EDITORIAL

VLADISLAV CHVÁLA: POSLEDNÍ BUDOU PRVNÍ?

Produkce textů v solidní (bio-psycho-sociálně pojaté) psychosomatické medicíně není nijak závratná, ale přeci se zdá, že letos to vydá na jednotlivá čísla. V tomto druhém letošním čísle najde čtenář příklady psychosomatického přístupu v revmatologické praxi, výborný přehled o novinkách v epigenetice, střípky z vědeckého bádání právě tak jako dozvuky bouřlivé diskuse nad jediným kódem Psychosomatická intervence.

chvala small Jsme rádi, že můžeme uveřejňovat (se souhlasem autorů) práce určené k atestaci z psychosomatické medicíny. To je příležitost, kde se běžná práce lékaře stane předmětem podrobnějšího zkoumání autora/ky, protože chce (a má) ukázat, jak se absolvované vzdělání v bio-psycho-sociálním přístupu propisuje do jeho praxe. Andrea Smržová nabízí hned dva případy. V jednom měla příležitost intervenovat už při prvním kontaktu s pacientem, druhý vyžadoval dlouhou a trpělivou práci na změnách životního stylu, na nějž bylo navázáno závažné chronické onemocnění pacientky. Vždy to však znamenalo větší porozumění pacientovi a jeho životu, než by nám poskytly pouhé výsledky z laboratoře.
Naděje, že pro většinu vážných nemocí najdeme jasný genetický kód je dávno pryč, ale máme tady naději novou, že porozumíme epigenetickému přenosu. Důkazy, že naše životní zkušenost se může vepsat do genetického kódu, a v další generaci se projevit jako „vrozená“ tendence, přináší docela nové pohledy na zdraví a nemoc. Jak píše autorka Lenka Bachratá: „Když se díváme na člověka v kontextu biologie, je jen stěží udržitelné medicínské přesvědčení, že hlavním záměrem homeostatických (alostatických) mechanismů lidského těla je „zdravotní“ rovnováha jednotlivce. Jakkoli může být pro nás těžké či neobvyklé to přijmout, jsme součástí komplexního biologického systému, pro který je prioritou rovnováha tohoto vyššího systému. A záměrem našich osobních regulačních mechanismů je neustále se dolaďovat k tomuto vyššímu systému, což vyžaduje schopnost dobré mimo-vědomé intuitivní vnímavosti a rovněž reaktivity našeho stresového (adaptačního) systému-nikoli trvalý nereaktivní stav meditativní rovnováhy, po jakém touží medicínské normy. Každý jedinec je v neustálém dynamickém adaptačním procesu, a proto nemáme šanci porozumět jeho fyziologii, dokud nerozumíme kontextu jeho prostředí a vztahů.“
Pro psychosomatickou medicínu se tak naskýtá mimořádná možnost naplnit onu starodávnou naději slabých a odmítaných, že „poslední budou první“. Zabývat se individuálním životem pacienta, nebo dokonce jeho rodinnou historií, doslova „pouhým“ subjektivním světem, se mohlo dosud jevit jako zbytečné plýtvání časem. Ale s epigenetikou se to náhle mění: to, co se dnes jeví jako vrozená fatální chyba, mohlo vzniknout jako adaptace na brutální zacházení nebo trauma v minulosti rodičů nebo prarodičů. No není to zajímavá změna perspektivy? Že bychom v budoucnosti mohli mít kromě běžných „chytrých rad“ pro pacienty (nepijte alkohol, nekuřte, nejezte tučná jídla atd.) také informaci, že slušné a láskyplné prostředí je cestou ke zdravým potomkům? A bylo by to vlastně něco nového? A hlavně: bude schopná na takovou změnu perspektivy zareagovat školská medicína? Citujme ještě jednou autorku: „Když pozvedneme zrak od mikroskopu a přesuneme pozornost od detailu ke komplexním biologickým souvislostem, možná se nám povede vnímat nemoc jako jakýsi regulační mechanismus či důležitou informaci.“ To zní rodinnému terapeutovi povědomě. Jen ty „biologické“ souvislosti bych rozšířil o bio-psycho-sociální. A najednou jsou naše klinické zkušenosti s rodinami a jejich stonáním v transgenerační perspektivě špičkovou vědou!
Ve střípcích z vědeckého bádání vybíral tentokrát Radkin Honzák hned 4 příspěvky o psychosomatice v chirurgických oborech. To je pozoruhodné proto, že u nás je mezi lékaři, kteří se věnují psychosomatice, několik chirurgů, na rozdíl od Německa, kde dominují internisté. Výběr témat je samozřejmě nahodilý a zcela subjektivní, záleží jen na tom, kdo si které zajímavosti z široké nabídky výzkumu vybere. Radkin Honzák je nejen nečastějším přispěvatelem a aktivním redaktorem, ale také výjimečnou historickou postavou naší psychosomatiky. Proto jsme ho požádali o krátký rozhovor pro naše čtenáře.
Konferencí je opravdu plno, a psychosomatická témata už zdaleka nejsou jen na té naší, liberecké. Tentokrát přinášíme informaci o konferenci České asociace pro psychoterapii Etika v psychoterapii. I ta se týkala našich témat. Rádi uveřejníme informace z každé konference, kterou navštívíte, pokud o ní pošlete zprávu k uveřejnění. O té olomoucké Krylově, na kterou jsme nebyli pozváni, můžeme jen těžko referovat. Ale třeba byla jen pro vybranou společnost. Jiná velmi zajímavá konference proběhla minulý týden v Praze na téma Multidisciplinarita, a pořádala ji pod záštitou Magistrátu hl.m.Prahy organizace Zahrada pro duši (www.zahradaprodusi.cz). Ta sdružuje řadu zařízení a organizací, které se věnují péči o duševní zdraví rodin. A tam to jinak, než multidisciplinárně nejde. Doufejme, že se místa pozitivní deviace časem spojí a jak mezioborovost, tak spolupráce převládnou nad vylučováním a izolací.
Pro členy odborné společnosti v rubrice „Politika, koncepce“ shrnujeme historii vyjednávání o kódech za lékařské výkony psychosomatické medicíny. Vypadá to, že v aktuálních třenicích okolo jediného kódu Psychosomatická intervence (09170) mají jednotliví horliví zastánci či odpůrci nedostatek informací, než že by jim chyběla dobrá vůle. Způsob, jakým vedou diskusi, je pak vidět v rubrice Diskuse. Rádi bychom uveřejnili co nejširší spektrum z bohaté výměny e-mailů z letošního jara. Ukazuje se, že i když vyjednání jediného kódu, který navíc mohou vykazovat lékaři s velmi rozdílnou investicí do svého vzdělání (atestovaní i neatestovaní), nebyl nejlepší volbou, nakonec to může vést k podpoře původních návrhů výboru SPM, který předkládal standardnější sestavu kódů zdravotních výkonů v psychosomatické ordinaci.
Ať se Vám toto číslo Psychosomu líbí, naleznete v něm inspiraci pro svou práci s těmi nejnáročnějšími pacienty. A nevěřte tomu, že z výboru SPM odešli ti nejzdatnější.
Přeje šéfredaktor
MUDr. Vladislav Chvála