DISKUSE 2

Zobrazeno: 1447

Hodnocení uživatelů: 3 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

ONDŘEJ MASNER: VÝVOJ SPOLEČNOSTI PRO PSYCHOSOMATICKOU MEDICÍNU ČLS JEP


Po téměř čtyřech letech činnosti ve výboru Společnosti pro psychosomatickou medicínu mám potřebu si od této činnosti odpočinout. V souznění s panem Komárkem z filmu „Na samotě u lesa“ se mi chce zvolat: „Na jaře již nezaseju!“ …tím chci říct, že nebudu již do výboru společnosti kandidovat. Osud naší psychosomatické medicíny mi ale nadále bude ležet na srdci.


masner webJsem si jist, že v prvních čtyřech letech existence Společnosti se ve výboru udělalo hodně dobré práce. Ať již pomyslím na tvorbu definice psychosomatické medicíny, vypracování vzdělávacího programu pro nástavbovou atestaci a její udržení v seznamu platných atestací, spolupráci na Doporučeném postupu pro PL při léčbě pacientů s MUS (medically unexplained symptomes) nebo tvorbu kódů a jednání s pojišťovnami, pořádaní vzdělávacích akci a další. Bylo toho opravdu dost, co se zvládlo, a jsem rád, že jsem měl příležitost se na této činnosti aktivně podílet.
Nicméně, i když kladné dojmy jasně převažují, nebylo by moc prospěšné zastavit se při zpětném hodnocení jen u nich. Je to tak rok či rok a půl zpět, co mě v souvislosti s vývojem naší psychosomatiky začaly tížit určité věci, a pokusím se nyní o ně podělit. Kdybych ten pocit měl popsat v jedné větě, zněla by asi takto: Nějak se nám z psychosomatiky vytratila ta somatika. Tato zkratkovitá formulace má pro mě dva či tři hlavní aspekty. Zaprvé reflektuje skutečnost, že se v naší Společnosti převážně prosazuje model psychosomatiky jako týmového oboru. Jakoby se psychosomatika vlastně nedala provozovat jinak, nežli v týmu sestaveném z různých odborností, jmenovitě tedy minimálně z psychosomatika, psychologa, fyzioterapeuta a psychiatra. Takové směřování psychosomatické medicíny je z mého pohledu nešťastné. Jednak dělá z psychosomatiky zbytečně náročnou, a tím i těžkopádnou disciplínu, která by měla naopak proniknout do každé ordinace a na každé oddělení. Navíc to odporuje každodenním zkušenostem psychosomaticky uvažujících lékařů, kteří v přímém kontaktu s pacientem pracují psychosomaticky ve své ordinaci a takový tým nemají k dispozici. Těžiště psychosomatické medicíny vidím u těch 30 % pacientů v ambulantních ordinacích (často a oprávněně toto číslo používáme jako argument ve prospěch podpory psychosomatiky), kteří trpí psychosomatickými potížemi. Toto velké množství pacientů nelze léčit týmově, ba ani k psychologovi je z kapacitních důvodů nemůžeme poslat všechny. A také většina z nich podobně intenzivní péči nepotřebuje. Co tito pacienti potřebují, jsou lékaři, kteří jsou schopni porozumět somatické stránce jejich onemocnění a zároveň mají potřebné znalosti, aby k tomu doplnili a pacientovi věrohodně zprostředkovali psychosociální souvislosti. Personálně i finančně nákladná týmová psychosomatické péče je nutná pro malé procento těžkých a chronických psychosomatických pacientů, a proto by, dle mého úsudku, neměla sloužit jako model pro celou psychosomatickou medicínu.
Zadruhé vnímám psychosomatiku jako doplnění somatické medicíny, nebo jinak formulováno, kde není somatický příznak a příslušný somatický podklad, tam nemůže být psychosomatika. Bez tohoto těsného propojení se somatickou medicínou hrozí, že se psychosomatika stane sice zajímavou a exkluzivní lékařskou disciplínou, ale bez většího dopadu na celkové zdravotnictví. Vybavuji si slova pana profesora Loewa z psychosomatické kliniky v Řezně na jeho pražské přednášce, že v Německu byla psychosomatika dlouho zalezlá ve věži ze slonoviny – mám obavu, že se nacházíme právě na cestě tam. Jistě, spolupráce s praktiky na společném DP pro MUS byla krokem tím správným směrem, a i na psychosomatickou konferenci v roce 2016 byli zváni kolegové ze somatických oborů, třeba jako prof. Pafko. K širší diskusi tehdy ale bohužel nedošlo. Je mi samozřejmě známo, že ne všichni somatičtí kolegové jsou připraveni se bavit na téma psychosomatické medicíny, ale o to více je potřeba se věnovat té nemalé části, která naopak o naši spolupráci velmi stojí.
Jako třetí a poslední bod bych chtěl uvést složení našeho výboru. S jistě dobrým úmyslem zajistit ve výboru rovnováhu všech na psychosomatice se podílejících odborností, byl zvolen neměnný poměr 2:2:2:3 – psychologové: fyzioterapeuti: psychiatři: psychosomatičtí lékaři. Faktem ovšem je, že všichni tři lékaři (včetně mě) jsou zároveň psychoterapeuty, a to vede k tomu, že za somatickou medicínu ve výboru nekope prakticky nikdo. Poměrové zastoupení takto paradoxně napomohlo výrazné nerovnováze v neprospěch základu psychosomatické medicíny. Nejjednodušší cestou k nápravě by mohlo být doplnění poměrového zastoupení o čistě somatické lékaře.
Přeji budoucímu výboru naší Společnosti vše nejlepší do nového volebního období. Věřím, že něco z výše uvedeného se ukáže během dalších čtyř let jako aktuální. Budu se nadále snažit aktivně se podílet na dění uvnitř naší Společnosti i mimo výbor.

MUDr. Ondřej Masner