RECENZE 2

Zobrazení: 0

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

V. CHVÁLA: PSYCHOSOMATIKA PODLE CHYTRÉ HORÁKYNĚ
Recenze knihy Jana Vojáčka Umění být zdráv, CPres Brno 2020

Ani nahá ani oblečená, ani pěšky ani jízdmo, měla se dostavit jistá Horákyně, zvaná Chytrá, aby získala ruku královu. Víme, že záludný úkol splnila, a založila tím precedens, který žije dodnes. Jan Vojáček, autor knihy Umění být zdráv, jako by se v této taktice shlédl: propaguje psychosomatiku, ale distancuje se od ní, podle všeho mluví s pacienty, ale nedělá psychoterapii, vystudoval všeobecnou medicínu, ale nazývá svou činnost funkční medicínou.

chvalaTa je podle toho, co o ní píše, navíc totožná s psychosomatickou medicínou, kterou více než 40 let prosazujeme v českém zdravotnictví, pravda, teprve posledních 8 let úspěšně. I my se odvoláváme na trojjedinou realitu člověka, bio-psycho-sociální přístup ke zdraví a nemoci s respektem ke spiritualitě (Vojáček místo toho na tělo, mysl a duši, s respektem k převtělování). Naše pojetí medicíny laskavé k lidem bylo mnohem více ovlivněno teorií a praxí psychoterapie s vědomím toho, že psychosociální stres je nejdůležitější ze všech stresujících vlivů, a že radit se v této oblasti dá jen velmi omezeně. „Funkční medicína“ jak ji prezentuje Vojáček, se od psychoterapie distancuje, respektuje ji, ale svou práci staví na přístrojovém vyšetřování (zvláště na citlivých testech, protože „v normálních testech se změny neukáží, ale v těch citlivých ano“), a na poradách o jídle a životním stylu.
A já teď abych se zachoval také podle Chytré Horákyně, když chci knihu pochválit (lidé ji hodně čtou a dozvídají se, že se o zdraví musí pečovat, což je jistě užitečné), ale současně chci upozornit na její limity. K čemu jinému by měla recenze sloužit, že?
Na celostním přístupu ke zdraví a nemoci není nic exotického. Odpovídá dokonce pojetí medicíny dle Světové zdravotnické organizace (WHO), která bio-psycho-sociální přístup ke zdraví a nemoci ukotvila ve svých základních dokumentech v době, kdy ještě autor nebyl na světě. (Kdybych chtěl autora ironicky napodobit, pak tedy řeknu, že „jeho duše si v té době teprve vybírala vhodné tělo, a váhala, zda bude brankářem, nebo lékařem“.) Autor svou víru v převtělování netají. Možná je to už přijatelný postoj i ve vědě, když lékaři vysvětlují rodičům transsexuálních dětí, že se „narodily do špatného těla“. Možná je jakousi jeho „obchodní značkou“, nebo snad i příznakem kamarádství s Jardou Duškem. Na rozdíl od tohoto herce a guru Čtyř dohod a propagátora návratu k přírodě, nachází Vojáček v mnoha tématech uměřenou střední cestu při propagaci zdravého životního stylu. Přeci jen v něm zůstává kus lékařské tradice a rozhodně nechce svým pacientům škodit. Vojáček například nepropaguje, že jíst se nemusí, stačí se živit pránou (co jsme se s tímhle úletem Jardy Duška u anorektiček natrápili!). S postojem k očkování už to tak jednoduché nemá, stojí spíše na straně opatrných matek. Nechce škodit, ale nechce ani, aby škodila celá ta velká medicína, které zasvětila svůj život většina jeho příbuzných. A to je věc nadmíru vážná. Je možné dnes ještě tvrdit o medicíně, že především neškodí? Třeba o možnostech reprodukční medicíny, která se vůbec nezabývá etickými důsledky svých experimentů s lidskými plody? O plastické chirurgii? Nebo o transplantační chirurgii, která vytvořila obchod s lidskými orgány v takových státech jako je Čína? A co udržování života za každou cenu často bez ohledu na jeho kvalitu?
