PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

STANISLAV KOMÁREK: ZAPOVĚZENÉ MYŠLENKY

Není nezajímavo si uvědomit a zopakovat, které myšlenky jsou v dnešním světě „zakázané“ a nesmějí se svobodně ventilovat – v typickém případě nenásleduje hned uvěznění, ale veřejný mobbing zcela jistě. Každá doba nějaké zakázané myšlenky měla, to není věc neobvyklá ani ojedinělá, ale žádná k tomu nevyhlašovala do světa, že ji charakterizuje svoboda slova: dnešní stav působí v něčem podobně, jako když Sovětský svaz kdysi roztruboval, že je nejdemokratičtější zemí světa. Polynéský termín tabu (též tapu či tepu), zpopularizovaný pro myšlenkové rituální zápovědi Freudem, znamenal původně jakýkoli „vyšší“ zákaz, třeba i trhání ovoce z určitého stromu.

Začněme od vědy, v něčem ideologické páteře dnešní společnosti. Právě v rámci ní je nejdůležitější zápovědí jednak víra v jakékoli smysluplné a zacílené uspořádání světa (ten vzniknul „náhodně“ a „musí“ to tak být), jednak v jakýkoli jiný zdroj vůle, úmyslu a vědomí, nežli je člověk sám (ať už božský, nebo v jiných živých bytostech). Pokud je nějaký pohled „z principu“ dopředu zakázán, je samozřejmé, že se nic podobného nemůže najít či objevit, a pokud by pro to něco svědčilo, je třeba to „odvysvětlit“ až do úplného zmizení – předpoklad, jemuž bylo na začátku nutno uvěřit, se posléze začíná jevit jako „objev“. Je to podobné, jako katolická církev nikdy z principu nemůže naznat, že by ti bohové byli řekněme dva, Dobrý a Zlý. Jedná se zde, jak zdůrazňuje Jan Zrzavý, o tzv. „velkou pravdu“, na rozdíl od „malých pravd“ (řekněme jaký je bod tání cínu). Opakem „malé pravdy“ je, jak známo, omyl, opakem „velké pravdy“ jiná velká pravda, k níž se eventuálně alternativně přikloníme. Vědě je také neskousnutelnou myšlenka, že na světě je či by mohlo být něco z principu jejími metodami nepoznatelného, nikoli pouze dosud nepoznaného. I to je věcí pevné víry: k tomu, proč by mozek evoluovavší k přežívání ve východoafrické savaně měl pochopit nejhlubší tajemství všehomíra, není z mnoha hledisek stín důvodu. Rozumný člověk nebude nikdy popírat, že vědecké poznatky jsou relevantní – drsný scientismus začíná v bodě, kdy je prohlásíme za jediné relevantní: je to rovněž podobné církevnímu stanovisku, dnes už příliš hlasitě nezdůrazňovanému, že ona jediná je samospasitelná. Už humanitní disciplíny, před staletími odštěpené od přírodovědných (poznání bylo kdysi celistvé), mají zcela jiný systém s nimi rivalizujících „pravd“, s lidskou jedinečností ještě dále přehnanou do sociálního konstruktivismu: my sami jsme vlastně stvořiteli světa, který si sami ve své mysli tvoříme, a krom ní vlastně nic jiného není – je pozoruhodné, jakého rozšíření tento myslitelný, leč vší zkušenosti odporující nesmysl doznal.
Vzhledem k tomu, že absolventi humanitních nauk obsadili v euroamerické civilizaci celou mediální sféru, stávají se jejich přesvědčení oficiální linií, jíž v zásadě nelze odporovat. Je to především extrémní voluntarismus, víra, že naše svobodné volní rozhodnutí zmůže úplně všecko. Je třeba uvěřit, že nejen sexuální orientace, ale i pohlaví je věcí „svobodného rozhodnutí“ (o „pochodech proti rakovině prsu“ jsem už mluvil na jiném místě). To ovšem nikterak nebrání tomu, zapnout sociální determinismus tam, kde se to v polemice vidí potřebným: jakýkoli neúspěch je viděn jako výsledek nějaké formy šizení, útlaku nebo agrese (determinismus biologický je samozřejmě striktně zakázán). Mezilidské vztahy se stalo zvykem vykládat v relaci agresor – oběť a poloha oběti, exkulpované jak z vlastních rozhodnutí, tak z eventuální vlastní neschopnosti či liknavosti, je všemi silami podporována (to, že to takovéto lidi degraduje do polohy chudáčků potřebných neustále obrany a protežování, se jaksi přehlíží - jedná se o jakousi negaci někdejší carnegiovské maximy, že každý telegrafní poslíček je potenciálním milionářem a nedojde-li k tomu, je si tím sám vinen). Tato z hlediska logiky poněkud podivná strategie byla nicméně historicky dosti často používána: „nordický nadčlověk“ byl nejen