ÚVAHY

Zobrazeno: 1389

HONZÁK R.: HNUS- MORÁLNÍ EMOCE

- Co může být hnusnějšího, než kousnout do jablka a najít tam červa?
- Kousnout do jablka a najít tam půl červa.

Po dlouhých desetiletích spekulativních úvah se výzkum emocí dostal na racionální bázi s tímto (dnes uznávaným) závěrem: Emoce jsou tělesné děje řídící systémy se starším zázemím než „rozum“, širším, rychlejším a také intenzivnějším vlivem.

Jejich překladem do úrovně vědomí jsou pocity. Rozeznáváme šest základních emocí, z nichž se podobně jako ze tří základních barev skládá celé široké spektrum našeho emočního světa. Základními emocemi jsou: strach, vztek, smutek, radost, překvapení a hnus. Rozlišování racionální a emoční složky je možné jen při redukující analýze, v praxi tyto dvě složky psychosomatického bytí není možné oddělovat.
honzákDlouho opomíjená emoce hnusu/odporu se těší v posledních letech zvýšenému zájmu nikoliv pro svůj primární význam, ale s ohledem na to, jakým způsobem přispívá k našemu morálnímu cítění a jednání. Z padesáti prací s klíčovým slovem disgust otištěných v prvním roce tisíciletí se došplhal jejich počet v roce 2013 na čtyři stovky.
Co v nás vzbudí tuto parasympaticky řízenou emoci? Pozor, tento systém je řídící pouze tehdy, jde-li o hnus fyzický. Pokud jde o hnus morálně podmíněný, je vegetativní systém rozkolísaný na obě strany, protože k hlavní emoci většinou přistupuje také pohrdání narušitelem morálních pravidel (1). A to přesto, že vztahy mezi morálkou a hnusem jsou především afektivní (2). Podle Paula Rozina (3), který mapuje severoamerickou společnost, podobnou však dost té naší, je to těchto devět oblastí: některá jídla, tělesné produkty, některá zvířata, sexuální oblast, smrt a mrtvá těla, narušení tělesné integrity, včetně deformit, zanedbaná hygiena, nebezpečí nákazy a některé morální přestupky a nepravosti.

Darwin popsal hnus jako emoci vyvolanou primárně odporem k něčemu, co se vztahuje k chuti buď pociťované, nebo k její živé představě, nebo k něčemu co vyvolává podobné pocity, ať už jde o stimulaci jakéhokoliv smyslového systému. Darwin také neoddělitelně přiřadil k této emoci po celé Zemi univerzální zcela charakteristickou grimasu.
Hnus se velmi často sdružuje se základní emocí hněvu či vzteku a kombinovanou emocí pohrdání a pro člověka, který se ve svých pocitech orientuje jen povrchně, je někdy problematické tyto stavy od sebe odlišit. Podrobněji to zkoumal kalifornský psycholog Cendri Hutcherson se svým týmem. Když jsem však viděl jeho dotazník, který pochází z roku 2011, a ne z dob středověké španělské dvorské etikety, navíc s výsledky (4), usoudil jsem, že u nás je morální senzitivita minimálně o dvě třídy nižší. Ostatně posuďte sami: v přiloženém dotazníku máte ke každé položce přiřadit údaj (1 – žádné, 5 – nejsilnější) o tom, jak silné jsou při její živé představě ve vás následující emoce: vztek, pohrdání, hnus, smutek a strach (tab. 1).

Tabulka 1.

  • Které emoce a v jaké intenzitě máte při představě těchto situací:
    Dítě na pískovišti uhodí jiné dítě;
    Někdo předbíhá velmi dlouhou frontu;
    Někdo kouří v nekuřácké části malé čekárny;
    Zaměstnanec banky zpronevěří peníze;
    Někdo simuluje po autonehodě s cílem získat vyšší pojistnou částku;
    Někdo je členem Ku Klux Klanu (co by to bylo u nás – agent StB?);
    Muž přijde domů opilý a bije manželku;
    Někdo vkládá v obchodě do jogurtové přihrádky lahvičku s kyanidem;
    Někdo ukradne kabelku nevidomé ženě;
    Uklízečka, si myslí, že to nikdo nevidí a usedá do ředitelského křesla;
    Obchodní cestující při prvním setkání tyká zákazníkovi;
    Zaměstnanec pomlouvá svého šéfa;
    Teenager u stolu začíná jíst, přestože ostatní ještě nejsou obslouženi;
    Osmiletý žák mluví se svým učitelem stejně jako se spolužáky;
    Zaměstnanec si neoprávněně stěžuje na svého šéfa;
    Někdo pálí naši státní vlajku;
    Někdo odchází svévolně o hodinu dřív z práce.
    Desetiletý chlapec používá v rozhovoru s rodiči vulgární výrazy;
    Šestnáctikletý mládenec odmítne uvolnit invalidovi sedadlo v MHD;
    Někdo nešel na pohřeb své matky;
    Úředník z ředitelsví odmítne jet na služební cestu v kupé s dělníky;
    Někdo má incestní vztah;
    Sedmdesátiletý muž má sexuální vztah se sedmnáctiletou dívkou.