Nejspíš proto odchází někteří lékaři po svém studiu medicíny mimo zdravotnictví. Vojáček našel řešení tohoto dilematu v konceptu „funkční medicíny“, díky kterému se v USA psychosomatická medicína vyhnaná dveřmi vrátila oknem, jen změnou názvu. Stejně tak mohla být fyziologickou medicínou, přirozenou medicínou, humánní medicínou a podobně. Část, která si více všímala sociálních vlivů se proměnila do behaviorální medicíny v době, kdy nejen u nás, ale i v USA byl pojem psychosomatika na čas pro akademické kruhy nepřijatelný. Tzv. funkční medicína absorbovala v duchu multikulturalizmu západní i východní způsoby léčby tak, aby měla co nejpestřejší možnosti ovlivnit život pacienta k jeho prospěchu. Často ještě v době, než vypukne nemoc, kterou by pak západní medicína za nemoc uznala a léčila. A podle všeho tato verze psychosomatiky nechala psychologii a psychoterapii stranou a jen na ni odkazuje. Ano, „tyhle věci ať s vámi řeší psychosomatici a psychoterapeuti“, odkazuje čtenáře Vojáček. Lékař funkční medicíny se soustředí na vegetativní nervový systém, na výživu, mikrobiom, a tedy na zdravý životní styl. A navíc nepřestává varovat před nadměrným stresem. Tím se de facto pasoval do pozice hygieny a výuky ke zdravému životnímu stylu jako prevence chorob. A proti tomu nemůžeme mít žádné námitky.
Přesvědčovat lidi, aby chodili včas spát, aby jedli zdravé potraviny a byli střídmí v pití, aby sportovali, nepřepínali se a stranili stresu, je správná cesta ke zdraví. Problém je, že psychosociální zdroje napětí, a tedy i chorob, zůstaly podle všeho za dveřmi funkční medicíny. Ne že by o nich nevěděli, když jak říká Vojáček, viděl časové osy tisíců pacientů, ale nemají žádný nástroj, jak s nimi zacházet. Ten by totiž našli v psychoterapii a rodinné terapii, ale tu by museli vystudovat. Dietou problém s tchýní vyřešíš jen někdy. Když není možné účinně ovlivňovat sociální systémy, když je těžké jim rozumět, nezbývá než sahat k záhadným vysvětlením. Bruce Lipton, který Vojáčkovi učaroval, je sympatický a jeho kniha Biologie víry podnětná. Ale s vysvětlováním záhad naší mysli pomocí relativistických jevů kvantové fyziky, jakkoli je to lákavé, bychom neměli spěchat. Je třeba se ptát fyziků, za jakých okolností takové jevy v experimentech pozorují a zda jsou slučitelné s živými systémy (viz např. Fikáček v monografii Psychosomatika 2020, vyd. Palestra). Ponechat si kritické myšlení by neměl být zas takový luxus.
Nejde mi do hlavy, jak lze tzv. funkční medicínu udržet oddělenou od psychosomatické medicíny. Pokud ji chce autor charakterizovat, pak říká, že „jejím základem je dostatek času na konkrétního člověka, … kde lékaře navíc zajímá také přesah do psyché a duchovní oblasti. Proto zjišťuje, jaký má člověk smysl života, jaký je jeho vztah ke světu, k sobě a k blízkým lidem“, což klasičtí lékaři podle autora „považují za sféru pro pánbíčkáře a esoteriky.“ Když přišel na tohle, jak to že si nevšiml, že právě pojmenoval obsah psychosomatické medicíny a psychoterapie? Tu nemusel jet studovat za moře, měl ji tady za humny. Místo toho se raději od tohoto legitimního zdroje distancuje např. na str.197: „Nejsem psycholog ani psychosomatik.“ To je jistě legitimní, ale proč pak ve veřejném prostoru za psychosomatiku mluví? Dokonce o ní přednáší na LF UP v Olomouci. Ano, tam, kde mu v době studií nic o psychosomatice neřekli. Kolik času a energie mu mohli ušetřit! Je pravda, že by musel nejprve atestovat, třeba všeobecné lékařství, když se mu chirurgické obory nezdály, a pak se vzdělávat v psychosomatice. Možná by dospěl i k absolvování psychoterapeutického výcviku, kde by asi jeho Ego dostalo víc zabrat než v týdenním pobytu ve tmě. Na mnoha místech se autor staví kriticky k egu a k rozumu, které „brání uplatnění ctností srdce“. Mluví o tom dobře, to je pravda. Vypadá to rozumně. Ale Ego je velmi záludný rádce. Umí nám také namluvit, že už nám nevládne a že všechno, co děláme, je jen z čisté lásky k lidem. No, uvidíme.
