RECENZE

Zobrazení: 0
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

VLADISLAV CHVÁLA: ÚTĚCHA Z GYNEKOLOGIE (NEBO HOŘE Z ROZUMU?)
Recenze knihy Pavel Čepický: Útěcha z gynekologie, Dybbuk 2019

Když někdo ze „staré party“ napíše knížku, rád si ji přečtu. Zvlášť když mi ji pošle. Název zní poněkud temně pro toho, kdo se rozpomene na Emanuela Rádla a jeho Útěchu z filosofie z r. 1949. Rádl po těžké nemoci a v osamělosti v úvodu píše: „Od té doby nevím skoro, co se ve světě děje; jsem sám a sám (s ženou) jako ve vězení“. Ten, kdo sáhl po útěše z filosofie vůbec první, byl v 6. století „poslední Říman“ Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius, a to ve vězení, kde očekával popravu. Tak zlé to ale snad nebude, když bilancuje gynekolog na konci své kariéry.


chvalaTa stará parta, lékaři Šimek, Honzák, Čepický a já, které propojovala a provokovala psycholožka Bohunka Tichá (později Baštecká), diskutovali v osmdesátých letech o psychosomatické medicíně. S Čepickým jsme osaměli v psychosomatické sekci České gynekologické společnosti. Pavel působil v Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPMD) na vědecké půdě, a dokázal tam vydupat spolu s Marií Pečenou psychosomatickou poradnu a opravdové výzkumy. Jen málo lékařů vystudovalo také psychologii, a Čepický mezi ně patří. Začátek devadesátých let „starou partu“ rozehnal. Šimka k etice, Honzáka ke konzultační psychiatrii, Bašteckou do pomáhajících profesí, Čepický zůstal domovem na půdě vědy, zatímco já jsem založil s kolegy Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch, kde jsme se místo vědě věnovali pacientům. Proto jsem byl zvědavý, jak to dopadlo s psychosomatikou u Čepického.

Svou bilanci zahajuje vyznáním své víry ve vědeckou medicínu a modernitu. To je ta medicína, která vychází z „opakovaného experimentu v kontrolovaných podmínkách“. Autor projevuje velkou trpělivost se čtenářem, kterému objasňuje principy ověřování hypotéz. Netají před námi složitost takového postupu a záludnosti závislých a nezávislých proměnných. Připouští, že při testování léku je tato metoda jakž takž přehledná, ale jakmile jde o skutečný život, třeba o vliv hysterektomie na cokoli dalšího, stojí věda před mnohem obtížnějším problémem. Autor vyloží i princip dvojitě slepého experimentu – a nemůže se vyhnout ani tomu, že už jen víra v uzdravující vliv léku vede nezřídka k nezanedbatelnému placebo efektu. Neváhá provést čtenáře ani záludnostmi statistického zpracování dat a objasnit podstatu „statistické významnosti“ nějakého jevu tak, že tomu i průměrný čtenář může porozumět. Je jasné, že právě statistika vyžaduje provádět výzkum na co největších souborech. (Pozn.: Pokud je každý člověk jedinečná bytost, neopakovatelná ve své bio-psycho-sociální jednotě a situaci, jakou validitu může mít sebevětší soubor? Kde k němu vzít kontrolní soubor?)
Láska k vědě Čepickému nebrání vidět limity vědeckého poznání a netají, že se věda dopouští omylů. Má jich celou sbírku. Jsou to průšvihy s mnoha osobními tragédiemi, jakou byla třeba thalomidová aféra. Na nich dokládá, že přes všechnu péči, kterou věda zavádění nových léků a postupů věnuje, nelze katastrofu odvrátit vždy. Následek takových nehod je princip „předběžné opatrnosti“, který sice je nezbytný, ale vede nakonec k tomu, že nejsou některé léky zaváděny vůbec. Vnímá stupňující se nedůvěru veřejnosti k vědecké medicíně, která paradoxně znemožňuje aplikovat skvělé léčebné prostředky na celou populaci. Škoda, že si mezi vhodnými příklady všímá tématu očkování jen okrajově. Na něm by mohl ukázat, jak se někdy vědecká medicína zuby nehty hájí chybnými argumenty („hliník není vůbec toxický“) a dále tím ztrácí na důvěryhodnosti. Nakonec lze dohledat, že většina prací obhajujících hliníkový komplex v moderních očkovacích látkách se odvolává na jedinou studii o toxicitě aluminiových solí, a ta není metodicky v pořádku (M. Pouzar, Vesmír 98, 240, 2019/4). Nové práce ukázaly konečně jejich značnou a složitou neurotoxicitu. Laická veřejnost vystavená vědecké chybě po delší dobu se mobilizuje, brání, a nakonec může propadat iracionalitě, pověrám. I když je současná postmoderní doba složitá, něco ta celá naše milovaná medicína dělá asi špatně, když odmítá slyšet matky očkovaných dětí, nebo možná odmítá vidět komplikace svých zásahů. I o tom Čepický píše, ale až docela na konci knihy, když popisuje bizardnost situace kolem „informovaného souhlasu“.

