2), Mar, 2007. pp. 213-231
10. HAŠKOVÁ, H. Názorové diference k současným změnám v českém porodnictví. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2001. ISBN 80-85950-97-9
11. CHVÁLA, V.; TRAPKOVÁ, L. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-889-9
12. KOPŘIVOVÁ, D. Psychoprofylaxe. Moderní babictví [online]. 2007, roč. 5, č. 12 [cit. 2010-05-05] Dostupné z WWW:
13. KOŤÁTKOVÁ, I.; MALÍK, V.; POSTUPA, R.; VLČEK, L. První zkušenosti s přítomností otce u porodu na ženském oddělení SNsP Ostrava. Čes. Gynek. 1992, roč. 57, č. 8, str. 437-438
14. KUŽELOVÁ, M. Historie přípravy těhotných k porodu. Moderní babictví. 2003, roč. 1, č. 2, str. 39-42
15. KUŽELOVÁ, M. Předporodní příprava. Moderní gynekologie a porodnictví. 2003, roč. 12, č. 2, str. 298-300
16. LABUSOVÁ, L. a kol. Průvodce porodnicemi České republiky: ucelený přehled služeb porodnic Čech, Moravy a Slezska s hodnocením. Praha: Argo, 2004
17. LI, HT., LIN, KC., CHANG, SC., KAO, CH., LIU, CY., KUO, SC. A birth education program for expectant fathers in Taiwan: effects on their anxiety. Birth. 2009 Dec;36(4):289-96
18. MAREK, V. Nová doba porodní. Praha: Eminent, 2002. ISBN 80-7281-090-1
19. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. ISBN 80-901424-7-8
20. MOREAU, A., KOPFF-LANDAS, A., SÉJOURNÉ, N., CHABROL, H. The primiparae couple's experience of childbirth: quantitative study. Gynecol Obstet Fertil. 2009 Mar;37(3):236-9. Epub 2009 Mar 17
21. MLYNÁŘOVÁ, A.; TOŠNER, J. Historie přítomnosti muže u porodu. Gynekolog. 1995, roč. 4, str. 216-218
22. MOŽNÝ, I. Moderní rodina: Mýty a skutečnosti. Brno: Blok, 1990. ISBN 80-7029-018-8
23. NICHOLS, MR. Paternal perspectives of the childbirth experience. Maternal-Child Nursing Journal, Vol 21(3), Jul-Sep, 1993. pp. 99-108
24. ODENT, M. Otcové u porodu - přínos i riziko. Aperio. 2004, roč. 3, č. 1, str. 6-7
25. ODENT, M. Znovuzrozený porod. Praha: Argo, 1995. ISBN 80-85794-69-1
26. OLIN, RM., FAXELID, E. Parents' needs to talk about their experiences of childbirth. Scand J Caring Sci. 2003 Jun;17(2):153-9
27. PALKOVITZ, R. Fathers' motives for birth attendance. Matern Child Nurs J. 1987 Summer;16(2):123-9
28. PALKOVITZ, R. Fathers' birth attendance, early contact, and extended contact with their newborns: a critical review. Child Dev. 1985 Apr;56(2):392-406
29. PAPOUŠEK, H.; PAPOUŠEK, M. Beyond Emotional Bonding: The Role of Preverbal Communication id Mental Growth and Health. Infant Mental Health Journal. 1992, vol 13, no. 1, s. 43-53
30. PAŘÍZEK, A. Kniha o těhotenství @ porodu. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-321-4
31. PESTVENIDZE, E., BOHRER, M. Finally, daddies in the delivery room: parents' education in Georgia. Glob Public Health. 2007;2(2):169-83
32. PONĚŠICKÝ, J. Fenomén ženství a mužství: psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-374-1
33. RASTISLAVOVÁ, K. Aplikovaná psychologie porodnictví. Praha: Reklamní atelier Area, 2008. ISBN 978-80-254-2186-4
34. ROZTOČIL, A. a kol. Intenzivní péče na porodním sále. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996, str. 8-54. ISBN 80-7013-230-2
35. Sborník přednášek konference Zdravé rodičovství na téma Otcovství. Brno:
36. Centrum naděje a pomoci, 2004.
37. Sborník textů z konference Přivádíme děti na svět. Praha : Aperio, společnost pro
38. zdravé rodičovství, 2002. ISBN 80-903087-1-6
39. SIMKIN, P. Vše, co potřebujete vědět, abyste mohli ženě při porodu pomoci. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-308-5
40. SINGLY DE, F. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-249-1
41. SKOČOVSKÝ, K. O těhotenství tatínků. Psychologie dnes. 2004, roč. 10, č. 12, str. 22-23
42. STACKEOVÁ, D., BÖHMOVÁ, M. Psychologické aspekty přítomnosti otců u porodu. Psychosom, 2010, 8(4), str. 253- 278
43. Dostupné také na: http://www.psychosom.cz/?page_id=1245
44. SWIATKOWSKA-FREUND, M., KAWIAK, D., PREIS, K. Advantages of father's assistance at the delivery. Ginekol Pol. 2007 Jun;78(6):476-8
45. TREVATHAN, W. Human Birth: an Evolutionary Perspective. New York: Aldine de Gruyter, 1987. ISBN 0-202-02029-0
46. WILLIAMS, N. On the day you were born: A phenomenological study of fathers' experience of being present at their children's birth. Dissertation Abstracts International: Section B: The Sciences and Engineering, Vol 67(8-B), 2007. pp. 4742
47. WOLF, J. Abeceda národů. Výkladový slovník kmenů, národností a národů. Praha: Horizont, 1984

 

Informace o autorkách
stackeovaDoc. PhDr. Daniela Stackeová, Ph.D. (*1972)
Katedra pedagogiky a psychologie, VŠTVS Palestra, s.r.o.
Absolventka oboru fyzioterapie, specializace somatopsychoterapie, na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Postgraduální studium a rigorózní řízení absolvovala tamtéž. V roce 2015 úspěšně zakončila habilitační řízení v oboru kinantropologie na FSpS MU v Brně a byl jí udělen titul docent. V současné době pracuje jako docent na VŠTVS Palestra. Odborně se věnuje především problematice fitness a psychologických aspektů fitness, psychosomatice a psychosomatickým vztahům v oblasti pohybového aparátu.
Kontakt: stackeova@volny.cz

 

 

bohmovaBc. Michaela Böhmová (*1985)
Absolvovala bakalářské studium Fakulty humanitních studií UK v Praze. Prezentovanému tématu se věnovala ve své bakalářské práci.