vysoce inteligentní, ale i naivně nevinný a snadno padal za oběť „židovským ďáblům“. S tím pak souvisí u celých širokých vrstev obyvatelstva cosi jako „presumpce viny“. Pokud se shledá, že řekněme mezi Basky je na procenta doktorů filosofie méně než v „majoritní populaci“, zcela samozřejmě se předpokládá, že se jedná o výsledek nějaké diskriminace (a je snaha to vyrovnat), nikoli že by se třeba o věc z nějakého důvodu méně zajímali či jim na ní nezáleželo (že by měli snad k filosofii méně talentu, to už je myšlenka zapovězená zcela). Zcela nezpochybnitelným axiomatem je také, že lidé jsou mezi sebou naprosto stejní, zejména mezi různými rasami či pohlavími, kteréžto kategorie ovšem přicházejí opět na přetřes ve věcech kvótování. Rovnost šancí se už dávno začala chápat jako rovnost výsledku. Kvótování je zajisté také myslitelná metoda, jak společnost uspořádat (středověk ji hojně používal), nesmí se ale zároveň zdůrazňovat, že společnost je meritokratická a povyšuje podle zásluh – tento způsob smýšlení také naznačuje, že univerzitní či státní služba jsou chápány primárně jako sinekury „za odměnu“, nikoli jako místa, kde by se mělo něco vybádat či udělat. Pokud se o některých skupinách obyvatelstva nepíše či nemluví jednoznačně kladně a nadšeně, je to důvodem k prudkému napadení a ostrakizaci. Abychom někoho svou řečí a svým pouhým bytím neurazili, je lépe mlčet a možná ani nebýt. Tyto aspekty byly vyhnány za současné „kulturní revoluce“ v USA až na ostří nože, v angličtině, a to i britské, roste počet „zakázaných slov“, která se nesmějí vůbec používat – kam se hrabe někdejší církevní Index zakázaných knih… Též se vždy má oddělování čehokoliv za špatné a propojování a homogenizace vždy za dobré – cílem je naprostá stejnorodost.
Dalším zakázaným tématem veřejného diskursu je náboženství, zejména pak existence nějakého zásvětí či „onoho světa“ - vše je nutně omezeno pouze na „tento“ svět a mluvit o nějakých zásvětních či božských vlivech je naprosté tabu. Existuje samozřejmě několik málo ochočených „mediálních kleriků“, kteří se ovšem téměř výhradně vyjadřují k etickým otázkám každodenního života, ne-li přímo k politice. Striktní zbožštění jednoho každého člověka má pak za následek nevíru ve význam jakékoli oběti – nejen oběť života, ale i snížení životního standardu či zkrácení životní délky se zdá čímsi nemyslitelným. Podivně ambivalentní je i přístup k moci – ta se ve foucaultovském duchu jeví čímsi podezřelým a neblahým (nikoli obojakým, jak by odpovídalo skutečnosti), zároveň ale moc a kontrola státu nad jednotlivcem stále roste, a to se shledává správným, neboť je to „v jeho zájmu“. Zcela zakázaná je i myšlenka, že utrpení nějak bytostně patří k životu lidí i zvířat – lze je sice minimalizovat, ale nikoli odstranit: kdo nechce vůbec trpět, nesmí vůbec žít. Též se stalo univerzálním klišé hlásit se k „demokracii“ a představovat se jako její bašta a ochránce, podobně, jako ve středověkých náboženských válkách si byly všechny zúčastněné strany jisty, že Bůh je na jejich straně. Zcela nesalónním se též stalo veřejné přihlášení se ke „konzervativním“ či „pravicovým“ myšlenkám – takovéto záležitosti se pouze zakroužkovávají v šeru a osamění volebních kabin. Smrt je dalším současným tabuovým tématem – to, co nedílně patří k lidskému údělu, se počalo chápat jako technické nedopatření a lid je krmen představami o brzké fyzické nesmrtelnosti zprostředkované vědou, a zčásti tomu už také věří, jako kdysi na pokračování svého žití v Hádu, nebi či pekle. Takovýchto témat by se našlo víc a bylo by možno ještě dlouho pokračovat.
Je smutné, že každé lidské snažení se po nějakém čase převrátí ve svůj opak. Usilování o svobodu projevu přineslo po čase stejnou cenzuru a autocenzuru, jako bývala kdysi, v něčem dnes může být i technicky dokonalejší a orwellovsky všeobjímající. Neusilovali jsme celá léta také o blahobyt a mír? Trochu se to bojím domyslet…

Do redakce přišlo 30. 10. 2020.
Zařazeno k tisku 1. 11. 2020.
Konflikt zájmů není znám.
 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0