Vraťme se ale k psychosomatické medicíně. Tu nejprve oddělí od alternativní medicíny, s níž se vypořádá snadno a rychle. Je to prostě všechno špatně. Protože nesplňuje podmínku vědeckého poznání. A pokud pomáhá něco takového jako homeopatie, akupunktura, nebo šamanismus, je to jen placebo nebo podvod. A že stojí na zkušenosti lékaře, že to nebo ono pomáhá? K tomu opakovaně autor dodává své svaté přesvědčení: „Ještě jednou a naposled (pozn.: tohle říkával můj otec, když mě chtěl odradit od dalších otázek): zkušenost není vědecké poznání.“ A tady končí Čepického útěcha z gynekologie a začíná žal z rozumu. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Jako vystudovaný psycholog samozřejmě uznává, že tělo a psychika se ovlivňují. Jak jinak? Je to samozřejmost. Poctivě se, ostatně jako celá naše vědecká medicína, odvolává na definici zdraví dle WHO. „Jak somatické, fyzické na straně jedné, tak psychosociální na straně druhé, je přítomno vždy, byť samozřejmě v různém poměru.“ A dokonce dodává, že „Gynekologie je semeništěm psychosomatických problémů…“ Ale dál? Jediná nadějná kapitola o psychosociálních vlivech na hormonální hladiny, kde nejnápadnější je psychogenní hyperprolaktinemie, kterou lze stopovat až k psychoanalytickému výkladu, přechází do klimakteria a menopauzy. Tady najednou jako nejpozoruhodnější – asi sociální – událostí je mediální kampaň proti estrogenům a jejich označení za nebezpečné a následné vyřazení z bohulibé léčby klimakterických potíží. Co k obtížné psychosociální situaci klimakterických žen říká autor? Nic než pověra. („Takových pověr je víc, třeba syndrom prázdného hnízda.“ Ano, i matkám se nakonec uleví, když se to všechno povede a děti se osamostatní, ale dříve, než se to stane, mají to matky v této době všelijak. Asi ne v Čepického ordinaci, možná to chodí říkat jinam. Období separace, sociálního porodu (jak tomu říkáme u nás), je vůbec nejčastějším zdrojem psychosomatických poruch (nejen matek ale také jejich mužů a samozřejmě dětí) a obdobím našich léčebných intervencí. To bychom ale museli vnímat jako organismus celou rodinu (nejmenší možný bio-psycho-sociální organismus schopný vlastní replikace) matka – dítě – otec. Jistou vztahovost autor připouští alespoň v bonmotu „Nejlepším hormonem pro ženu je muž“.

Zajímavé téma psychosomatika antikoncepce a interrupce se rozplyne v boji s pověrami. Hormonální antikoncepce je skvělá, má jen samé somatické výhody. Pokud ji někdo nesnáší, bývají to jen subjektivní problémy u žen, které „ji nesnáší, nevyhovuje jim… Ale jsou to ryze psychické problémy (bolest hlavy, nárůst hmotnosti, pokles zájmu o sex, deprese, nevolnosti), jejichž vyšší výskyt při užívání pilulek byl zkoumán a posléze vyloučen.“ Tedy vyloučen nebyl možný vliv na vyvolání migrény, ale ostatní spojuje autor s přirozeným života během, jehož obtíže jsou připisovány antikoncepci neprávem. Zdá se, že hlavním „psychosomatickým faktorem“ je chybný výklad účinku léků. Kdyby ho nebylo, nebylo by co řešit. Ještě nápadnější, než u antikoncepce, je postoj autora vidět u tématu tzv. postinterrupčního syndromu. Psychologické následky interrupce byly zkoumány od padesátých let. Prostým srovnáním celospolečenské situace žen žádajících o interrupci v padesátých letech a v době liberálního zákona, tedy prakticky v současnosti, zjišťuje že „údajný postinterrupční syndrom vymizel.“ Možná vymizel v ordinaci gynekologa, ale objevil se v ordinacích psychoterapeutů. Ano, tlak společnosti na ženu, na její odpovědnost, je jistě taky podstatnou složkou psychosociálního kontextu jakékoli události, natož události tak závažné, jako je zahubení vyvíjejícího se těhotenství. Podle Čepického se syndrom znovu objevil, až když ho nedávno „jeden populární časopis znovu vytáhl.“ Jinak řečeno, kdyby se o tom nemluvilo, byl by klid. K tomu se mi chce jen dodat, že ani v rodinách, kde se například nemluví o proběhlém, nebo dokonce probíhajícím incestním chování, není klid jen proto, že se o tom nemluví. Pak se stává, že o tom někdy doslova „promluví tělo“. A to je ta psychosomatika, které je třeba se věnovat a kterou autor není ochoten uznat za vědeckou medicínu.

