LITERÁRNÍ KOUTEK

ŠUSAKU ENDÓ: PŘÍBĚH JEDNOHO ODPUŠTĚNÍ (Japonsko, 16. stol.)

Komisařství umísťovalo jakoby náhodou mezi křesťany ty, kteří se zřekli víry, a nutilo je, aby donášeli, kdyby se něco chystalo, a vybízeli k odpadlictví. Nebylo jasné, zda Kičidžiró s penězi dostal i takovou nějakou úlohu. Ale pro kněze teď bylo ještě obtížnější tomuto muži důvěřovat.


„Padre — hej. Hej, Padre,“ ozval se Kičidžiró, jakmile poznal, že kněz vstoupil. „Prosím o zpověď. Chci se vrátit k víře.“
Zpovědí s „návratem k víře“ projevovali odpadlíci touhu po obrácení. Věřící, kteří to slyšeli, se mu posmívali.
„Moc mluvíš. Pokaždý chceš něco jinýho. Proč jsi sem přišel, ty hlupáku?“
Kněz však neměl právo zpověď odmítnout. Když byl o ni požádán, nebylo na něm, aby souhlasil nebo nesouhlasil. S odporem přistoupil ke Kičidžiróovi. Přežehnal ho, odříkal úvodní modlitbu a přiklonil k němu ucho. Když ho do tváře udeřil páchnoucí dech toho člověka, vybavily se mu ve tmě jeho žluté zuby a lstivá očka.
„Poslouchejte mě, Padre,“ zabědoval Kičidžiró tak, aby ho věřící slyšeli. „Já jsem sice padlej člověk, ale kdybych se byl narodil dřív, možná že bych přišel do ráje jako dobrej křesťan. A nebyl bych odpadlík, kterým všichni opovrhujou. A jenom proto, že jsem se narodil v době, kdy je křesťanství zakázaný — jsem takhle nešťastnej, ach, jak já jsem nešťastnej člověk — “
„Nemohu ti ještě uvěřit,“ šeptal kněz přemáhaje odpor k jeho páchnoucímu dechu. „Dávám ti sice rozhřešení, ale nevěřím ti. Nevím ani, proč jsi sem vlastně přišel.“
Kičidžiró se vrtěl a těžce vzdychal hledaje slova ospravedlnění. Vycházel z něho pach nejistoty a potu. Kněze letmo napadla otázka, zda Kristus přišel hledat i takovouhle lidskou špínu. Vždyť i špatní lidé v sobě mohou mít něco dobrého, ale tenhle Kičidřiró je jen špinavý jak ty jeho hadry. S nepříjemným pocitem se kněz pomodlil závěrečnou modlitbu a zamručel: „Jdi v pokoji.“ Potom se vrátil k věřícím, aby co nejrychleji unikl zápachu z těch strašných úst i těla.
Nikoli — Pán vyhledával především lidské bytosti špinavé jak hadr, uvažoval kněz, když ležel na podlaze cely. Mezi lidmi, se kterými se Kristus podle Písma stýkal, byli ubožáci postrádající krásy i kouzla, jako ona žena, trpící po léta krvotokem, nebo prostitutka, po níž lidé házeli kamením. Být dojat osobním kouzlem a krásou je snadné. To však ještě není láska. Láska znamená neodvrhnout od sebe ani toho nejubožejšího, vyhaslého člověka, z něhož se stal už jen kus hadru. Kněz si to uvědomoval, ale odpustit Kičidžiróovi pořád ještě nedokázal. Znovu se k němu přiblížila Kristova tvář a pohlédla na něj vlhkýma, něžnýma očima. Kněz náhle pocítil znechucení nad sebou samým.
Začalo šlapání na fumie [=obraz Krista; pozn. red.]. Věřící byli postaveni do řady jako osli vyvedení na trh. Mladí podúředníci — tedy ne ti, kteří to byli před časem — zasedli se založenýma rukama na prkenné lavice. Kolem stáli strážní s holemi v rukou. Cikáda i dnes jasně zpívala, obloha byla azurová a vzduch dosud svěží. Zanedlouho, tak jako každý den, nastane parné vedro. Kněze jediného na dvůr nevyvlekli. Tiskl k mříži propadlou tvář a sledoval obřad, který měl právě začít.
„Čím dřív to uděláte, tím dřív se odtud dostanete. Nikdo na vás nechce, abyste to dělali z přesvědčení. Je to jen formalita, a když na fumie šlápnete, nijak své víře neublížíte.“
Úředník znovu a znovu věřícím opakoval, že o nic nejde a že stačí šlápnout. V srdci ať si věří v cokoliv. Po tom, co si myslí, nechtějí oni sami pátrat. Podle rozkazu komisařství má být každý, kdo jen lehce vloží nohu na fumie, okamžitě propuštěn.

Šúsaku Endó: Mlčení, Vyšehrad, Praha 1987, s. 118–120