Zatímco Darwin nesporně viděl, když prohlásil: „Nikdy jsem neviděl hnus vyjádřený přesvědčivěji než na tváři jednoho ze svých dětí, když se mu v pěti měsících poprvé dostala do úst studená voda a o měsíc později kousek čerstvé třešně“, současní badatelé tvrdí, že do věku tří let plnou emoci hnusu dítě neprožívá (5).


Možná, že u Darwinova dítěte to byla jen grimasa, bez celkového prožitku, ale proč by se dítě šklebilo, kdyby nic neprožívalo? Komplexní emoce má ovšem komponentu behaviorální, zde v doslovném významu „pohybu směrem od podnětu“ (někteří živočichové si navíc otírají obličej), složku fyziologickou s převahou parasympatiku, se slabostí, závratí, točením hlavy, dušností, pocitem dyskomfortu v břiše, zvýšeným sliněním a nauzeou až zvracením, část expresivní se specifickou grimasou a složku pocitovou označovanou v anglicky psané literatuře jako „qualia“ (=pocit kvality té které emoce).

Na tomto místě malá odbočka směrem k arteficiálně (uměle) vyvolanému pocitu hnusu. Řada chemoterapeutik působí také na vegetativní centra a vyvolává nauzeu až zvracení. Pokud ve smyslu pavlovského podmíněného reflexu se tyto stavy spojí s výrazným podmiňujícím podnětem (jídlo s výraznou chutí, pach dezinfekčních prostředků aj.), může expozice tomuto podnětu, eventuálně i vzpomínka na něj vyvolat celou parasympatickou reakci. Zvláštním případem je Garcia efekt, kdy reflex vzniká retrográdně, tedy k poslednímu jídlu, které člověk snědl před arteficiálně vyvolaným zvracením (6). To se může týkat i špatného jídla, které s odstupem až několika hodin vyvolá nevolnost.
Hnus, v jemnějším provedení odpor, a ještě delikátněji vyjádřeno nechuť patří mezi prazákladní a život zachraňující emoce. Proto je spojen především s chutí a s čichem jako základními smysly při hledání a hodnocení potravy. Podněty, které jej vyvolávají, mají tendenci vytvářet výraznou a dlouhotrvající paměťovou stopu. Sociálně je velice „nakažlivý“ a představuje jak pro jedince, tak pro jeho okolí významné varování před škodlivými, nebezpečnými či jedovatými látkami. Spojení adjektiv nechutný a smradlavý postihuje v běžné řeči odpor k čemukoliv.
Primárně je tedy hnus nastaven proti eventuálním zdraví a život ohrožujícím potravinám, jedům nebo patogenům, proto možná u omnivorů, ke kterým člověk patří, je relativně dlouhá latentní perioda, v níž se mají mláďata seznámit s tím, co je jako potrava přijatelné a co už není. Reakci odporu tak univerzálně vyvolává především chuť hořká, připisovaná rostlinným toxinům, a kyselá, vnímaná často jako výsledek působení bakteriálních toxinů (zkaženost, viz „zkyslý“, také nedozrálost), putridní (hnilobný) zápach a kontakt – třeba jen krátkodobý – s lidskými a jinými živočišnými výměšky a čímkoliv dalším, co je považováno za nechutné.

Odpor ke zvířatům až emoce hnusu souvisí primárně také hlavně s nebezpečím, které reprezentují (hadi, štíři, pavouci) s jejich aktivitou (hyeny živící se mršinami), další jsou lokální, většinou odvozená už z antropomorfizovaných charakteristik přidělených zvířatům v mýtech (psi, kočky). Maso tak patří na jedné straně k nejfavorizovanějším jídlům a na druhé k nejčastěji tabuizovaným, včetně půstů. Většina kultur zařadila do svého jídelníčku jen část z možných zdrojů masa, a ještě nazývají tyto produkty jinak než samotné zvíře (hovězí). Vezmeme-li v úvahu, že strava paleolitického člověka obsahovala převážně to, co by náš současník nevzal do úst (listí, bobule, nejrůznější žoužel, mršiny), je jasné, že odpor k těmto možným potravinám není instinktivní, ale kulturně podmíněný.

Zajímavé je experimentální testování intenzity arachnofobie, kdy je uvažována jak emoce strachu, tak emoce hnusu. Testovaná osoba dostane talíř sušenek a je vyzvána, aby co nejdřív snědla tu, přes kterou přeběhl pavouk. Intenzita fobie je udávána počtem sušenek, které je třeba sníst napřed, dřív, než se dostane na tu inkriminovanou.