Raději už vynechám kapitolu o psychosomatice sterility. Nebo ne. Zde je postoj jasný: Psychoendokrinní mechanismus nejspíš existuje. „O psychovegetativním mechanismu se spekulovalo… Ale prokázáno to nebylo a nejspíš hned tak nebude, pro současnou léčbu to nepotřebujeme a do čistého výzkumu asi sotva která žena vstoupí, nehledě k tomu, že k takovému zkoumání dnes nemáme metodiku. O cestě psychoimunitní se toho ví ještě méně než u předchozích dvou.“ Do tohoto základního výzkumu se ovšem nikdo nepustí. Proč by se pouštěl, chce se mi zvolat, když za jedinou i.v.f. proceduru dostane odborník 60 tisíc? Kde jsou úvahy o dopadu i.v.f. technologie na ženy i jejich muže a na děti? Nejsou, protože kdyby se o tom mluvilo, nebylo by to dobré? Možná by to ženy traumatizovalo. Třeba otázka, které ze tří počatých plodů má gynekolog „zmenšit“, rozuměj zabít? Tu má totiž sama matka rozhodnout. Ale nechme spory stranou. Autor se opravdu snaží najít nějakou solidní vědeckou práci, která by dokládala existenci psychogenní sterility, a navrhuje i nějaké výzkumné modely. „Takových možných faktorů najdete ve starší odborné literatuře několik desítek – problém je v tom, že zůstaly nepotvrzeny.“

K psychosomatice má Čepický dobrý vztah, hodně se jí věnoval, ale nenachází nikde potvrzení jejích teorií v solidních dvojitě slepých studiích. „Nu, je to prostě tak, psychosomatici jsou skupina lékařů a psychologů, kteří velké koncepce vytvářejí rádi. Ale kterým, ve velké většině, bohužel chybí ochota umazat se od nudné, otravné, špinavé vědecké rutiny. A dokonce i ochota číst a studovat nudné a nezáživné vědecké publikace plné tabulek a divných zkratek a neméně divných názvů různých molekul… Z toho, kam dnes to, co si samo říká ‚psychosomatická medicína‘, směřuje, je mi smutno.“

Ano, na tom asi něco bude. Když se ukázalo, že sama metodologie současného vědeckého výzkumu ovlivňuje kontakt s pacientem natolik, že hrozí, že bude k dispozici pacient vědě, a ne věda pacientovi, začali jsme, pokud možno všechen čas věnovat pacientům. Má-li být lékař nebo psycholog s pacientem hodinu, musí s ním být 60 minut a ne 30 minut s ním a 30 minut psát. Všechno, co tento kontakt ruší, musí jít stranou. Další podmínkou bylo odstranit oborové, věkové či genderové bariéry. Pracujeme s lidmi od narození až po smrt, s ženami i muži. Podmínkou je takový druh stonání, se kterým se v obvyklých ordinacích u svých lékařů neuzdravili. Za 30 let takové práce jsme viděli mnoho psychosomatických pacientů a jejich rodin. Mnoha z nich bylo ještě možno pomoci. Možná to není věda, ale je to psychosomatická medicína. A je založena na zkušenosti. K té má ovšem vědec, jako je Čepický, štítivý odpor. A to se nikterak netýká jen psychosomatiky.

