EDITORIAL

CHVÁLA V.: KDO VŠECHNO NÁS NEMÁ RÁD…

Nedávno jsem se dověděl, že se od psychosomatiky, organizované Společností psychosomatické medicíny ČLS JEP, distancuje řada lidí:
1) Někteří lékaři, protože je příliš psychologická.
2) Někteří psychologové, protože je moc lékařská.
3) Někteří lékaři používající alternativní postupy, protože je moc vědecká.
4) Někteří vědci, protože je moc nevědecká.
5) Někteří psychiatři, protože přece psychosomatika patří psychiatrii.
6) Někteří nepsychiatři, protože psychosomatika nepatří psychiatrii.
7) Někteří z lékařské komory, protože se jim zdá zbytečná a málo organizovaná.
8) Ale i někteří „psychosomatici“, protože je moc organizovaná.


Kdo tedy bio-psycho-sociálně orientované psychosomatice zbývá? Snad jen ti pacienti a asi 250 členů společnosti, kteří se nenechali dialogem mezi obory odradit. Proč je tomu tak? Nejspíš má pravdu Niclas Luhmann, německý sociolog, když tvrdí, že dialog není určen k domlouvání, ale ke zneklidnění. Jinak se to vysvětlit nedá. Zneklidnění. To se stává, když se setkáme s někým, kdo má jiný názor. Má-li přinést psychosomatická medicína něco nového, musí umožnit dialog mezi těmi všemi, kdo se dnes distancují. A to právě proto, že pacienti stonají bio-psycho-sociálně. A když se nedomluví biologicky vzdělaní lékaři a fyzioterapeuti s psychology a socioterapeuty, jak se v tom má vyznat pacient? Tu úzkost z odlišnosti bychom měli přece vydržet my.
Asi to nebude s psychosomatickou tak špatné, jak to podle uvedeného výčtu vypadá. Když jsme zvali na 17. konferenci psychosomatické medicíny v Liberci prof. Žaloudíka, senátora a předsedu Sociálního a zdravotního výboru senátu ČR, divil se, protože už na jednu konferenci o psychosomatice pozván byl. Divil se, že by naše populace unesla dvě psychosomatické konference v roce. A pak se ukázalo, že konference s tématem psychosomatiky se konají jen v první polovině roku hned čtyři: v Liberci, ve Šternberku, v Praze a v květnu ještě v Dobřichovicích. A nouzi o zájemce ani o přednášející rozhodně nemají. Zdá se, že když vedení Lékařské komory zařadilo mezi témata „vážných a seriózních“ lékařských konferencí témata etická a psychosomatická, bylo velmi překvapené tím, jak velký zájem o konferenci byl. Ať je to, jak chce, atestace z psychosomatiky pokračují. Adepti zpracovávají kazuistiku a jednu z nich si může čtenář přečíst v tomto čísle. Jak jinak ukázat, k čemu je psychosomatika dobrá, než na kazuistikách?
Zmatky působí nejen rozdílné skupiny odborníků napříč obory, ale i rozdíly mezi nejrůznějšími teoretickými východisky, odkrývající složitý svět bio-psycho-sociální reality člověka. O jednom takovém pohledu se může čtenář dovědět více ze souhrnného textu Michala Slaninky o současném stavu daseinsanalýzy. Některé rozdíly v chápání reality je možné jen vydržet a nic jiného se s nimi nedá dělat. Časem se může ukázat, že rozdíl byl důležitý a jeho poznání je obohacující. A pokud zjistíme, že jsme tomu druhému z neznalosti křivdili, můžeme uvažovat o procesu odpuštění. Protože „odpuštění je jedním ze způsobů, kterými člověk může uzavřít křivdy a nedokončené záležitosti,“ jak začíná další z teoretických textů, tentokrát z pera Dalimila Staňka. Text prošel složitým recenzním řízením mj. proto, že se téma zdálo být vyčerpané, neboť se jím v poslední době zabývali další autoři. V Psychosomu jsme se jím však dosud nezabývali, a přitom jde o téma, které se v konzultacích s psychosomatickým pacientem objevuje.
Při hledání dalších textů, které by měla přátelská část psychosomatické odborné veřejnosti číst, jsem narazil na výborný text o paternalismu v medicíně, který napsal kolega Mgr. Miloš Mauer. Text byl už publikován ve sborníku Lidská práva a medicína, ed. Vojtěch Šimíček, Nakladatelství Masarykovy univerzity Munipress, Brno 2017. Tam má tento článek jistě důstojné místo, ale k širší psychosomatické veřejnosti se nedostane, proto jej se svolením editora i autora publikujeme také zde.
V Úvahách a reflexích jsou dva texty. Již tradičně uvažuje neúnavný Radkin Honzák na téma „Co se sociálními vlivy“ a k němu se přidává Jan Mertl, který se rovnou ptá, kam se posouvá dominantní model partnerských vztahů. Pokud vám to připadá daleko od psychosomatiky, tak z hlediska rodinné terapie psychosomatických poruch je to spíš trefa do černého. Ano, celé se to někam posouvá, a populace se nezdá být ani radostnější, ani zdravější. Pokud si kladete podobné otázky, diskutujte s námi.
Ať se ale posouvají vztahy, kam chtějí, Vánoce jsou svátkem rodiny, a takové budou zase. Tak si je užijte.
V Liberci 1. 2. 2017
Vladislav Chvála

chvala small