EDITORIAL

V. CHVÁLA: NEPODÍLÍME SE NA ROZDĚLENÍ SPOLEČNOSTI?

Psychosomatický přístup v medicíně vybízí pacienty k reflexi jejich života a k hledání významů tělesných symptomů. Neměli bychom mít na sebe jiný metr, takříkajíc kázat vodu a pít víno. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, spolu s našimi pacienty prožíváme rozdělení společnosti na nesmiřitelné tábory.

Není to jen tak nějaká lokální anomálie, štěpení a rozdělování je fenoménem doby po celém světě. Jako by po období globalizace přišlo vymezování a hledání hranic na všech úrovních. V rodinách, v komunitách, ve velkých kulturních celcích, na kontinentech. Velký globálně sdílený příběh se rozdrobil do malých, ale velmi nesmiřitelných příběhů, které se do sebe pustily hlava nehlava, „až chlupy lítaj“, jak se u nás říkávalo. Každý ukazuje na toho druhého: „To on si začal.“ Jenže tatínka, který by nesmiřitelné rozsoudil, není. A tady je prostor pro vlastní reflexi: jak já sám, jak my, jak naše parta, přispíváme ke zničujícímu rozdělování?
Otázka tedy zní: Mohla se psychosomatická medicína nějak podílet na dnešní krizi důvěry? Protože co jiného je zdrojem takové zášti a nesnášenlivosti, jakou dnes a denně slyšíme od naší politické reprezentace, než nedůvěra? Sešel jsem se člověkem, který pevně stojí na straně Motoristů sobě. Je to vzdělaný, zkušený, dospělý muž, rozhodně žádný ufňukaný chlapec, kterému by imponovala stupidní svalnatá mužnost a pubertální sebestředná drzost a bezohlednost politiků, kteří tuhle skupinu drží pohromadě a derou se k moci. A protože o něm vím, že byl hlasitým antivaxerem v době covidu, byl jsem zvědav na to, jak se ke svému postoji dostal. Protože jsme kamarádi, ani naše zcela rozdílné postoje nám v rozhovoru nemohly zabránit. A byl to dobrý podnět k vlastní reflexi.
Kamarád mi vyprávěl, jak se sám „ještě před deseti lety nechal očkovat proti klíšťové encefalitidě, v bláhové důvěře v medicínu.“ Pak ale narazil na kamarády, kteří mu očkování zpochybňovali. Tvrdili, jak je očkování škodlivé, a „že se to nesmí říkat, protože to by velké farmaceutické firmy přišly o kšeft“. A samozřejmě na něj silně zapůsobil zdánlivě odborný článek o vztahu očkování a ADHD u dětí. Jakékoli dodatečné vyvracení takové souvislosti už nemohlo mít účinek. Kraken unikl z klece. Na zpochybňování očkování se bohužel začali podílet i kolegové z oblasti homeopatické metody, kde tato pochybnost zakořenila a neustále prosakuje do společnosti. A na zpochybňování solidnosti farmaceutických firem obecně se zase podíleli někteří z nás, psychosomatických lékařů. Nebo ne?
Do takto připravené atmosféry pochybností přišla pandemie covidu. Rychlost, s jakou se dramatická situace vyvíjela k uzavření celé společnosti, byla závratná. Během krátké doby ztratil jednotlivý občan právo na jakoukoli svobodu. Roušky i při běhu v lese, zákaz opustit okres (ve Wuchanu i jen bytu), zákaz vycházení, zavřené školy, on-line výuka, senioři, kteří měli být vším tím ochráněni, umírali na osamění. A do toho nečekaně brzy přichází velká farmaceutická firma s RNA očkováním. Zatímco my lékaři jsme na takový lék čekali jako na smilování, pro tuhle skeptickou „antivaxerskou“ skupinu to bylo jen potvrzení jejich nejhorších obav. „Teď nás budou nutit do očkování jen proto, aby měla firma kšeft.“ A ti s bujnější fantazií přidali podezření, že je to celé jen vymyšlená kampaň, za kterou stojí WHO jako nástroj nějakého bohatce, který se rozhodl redukovat přemnoženou populaci lidstva. Ostatně takové scénáře už viděli v řadě hollywoodských filmů. Vypadá to fantasticky, ale dnes už víme, že lidé z téhle antivaxerské skupiny se prodrali k moci nejen na Slovensku, ale dokonce pronikli do Bílého domu v USA. Důsledky nejsou malé. USA opustilo WHO. Rozklad důvěry se už nedá zastavit. Tenhle kamarád důvěřuje takovým lidem, jako je Raichl. Jedinou pravdivou zprávou o covidu je pro něj Tománkova kniha Průvodce králičí norou. A rozhodně nedůvěřuje veřejnoprávním médiím. Ty jsou pro ně představitelem zlovolné moci. Jak se tohle mohlo stát?