Krásně to ilustruje v kapitole o porodu. Oba jsme původem porodníci, proto si dovolím diskutovat například o epiziotomii. U ní také autor nenachází žádné vědecké důkazy o tom, kdy a jak se má provádět. Je velmi skeptický i k lékařsky vedenému porodu. I tady je toho opravdu vědecky podloženo výzkumem jen málo. Mediální diskuse o tom či onom zákroku, a především aktivistické útoky na lékaře u porodu, autora velmi dráždí (nedivím se). Včetně názoru, že lékař nesmí udělat nástřih hráze. Ale o co se opírat, když „Ani tady není porod jako porod, metoda jako metoda, porodník jako porodník. A ostatně i tady byla vypracována řada různých postupů, jejichž výsledky nebyly nikdy srovnány.“ Není právě tady vyjádřen ten hlavní zdroj autorova žalu z rozumu? Jinak řečeno, kdyby to bylo někde potvrzeno, ať už dělat nebo nedělat epiziotomii, dělat ji vpravo nebo vlevo, šikmo nebo dolů, v solidní, pokud možno dvojitě slepé studii, dělal bych to tak a bylo by jasno. Ale takhle? O co se mám proboha opřít, aby mi neříkali, že jsem šarlatán! Pamatuju se na okamžik, kdy jsem já sám jako porodník přišel na to, kdy je třeba epiziotomii udělat a kdy se bez ní obejdu. Bylo to možná až ve čtvrtém či pátém roce mé porodnické praxe a ročně se u nás tehdy odvedlo kolem 2,5 tisíc porodů. Takže jsem jich odvedl mnoho. To není věda, ale zkušenost. Pozorováním jsem zahlédl probělávání hráze při jejím napínání u prořezávání hlavičky. Jen malý dotyk nůžek v tomto místě a v tomto směru vedl pak k šetrnému povolení tkáně bez velkého krvácení a s velmi dobrým hojením. Podmínka ale byla, že u toho musel porodník být a nepřicházet až jen podržet dítě! Být u toho s matkou, tělo matky si samo řekne, co potřebuje. Na to věda nestačí. Ale věda umí mnoho věcí zkomplikovat. Možná si i Čepický všiml důležité fáze porodu, o které se mnoho nepíše, ale která je podle mě velmi důležitá. Hráz matky se po porodu obličeje dítěte stáhne pod jeho bradičkou (v případě nejčastějšího porodu obličejem směrem sakrálním, ovšem), bradička dítěte se za hráz zaklesne, kontrakce na chvíli poleví a hrudníček dítěte jako by se zatahoval zpět, je nyní silně stlačován v porodních cestách. Nikdo jsme nebyli zrovna krasavci v téhle chvíli, modrali jsme a moc dobře nám nebylo. Pokud má ale porodník ještě chvíli trpělivost, může sledovat sekreci hlenů a vody plodové z nosíku děcka. Ano, v této fázi jsou přirozeným způsobem vyčištěny dýchací cesty před prvním nádechem. Při další kontrakci je dítě vypuzeno celé a může se volně nadechnout. Co se však stalo s touto fází poté, co nějakého porodníka – vědce (snad někdy už v šedesátých letech, možná dřív, je to už dlouho, co jsem po zdroji toho nápadu pátral) napadlo, že by bylo lepší porod v této fázi urychlit, a aplikovat tzv. „oxytocin na hlavičku“, tedy ne na hlavičku, to je jen slang, ale do žíly matky v době, kdy se hlavička prořezává. Proč? Aby měla matka menší krevní ztrátu. A opravdu. Vědecky vzato se významně snížila u našich tehdy socialistických matek ztráta krevní, a tak byl tento trik zaveden jako rutina. A myslím, že se dělá dodnes. Už dlouho porodníkem nejsem, tak nevím. Ale co se stane s děckem, které je v důsledku silné a dlouho trvající kontrakce doslova vystřeleno z porodních cest? Inu, vdechne všechno, co mu bez přirozené exprimace zůstalo v dýchacích cestách. A důsledek? Následně jsme museli zavést odsávání dítěte – hadičkou s podtlakem dokončíme to, co jsme díky „príma nápadu“ oxytocinem na hlavičku způsobili. Pro dítě velmi nepříjemný a nepřirozený proces. Pro porodníky patrně samozřejmost, o které nestojí za to diskutovat s laiky.