Hlavní část vyvolávajících momentů je spojena s oralitou, jsou tu ale další silné impulzy, mezi které patří smrt a vše, co s ní souvisí. Na smrt jako na něco, co je nad naši komplexní představivost s oblibou zapomínáme (obranný mechanismus popření) a pokud ne, instinktivně se nám oškliví. Vztah k lidským ostatkům osciluje mezi posvátnou úctou, strachem a hnusem. Baudelairova báseň Mršina předvádí zkázu v kontrastu s věčností lásky („tvář a podstatu svých lásek chovám v duši, i když se bědně rozpadly“): Co jsme to viděli to letní jitro boží, / vy moje lásko jediná? V zatáčce pěšiny na kamenitém loži / ležela bídná mršina, // a nohy zvedajíc jak prostopášná žena / a plna žáru potíc jed, / strkala nestoudně, nedbale rozvalena / své pařící se břicho vpřed. Na druhé straně nepochybně existuje paradoxně přitažlivost této tematiky včetně zájmu o kadaverózní artefakty.

Bez potřeby nějakého oslího můstku se dostáváme od konce života k jeho počátkům a k paradoxní situaci: odporu až hnusu k sexualitě a sexu u vyhraněných osob, nebo spíš k ambivalenci u velké části populace. Z biologických prvků je obviňována expozice sliznic, jejich sekretů, zde možnost kontaminace a také narušení tělesné integrity penetrací, při prvním styku navíc krvavou. Mnohem více se ale na postojích k sexu podílejí nejrůznější tabu, ať už původně účelná, nebo vytvořená na základě i těch nejbizarnějších fantazií. Neměli bychom také zapomenout, že francouzština nazývá orgasmus la petite mort = malá smrt.

Hnus se vyvinul kulturně ze systému, který chrání tělo před poškozením, v systém, který chrání před poškozením také duši.
Paul Rozin

V tomto kontextu je zajímavý tlumivý vliv sexuální aktivace na emoci hnusu. (7, 8). Po promítnutí snímků se sexuálním obsahem referovali muži mnohem menší odpor k nejrůznějším nepřijatelným sexuálním aktivitám (anální koitus, násilí při sexu), sexuálně vzrušené ženy popisovaly méně intenzivní emoci hnusu při předvádění odporných aktivit (píchání jehly do kravského oka, použití znečištěného už použitého obvazu, aj.). To vzbuzuje otázku, zda averzivní podněty nejsou ve své podstatě morálku uvolňující, a tím sexuálně nabuzující.

Zde se také nejtěsněji dostáváme k morální úloze emoce hnusu jako strážce nejen tělesné integrity, ale také integrity a „čistoty“ psychické a sociální. Totéž platí o jídlu. Lidé musí jíst, musí v zájmu zachování rodu žít sexuálně, stejně jako ostatní zvířata. Přitom tyto dvě oblasti jsou nejvíce ze všech regulované, všechny kultury mají čistá a nečistá jídla, povolené a tabuizované sexuální praktiky. Mísí se zde také prvky magického myšlení typu, že to, co je neznámé, je také automaticky nebezpečné, tedy hnusné (geneticky modifikované obilí).

Dostáváme se zde k příčinám zvýšeného zájmu o emoci hnusu, k morální psychologii a etice. Všimněme si, že v této oblasti se často používá pojmů z fyziologie a hygieny: něco může smrdět a může nás to znechutit, až je nám z toho špatně, objeví se morální špína, atd. To vede až k úvahám, že hnus je morální emoce, která má zajistit neporušenost duchovní čistoty, krásy (v antickém Řecku byla krása ztotožňována se zdravím) až svatosti. Zdálo by se, že jde jen o slovní obraty, fyziologický doprovod i mimika nás ale ujišťují, že je to plně prožitá emoce, třebaže ve své mozkové projekci ne zcela identická s tou, kterou vyvolávají fyzické podněty.

LITERATURA:

1. Ottaviani C., et al.: Autonomic correlates of physical and moral disgust. Int J Psychophysiol. 2013;89(1):57-62
2. Vicario C. M.: Emotional Appraisal of Moral Dilemmas: What Neuroimaging Can Tell about the Disgust-Morality Link. J Neurosci, 2016;13;36(2):263-264
3. Rozin P., et al: Disgust. In: Lewis M (Ed); Haviland-Jones JM (Ed); Barrett LF (Ed): Handbook of emotions (3rd ed.). New York, NY, US: Guilford Press, 2008, pp: 757-776
4. Hutcherson C. A., Gross J. J.: The Moral Emotions: A Social–Functionalist Account of Anger, Disgust, and Contempt. J Person Soc Psychol, 2011;100(4):719 – 737
5. Strohminger N.: Disgust talked about. Philos Compass, 2014;9(7):478–493
6. Garcia J., Kimeldorf D. J., Koelling R. A.: Conditioned aversion to saccharin resulting from exposure to gamma radiation. Science, 1955;122(3160):157-8
7. Ariely D., Loewenstein G. The Heat of the Moment: The Effect of Sexual Arousal on Sexual Decision Making. J Behav Decision Making, 2006;19(2):87–98
8. Borg C, et al.: Feelings of Disgust and Disgust-Induced Avoidance Weaken Following Induced Sexual Arousal in Women. PloS one 7.9 (2012): e44111

 

Do redakce přišlo 2. 10. 2016
Zařazeno do tisku 15. 1. 2017
Konflikt zájmů není znám.