V roce, kdy nastupoval Vojáček na pracoviště věnujícímu se psychosomatickým pacientům, do Endaly v r. 2013, byla psychosomatická medicína zakotvena také v naší legislativě jako nástavbová atestace pro lékaře většiny klinických oborů. Pro Vojáčka už nejspíš pozdě. Navíc vzdělávání se těžce rodí bez podpory akademické obce doslova z potřeby praxe. Ze stejné potřeby, kterou měl mladý úspěšný medik a brankář: pracovat v takové medicíně, která by neškodila, která by sloužila člověku a ne korporacím, které si udělaly ze zdravotnictví zlatý důl. Bylo to nejspíš pozdě na Honzu Hnízdila, bylo to pozdě na Jamilu Klímovou, pozdě asi i na Helenu Máslovou. Ti všichni chtěli pracovat jinak, než by jim zdravotnický systém umožňoval. Nebo jsou to ze zásady solitéři? Psychosomatická medicína stále ještě nemá vysoce postavené akademické pracovníky, a proto nelze očekávat v brzké době zisk docentury a profesury, žádoucí kariéru mladého muže. Ambiciózní jedinci se mohou pokusit ještě o jiný druh kariéry: být rebelem. Vždyť pokud nazvu to, co dělám jinak, která autorita mi do toho může mluvit? Když to takhle půjde dál, budeme tady mít za pár let nejen funkční medicínu, ale třeba i fyziologickou, komplementární, alternativní, přirozenou, humánní, psychoterapeutickou, mluvící (sprechende), psychoneuroendokrinologickou medicínu a já nevím, jak všelijak je ještě nazveme. Hotová Babylónská věž: každá skupina mluví svým jazykem o tomtéž. A každý ten malý hlouček dobrých lidí bude bojovat za svou vizi, za rozšíření, školení, petrifikaci, uzákonění, domy zdraví a ozdravovny… psi budou štěkat, ale karavana medicíny bude kráčet dál, dokud nedojdou peníze. I Vojáček to ví a také on volá po jediné tolerantní medicíně. Říká: „Medicína je jen dobrá nebo špatná“. Ale věc je už příliš složitá, než by se to dalo zřídit jen tak proklamací. Když plánuje Vojáček domy zdraví a ozdravovny, jak to že si nevšiml, že tady už dávno je celá soustava lázní, stojící blízko přírodních zdrojů?
Slíbil jsem pochvalu, a místo toho se tady pitvám v podružnostech. Vojáčkova kniha se výborně prodává. Vojáček se stal viditelným propagátorem psychosomatiky, od které se v knize formálně distancuje. Ale upozorňovat na nezdravý životní styl, na špatnou stravu, málo pohybu, digitální závislost a komplikované vztahy, vysoké životní tempo a propadnutí chamtivosti, tedy hlavní zdroje nadměrného stresu je jistě správné. Rozhodně si mě získal svým odvážným postojem, že „nemoci neexistují. Vše je jen biologický projev na základě stavu vnitřního prostředí a nastavení regulace a komunikace uvnitř organizmu.“  Ano. Organizmus ve spolupráci se svým prostředím skutečně je hlavním autorem svých symptomů, jak na to upozorňuje psychosomatická medicína. Za více než sto let její historie však nezůstali autoři jen u varování, že nemocný žije v problematických vztazích. Ale šli dál. Chtěli porozumět tomu, že organismem je celá rodina, a ne jedinec sám. Nemuseli pak na mnoho otázek odpovídat běžnými klišé o tom, že stres je škodlivý, ale mohli jít často k jádru věci. Ani bych neměl autorovi za zlé, že o tom nic neví. Je dítětem své doby, generace, která žije tak, jako by svět začal existovat teprve s jejich narozením. Předtím nebylo nic. Nikdo se tady o nic nestaral, žádná zkušenost předků, žádné pokračování, žádné přebírání štafety. Všechno já sám.

Ale možná je to dobře. Někteří mladí s podobným vztahem k minulosti přinesli nová, nečekaná řešení prostě díky tomu, že jim nikdo neřekl, že to nejde. Ale pokud chceme medicínu proměnit, bude nás to stát ještě mnoho sil. A těmi nelze plýtvat. Proto se mi zdálo lepší stavět se na ramena těch, co posouvali svět kupředu už dávno před námi.

Vladislav Chvála Kryštofovo Údolí 19.5.2021

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0