Mám pochopení pro autorův žal z rozumu, když si zoufá nad iracionalitou postmoderní doby a nad požadavky aktivistek, které hlava nehlava prosazují dobro pro děti a matky, i kdyby je zabít měly. Kapitolu o bolestech současného porodnictví, které je pod šíleným tlakem nejen aktivistek, bio-matek, ale i právníků, bych moc doporučoval ke čtení jak hledajícím matkám, tak budoucím porodním asistentkám a dulám. Mnohé z toho, co Čepický píše, je pohled poctivého porodníka, lékaře, který zasvětil porodnictví celý svůj život, a má tedy velkou zkušenost (i když si jí necení).

Když prezident lékařské komory Kubek prohlašuje, že psychosomatiku dělají všichni lékaři, proto to nemá být zvláštní obor, chápu to, jako názor špatně informovaného člověka. Ale když to, co jsme pro rozvoj psychosomatické medicíny na půdě lékařské společnosti už dokázali udělat, hodí přes palubu kolega tak znalý věci, jako je Pavel Čepický, vede mě to k zamyšlení. Proč nemůže vidět to, co vidíme v našich ordinacích?

Napadá mě, že přes všechno vzdělání se mu nepodařilo zahlédnout, v čem je podstata bio-psycho-sociálního modelu zdraví a nemoci. To je opravdu těžké pochopit a zdá se, že ani pro studenta psychologie není věc snazší. Nejde o nic menšího než o souhru tří koevolučně spjatých vrstev, které se vzájemně vylaďují jako systém a prostředí (říká se driftují). Je to sice těžko představitelné, ale biologická a psychologická vrstva se vzájemně nemohou instruktivně přímo řídit, protože mají zcela jinou podstatu. Nic biologického není součástí vrstvy psychologické a naopak. Zatímco základním prvkem biologické vrstvy je nějaká fyzikální struktura, v konečné fázi viditelná a zobrazitelná, základním prvkem psychického systému je rozdíl, který dělá význam. A ten nikdy není viditelný. Z toho ale vyplývá, že zatímco experimentální dotyk prstem na břiše u osoby A může vyvolat pocit ohrožení, u každé další osoby může mu být přičítán jakýkoli jiný význam. Od toho se pak rozvíjí zcela individuální a jedinečné zřetězení na sebe navazujících asociací v psychické oblasti. Ten je pak zdrojem reakce zkoumané osoby. Tato reakce se stává základním prvkem sociálního systému, je to totiž pozorovatelný děj. Jak kdo ale bude rozumět pozorovanému ději, to je taky velmi individuální, leda by se o tom spolu domlouvali- a to vede k vyjednanému významu. Jak psychický, tak i sociální systém má svou vlastní autopoiézu, udržuje se sám v chodu a rovnováze stejně tak jako systém biologický. Nechci čtenáře dlouho unavovat, ale je třeba si položit otázku, jak je to s verifikací v tom kterém systému, v té či oné vrstvě. Jediná verifikace, na kterou si může dělat věda nárok, je verifikace v systému biologickém. Tam lze objektivizovat, měřit, vážit, zobrazovat. Vytvářet dvojitě slepé zkoušky a falzifikovat teorie. Pohybujeme se v hmotném světě. Ve světě významů, v psychickém systému člověka se pohybujeme jen díky subjektivizaci, otázkami na subjektivní skryté významy pozorovaných rozdílů každého člověka zvlášť.