Hlavním motivem antivaxerů se stala svoboda jednotlivce. To není malá hodnota. Celá kultura západu přeci vyznává svobodu individua. Když mi kamarád vypověděl svou cestu k Motoristům, mohl jsem mu říci svůj příběh o covidu. O tom, že scénář o nebezpečí celosvětové infekce je dlouho ve hře. O tom, jak WHO monitoruje vývoj epidemií s cílem, zabránit takovým situacím. Dlouho nebylo otázkou zda, ale kdy toto ohrožení lidstva přijde. Mohl jsem mu vyprávět příběh o vzniku očkování od kravských neštovic k eradikaci černých neštovic. Vyprávěl jsem mu o maďarské bioložce Katalin Kirkó, která se nenechala odradit tvrzním, že z mRNA nelze vyrobit očkovací látku, a jen díky své neústupnosti to dokázala právě v momentě, kdy vypukla pandemie covidu po úmorných deseti letech osamělého výzkumu. Ukázalo se, že nikdy neslyšel o tom, že víme, že očkování může mít v jednotlivých případech vedlejší a někdy i velmi vážné vedlejší příznaky, ale že nenahraditelným ziskem za toto ohrožení jednotlivce je kolektivní imunita. Tu ovšem získáme jen při poměrně vysoké proočkovanosti. Jenže tohle mu nikdo neřekl. Nebo to prostě nikdy neslyšel. Vždy slyšel jen o ohrožení jednotlivce. Argumentoval tím, že přeci organismus člověka sám umí vyrobit protilátky. Tady se dostal na pole psychosomatiky: „Když člověk chce, neonemocní,“ jak slyšel od Jaroslava Duška, dalšího guru antivaxerů, vášnivého zastánce alternativní léčby. Nekriticky mu věří, protože pro ně mluví důvěryhodně. Tenhle kamarád ale uslyšel i mě, když jsem se zeptal, kolik asi je lidí, kteří jsou tak dospělí a rozvinutí, že zůstanou zdraví jen díky tomu, že si řeknou, že neonemocní? Deset procent? Méně? To vyžaduje opravdu hluboký trénink a přírodní způsob života. A riziko nemoci a přijetí faktu smrti. To každý neumí. Většina obyvatel bude v epidemii zdravá jen díky očkování, které bude ale některému z nich škodit. Mluvili jsme dlouho, a asi jsem ho nepřesvědčil. Ale pro mě to byl důvod k zamyšlení.
Rozumí většina lidí složitým komentářům ve veřejnoprávních médiích? Není stav populace už takový, že je pro ně mnohem důvěryhodnější podivná směs češtiny a slovenštiny, vulgarity, a blábolů, kterými se hemží projevy jejich vůdců? Vůbec nerozhodují argumenty, pravdivost nebo složité výklady sociologů, psychologů a všelijak vzdělaných lidí. Protože oni jim nerozumějí. Foucault řekl „poznání je moc“. A velká část populace, se obává, že ti chytří lidé, je touto svou mocí přechytračí. Tak raději nevěří ničemu. Tedy ne ničemu, ale alespoň tomu, co se říká ve veřejnoprávních médiích. Jednoduchá logika jim říká, že to přeci musí být ta hlásná trouba těch nahoře, co je chtějí přechytračit a okrást. A paradoxně raději uvěří naprostým blábolům lidí nevzdělaných, manipulujících davem, který je jim vydán na milost a nemilost. Ovládají je selekcí informací z nepřeberného množství dat, kterými nás zavalil internet a ze kterých lze poskládat realitu téměř jakoukoli. Ovládají je proto, aby se sami dostali k moci. A tak tihle lidé raději věří konspiračním teoriím jakéhokoli druhu. Testem jejich důvěry k hlasatelům „alternativní pravdy“ je pak tvrzení, že země je placatá, které se stalo jakýmsi etalonem nedůvěry k oficiálním strukturám naší demokracie.
Psychosomatická medicína by neměla stát mimo pravdu. I když vidíme řadu nevýhod čistě biologické medicíny, jsem přesvědčen, že tady nejsme proto, abychom ji celou zpochybnili, abychom odmítli všechno to, čím medicína disponuje, jen proto, že věříme-a mnohdy i víme, jak mocný je bio-psycho-sociální přístup ke zdraví a nemoci. Jakou sílu má naše psychika. Zpochybňováním medicíny bychom brali pacientům to nejdůležitější: důvěru k lékaři. Ta je patrně tím nejdůležitějším faktorem léčby. Bez ní je jakákoli léčba problematická, ne-li nemožná.
Toto číslo má posílit takovou důvěru. Důvěru ve vědeckou metodu posílenou o intuici a láskyplný vztah k pacientovi. Ať vám přinese užitek.
7. 2. 2026 v Liberci

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0