RECENZE

Zobrazení: 566

2x RADKIN HONZÁK: 3x O SMRTI a JEDNOU Š.V.

→ Jaromír Odrobiňák: Rok na psychiatrii (Ottobre 12, Uherské Hradiště, 2017)
→ Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt (Kalich, Praha, 2013)
→ Bronnie Wareová: Čeho před smrtí nejčastěji litujeme (Portál, Praha, 2014)

V těsném závěsu jsem se zúčastnil dvou zajímavých setkání, konference nemocničních kaplanů a konference pracovníků hospiců. Na rozdíl od všech ostatních se zde mluvilo především o spirituálních potřebách. To je ta část psychosomatického přístupu, která bývá nejčastěji cílem zpochybňujících dotazů a zásadních námitek.

Jak už napsal Maslow (Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky), nevýhodou je, že duchovní témata jsou popisována především církevním jazykem, k němuž má česká společnost primitivní iracionální odpor a jakmile slyší něco z této oblasti, s představou odpovídající komunistické propagandě se ostentativně odvrací.
Magistr Odrobiňák, kaplan v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, napsal útlou publikaci sledující na jedné ose honzákliturgický rok a na druhé práci s pacienty, kterým při rozhovorech i skupinových terapiích tato témata nabízí. Začíná Desaterem a jde přes postní rituály dále k tématům, jakými jsou odpouštění, láska, partnerské vztahy až po obavy lidí z posvátných témat a smrt jako konec pozemské pouti. Nenásilně je neustále zvažováno „dobré proti špatnému“, hřích je vyčleněn jako hřích, nikoliv jako jedna z moderních chorob.
Knížka je napsána velmi hezkým jazykem, jednotlivé kapitolky jsou krátké, mají spíš podobu úvah než didaktických textů, tím méně militantně sdělovaných pravd. Poučení z nich plynoucí jsou nenásilná a vedou k zamyšlení, nebo také k diskusi, rozhodně však svou formou neaktivují u nás tak časté agresivní postoje.
Duchovní potřeby jsou většinou zmiňovány v souvislosti s bilancováním na konci života, přitom bývá zmiňována práce sestry Bronnie Wareové, která shromáždila výpovědi umírajících v knize přeložené i do češtiny s názvem Čeho před smrtí nejčastěji litujeme (Portál, Praha, 2014). Je nepochybné, že bychom nemuseli litovat, kdybychom se nad svými potřebami zamysleli už během aktivního života a něco pro ně udělali. I tehdy je možné koncipovat své myšlenky zpětně od okamžiku smrti, jak dokládá jeden z postupů transakční analýzy, který k tomuto okamžiku klade otázky po okolnostech předpokládané smrti živým, mladým a na smrt ani náhodou nepomýšlejícím lidem. Ty sledují sice životní scénář, o smysl života ale nezbytně zavadí. Vynikající je v tomto směru ne zcela nová knížka Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt (Kalich, Praha, 2013), o níž jedna recenzentka napsala: Odvaha napsat knihu o tom, na co si člověk netroufá ani pomyslet.
Odrobiňákova příručka se ptá také, ptá se hlouběji, ve vztahu ke smyslu i k etice, a velmi pomáhá lidem pokládat ty správné otázky. Laikům stejně jako profesionálům, všem, kteří mají s duchovním okruhem problémy, a přitom o něj mají zájem.
Radkin Honzák

R. HONZÁK: AD MARGO VOJTĚCH ŠIMÍČEK (ED.): LIDSKÁ PRÁVA A MEDICÍNA. MUNI PRESS, BRNO, 2017

Už slabomyslná karikatura na obálce, na níž vzteklý lékař morduje pacienta a mává mu před očima lejstrem s informovaným souhlasem (doktoři to skutečně nevymysleli, je to dílo etiků a právníků), dává tušit, že se etici a právníci budou podobně chtít vylhat z toho, co napáchali. A také ano.
Pokud někdo čeká, že se z textu dozví, jak se stavět k některým dilematickým situacím (např. porod doma), bude zklamán. Najde zde různé názory, včetně krotké kritiky Evropského soudu pro lidská práva, ale něco, o co by se mohl opřít, bude hledat marně. Autorky z Právnické fakulty nás sice upozorní na dvojkolejnost právních úprav vyplývající z právních zmatků mezi zákony o zdravotních službách a občanským zákoníkem, ale z nejistot cesty nenabídnou.
Už první kapitola o lidských právech se dá shrnout do jedné (zde také citované věty), že z respektu k člověku se stal formální „respekt k autonomii“. Akademické uvažování nad informovaným souhlasem nám v praxi je skutečně houby platné (známá zkratka „pohopl“).
Pan kolega Mauer stále nevzal na vědomí, že Margaret Talbot je známá novinářka-sloupkařka a při jejím zviditelňování ji opět maskulinizuje. To by nebylo tak strašné, jako jeho ekvilibristika nad tématem paternalismu. Jsem toho názoru, že podobné texty by měli psát, a když už na to nemají chuť, alespoň recenzovat lidé, kteří jsou skutečně v praxi, a tak by v nich bylo to, co se děje, a ne to, co si ploditelé podobných textů představují.
A protože v tomto duchu se nese celá publikace, úvahy o tom, jak by mělo být a není a žádná sebereflexe, že to je právě tahle parta, která ty koniny vymýšlí, zavádí a kodifikuje a vymáhá, že stejně jako různí auditoři a předepisovatelé norem, jsou to lidé, kteří nemají tušení, jak to chodí v klinickém provozu a že se chtějí polepšit. Kdepak!
V poznámkách k tomuto titulu jsem si proto přičinil zkratku ŠV – což je moje zkratka pro výraz: škoda vočí.

Praha – 18. 4. 2018 Radkin Honzák