Iluze objektivity, kterou se snažila psychologie po desetiletí vytvářet pod tlakem přírodních věd, je už naštěstí u konce. Ano, existují stále ještě testy, na základě kterých lze přeci jen s jistou mírou jistoty vydat doporučení pro zbrojní lístek, ale 100% jistota není nikdy. Tady se musím odvolat na odborníky z oblasti psychologie, protože to já nejsem. Mattias Desmet z univerzity v Gentu píše: Od druhé světové války se akademická psychologie téměř exkluzivně spoléhala na kvantitativní výzkum s co největšími vzorky, což mělo údajně přinášet „objektivní“ a „zobecnitelné“ poznatky. Ale více a více se ukazuje, jak problematický tento výzkum je. … Rozsah této krize byl takový, že někteří významní výzkumníci, kteří ji studovali … došli k závěru, že většina publikovaných výzkumných poznatků je chybná… Při procházení literatury analyzující tuto krizi stojí za povšimnutí, že příčiny jsou téměř vždy přičítány nedostatku přísnosti při aplikaci výzkumných metod, například v takových faktorech jako ledabylost výzkumníků nebo neochota periodik publikovat replikační studie. Mně se ale navzdory tomu zdá, že je také problém v metodách samotných. Alespoň jeden důležitý přispívající faktor, jímž je problematická validita psychologických měření, tedy zůstává naprosto nerozpoznán… Argumentuji, že jediný způsob, jak vyřešit tento problém, je navrátit se k případovým studiím. (M.Desmet: Psychoterapie. 13(1), 6-21) Čtenář si jistě dohledá tento text celý. Zde chci jen zdůraznit, na jak tenkém ledě se pohybuje i ten metodologicky nejpřísněji vedený výzkum v psychosomatice, když objektivní fakta budou jen ta biologická, subjektivní data budou vždy velmi nejistá a závislá na kvalitě vztahu výzkumníka se zkoumaným, a celkový kontext, tedy faktory sociálního systému zkoumaného člověka nám bez výbavy rodinné terapie unikne zcela. Chci Pavlovi říci, že ve skutečnosti my psychosomatici, alespoň těch pár, které znám, nebo které jsem vedl při jejich studiu, nejsme líní dělat výzkum, jaký by si přál, ale pochybujeme, že výzkumy, které by ho uspokojily, mají vůbec nějaký smysl. Tuhle metodologii lze použít při velmi jednoduché situaci (farmakoterapie), ale už jen předpoklad, že všichni pacienti ve zkoumaném vzorku, kterým je podán lék nebo placebo, jsou stejní, je naprosto mylný. Nikdy to tak nemůže být. Proto je zpochybňování psychosomatiky jako nevědecké metody fatální chybou naší medicíny. Je třeba změnit metodologii vědy, ne psychosomatickou medicínu, která je postavená na bio-psycho-sociálním pohledu na člověka. Tedy na jedinečnosti a nejistotě. To je pravý opak medicíny postavené na pozitivistické vědě, která staví na statistické normě a jistotě.

utecha z gynekologieZávěr Útěchy z gynekologie nevyznívá zrovna optimisticky. Vypadá to, že jeden ze základních medicínských oborů zanikne. Rozeberou si ho další specializace a práce gynekologů nebude už potřeba. Přitom porodnictví je tak pěkný obor. Vinu bych ale nehledal jen v alternativních a aktivistických hnutích postmoderny. Možná leží v samotných základech moderny. Výhledy doby postfaktické se zdají být opravdu temné. Už nejde o fakta, ale o názory, a těmi se šavlují zběsilé davy na sociálních sítích. I když se autor zlobí na pacienty, kteří jsou ochotni věřit kde jaké pitomosti jen ne skutečné vědě, rád bych ho upozornil na jeden přehlížený rozdíl mezi vírou a vědou. Moderna vsadila na vědu a zdálo se, že víra je lidstvu už k nepotřebě. Jenže věda, a o tom Čepický velmi dobře svědčí, jde stále kupředu. Neustále zpochybňuje sebe samotnou. Co platilo ještě včera, bude zítra k nepotřebě. Lékař, který tvrdí, že to nebo ono nebylo dokázáno, nemůže vědět, jestli to už opravdu není jinak. Tak rychle se naše znalosti mění. Člověk ale potřebuje ke svému životu jistoty a naději. Myslím, že nejlépe to můžeme vidět v současnosti na klimatické krizi. O tom sice kniha nepíše, ale je všude kolem nás. Vědci se zlobí, že je politici neposlouchají. Že lidé nic nedělají. Věda přináší jistotu katastrofy. Umí spočítat, jak rychle bude teplota stoupat, jak stoupne hladina moře, pokud něco neuděláme. Ale takové hrozby nezažívá lidstvo poprvé ve své historii. Povodně, sucho, kobylky, epidemie, to tady bylo odedávna. Mnoho civilizací došlo až ke svému hořkému konci. Ale lidé věřili, že až se na ně přestane Bůh zlobit, tak to napraví. Bible je plná slibů, že „už to neudělá“. Proč? Protože lidé potřebují naději. Věda přináší odpovědnost a nejistotu. Pokud neuděláte to nebo tamto, špatně to dopadne. Jenže lidé se nejčastěji s vědou setkávají při každodenní předpovědi počasí – a ejhle, jak často se mýlí! I věda lékařská se velmi často mýlí! Není to právě naděje, kterou lidé chtějí mít – že se věda mýlí, jako už tolikrát?

V.Ch. V Liberci 1. 10. 2019