ÚVAHY 2

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

ONDŘEJ MASNER: PSYCHOSOMATICKÁ MEDICÍNA VE VZTAHU K BIOLOGICKÉ MEDICÍNĚ

Nedávno jsem si na blogu Radkina Honzáka (aktuálně.cz) se zájmem přečetl příspěvek Vladislava Chvály o tom, kdo je psychosomatikem a kdo jím není („Ne každý, kdo si říká PSYCHOSOMATIK, jím skutečně je. Pozor!!“ z 15. 12. 2020). Zaujalo mě jeho pozorování, že řada psychosomatických lékařů se časem začne ostře vyhraňovat vůči svému původnímu lékařskému vzdělání, vůči biologicky orientované medicíně.

Masner Ondej 2Tím vzniká dojem, že psychosomatika není slučitelná s medicínou, že je k ní jakousi alternativou. Kam pak psychosomatickou medicínu zařadit, jak s ní nakládat, jak se k ní vztahovat? Zmatení mohou být lékaři i pacienti či představitelé zdravotních pojišťoven, kteří s naší společností jednají o vykazování kódů za naši práci. Chvála končí svou úvahu tím, že tito kolegové svým vystupováním škodí naší snaze ukotvit bio-psycho-sociální přístup uvnitř zdravotnického systému.
Je pravdou, že z prohlášení některých psychosomatických kolegyň a kolegů získávám dojem, že pacienty z té medicínské strany nečeká dobrého vůbec nic – zbytečná vyšetření, hned se „práškuje“, nikdo se s nimi nebaví. Čiší z toho svým způsobem podobně zjednodušující přístup, jaký ho známe od biologické medicíny, pouze „naruby“. Ale jaké k tomu máme vysvětlení? Jak se stane, že kolegové lékaři, kteří právem kritizují redukcionistický pohled biologické medicíny na stonání pacienta, mají po čase podobné tendence z opačné strany? Zdá se to být paradoxní. A přitom není pochyb o tom, že i tito kolegové úspěšně léčí nemocné a svojí prací pomáhají velkému množství pacientů. Uvažoval jsem nad tím, jakým způsobem k tomu může dojít. Koneckonců jsem prošel podobným vývojem, můj vztah k biologické medicíně je však přes spoustu výhrad nadále pozitivní.
Jsem praktický lékař a psychosomatický lékař zároveň. Považuji za přirozené, že se oba přístupy prolínají a doplňují. Nedokážu si představit, že bych pracoval s pacientem psychosomaticky bez současného zohlednění biologické složky tělesného příznaku. Jádro psychosomatické medicíny pro mě tvoří fakt, že pacienti mohou vykazovat somatické příznaky, i když je jejich tělo organicky v pořádku. To však neznamená, že můžeme biologickou část stonání odložit ad acta a starat se jen o duševní stránku věci. Právě naopak, vždyť tělesné příznaky jsou zpravidla to, co psychosomatického pacienta do ordinace lékaře přivádí. Logicky tedy začínám svou práci od pólu biologického a postupně ji doplňuji o psychické a vztahové skutečnosti. Přitom vnímám, jak mezi těmito dvěma póly pravidelně vzniká určité napětí. Bio-psycho-sociální provázanost a dynamika jsou jistě základem psychosomatického přístupu. Nicméně se mi zdá, že nám chybí nástroj, nebo spíše cosi jako senzorický orgán k tomu, abychom mohli toto propojení postihnout a vnímat současně. Tato skutečnost zcela zásadně ovlivňuje způsob naší psychosomatické práce. Nezbývá totiž než střídavě zapojovat racionální uvažování a duševní vnímání k tomu, abychom komplexní bio-psycho-sociální stav pacienta složili postupně. S tímto postupem spojené napětí může být nepříjemné a vnímá ho jak lékař, tak pacient. Toto napětí nepramení jen z toho, že je potřeba stále „přepínat“ z jednoho „modu“ do druhého, ale zejména z toho, že nám tento postup neposkytuje žádné zaručené jistoty. Svou komplexností zkrátka znemožňuje vytváření jednoduše uchopitelných a jasně definovatelných diagnóz. Spíše jde o více či méně pravděpodobné hypotézy, které se až za určitý čas potvrdí, či nikoliv. V případě, že přistoupíme na lákavou redukci celého procesu tím, že vynecháme jeden z těchto dvou pólů, je všechno mnohem jednodušší. Místo hypotéz máme jasné diagnózy a z nich plynoucí terapeutické postupy. Tento postup známe velmi dobře ze strany biologické medicíny a není potřeba ho zde blíže popisovat. Ale zdá se mi, že to, co píše Vladislav Chvála, popisuje něco podobného „v bleděmodrém“ z druhé strany. Tím, že biologickou medicínu takto diskvalifikujeme, totiž docílíme stejné redukce komplexnosti. Nemusíme brát v potaz výsledky biologické medicíny, a tím nám složitý postup a s ním spojené napětí odpadají zrovna tak. Výsledně máme před sebou uchopitelné a srozumitelné „psychosomatické“ diagnózy, které uklidňují jak pacienta, tak lékaře. Akorát už nejde o psychosomatickou medicínu. A také se zdá, že čím méně je metoda ukotvená v biologické složce, tím spíše může dojít k její degradaci směrem k esoterice, jako jsme toho byli nedávno svědky v kauze Aktip.
Byla by škoda psychosomatické lékaře štěpit na různé skupiny. Nepochybuji o tom, že předmětem našeho společného zájmu je psychosomaticky trpící pacient, který je v našem zdravotnictví opomíjen. Zároveň by bylo iluzí, že ho můžeme od zdravotnictví a biologické medicíny odpoutat, protože právě pro jeho somatické příznaky ji potřebuje. Proto nelze jít jinou cestou, než dále lopotně pracovat na integraci psycho-sociálních aspektů do biologické medicíny. Je to náročný proces, ovšem mnohé kroky se již podařilo uskutečnit. Hlavním nástrojem k integraci je výměna názorů a konstruktivní dialog, a to jak se somatickými lékaři, tak s psychosomatickými lékaři alternativního typu.

MUDr. Ondřej Masner
Do redakce přišlo 21. 1. 2021.
Konflikt zájmů není znám.
Zařazeno k tisku bez recenze 30. 1. 2021.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0