PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

KLÁRA DOLÁKOVÁ: KOMPLEMENTÁRNÍ A ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA V ČESKÉM ZDRAVOTNICTVÍ Z POHLEDU ETIKY: PŘEHLED ODBORNÉ TUZEMSKÉ LITERATURY. (PSYCHOSOM 21; (1-2) 2023,s. 39-53)

Teoretická východiska: Komplementární a alternativní medicína (dále jen CAM) se celosvětově těší značné popularitě. V řadě zemí dochází k integraci vybraných metod CAM do tamních systémů zdravotní péče (např. Švýcarsko, Německo, Velká Británie). Začleňování vybraných metod CAM do národních systémů zdravotní péče podporuje také Světová zdravotnická organizace v dokumentu Strategie WHO pro tradiční medicínu 2014–2023.

Oblast CAM je v České republice v odborných kruzích či médiích opakovaně předmětem živých diskuzí. S tzv. integrativní zdravotní péčí, která kombinuje vybrané metody CAM s konvenční léčbou v prostředí zdravotnického zařízení se, tak jako je tomu například ve Velké Británii, v tuzemsku nesetkáváme. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry je eticky žádoucí integrovat či naopak neintegrovat metody CAM do systému zdravotnictví.

Cíl článku: Cílem přehledu literatury je identifikovat klíčové etické aspekty, které jsou řešeny v oblasti CAM v tuzemsku a následně identifikovaná témata reflektovat v kontextu aktuálního zahraničního dění v oblasti CAM.
Metody: Autorka provedla nesystematický přehled tuzemské literatury se zaměřením na etické aspekty v oblasti CAM obecně, se zvláštní pozorností k tématu začleňování CAM do zdravotnictví.
Výsledky: V tuzemsku existuje velmi malý počet odborných publikací, které se věnují oblasti CAM obecně a etice v kontextu CAM. Přehled literatury mj. poukázal na to, že spíše než s řádnými etickými analýzami, se v české literatuře setkáváme s konkrétními stanovisky na danou oblast ze strany odborné veřejnosti. Rovněž je patrná určitá názorová polarita a absence konstruktivního dialogu, která by vedla ke konkrétním krokům.
Klíčová slova: komplementární a alternativní medicína, CAM, etika, zdravotnictví

ABSTRACT: COMPLEMENTARY AND ALTERNATIVE MEDICINE IN CZECH HEALTHCARE FROM AN ETHICAL PERSPECTIVE: REVIEW OF CZECH SCIENTIFIC LITERATURE. PSYCHOSOM 2023; 21(1-2), PP. 39-53
Theoretical background: Complementary and alternative medicine (CAM) is considerably popular worldwide. Many countries are integrating selected CAM methods into their healthcare systems (e.g., Switzerland, Germany, UK). The integration of selected CAM methods into national healthcare systems is also supported by the World Health Organization in the document WHO Strategy for Traditional Medicine 2014–2023. So-called integrative healthcare, which combines selected CAM methods with conventional treatment in a healthcare setting, is not encountered in the Czech Republic, as it is, for example, in the UK. This raises the question, of to what extent it is ethically desirable to integrate or not to integrate CAM methods into the healthcare system.
Aim of the article: The aim of the literature review is to identify key ethical issues that are being addressed in the field of CAM domestically and then to reflect on the identified topics in the context of current international developments in CAM.
Methods: The author conducted a non-systematic review of the domestic literature focusing on ethical aspects of CAM in general, with particular attention to the topic of integrating CAM into healthcare.
Results: There is a very small number of publications on CAM in general and ethics in the context of CAM. Among other things, the literature review pointed out that rather than proper ethical analyses, the Czech literature is characterized by specific opinions on the subject by the professional community. There is also a certain polarity of opinion and a lack of constructive dialogue leading to a concrete action.
KEYWORDS: complementary and alternative medicine, CAM, ethics, healthcare

CELOSVĚTOVÝ FENOMÉN KOMPLEMENTÁRNÍ A ALTERNATIVNÍ MEDICÍNY

Komplementární a alternativní medicína (dále jen CAM) představuje širokou škálu diagnostických i terapeutických metod, popř. přístupů k životnímu stylu, které jsou často označovány tímto společným termínem, neboť je spojuje, že se mohou v některých ohledech odlišovat od převládajícího systému zdravotní péče. Souhrnné označení však v sobě skrývá značně heterogenní diagnostické a terapeutické postupy. Cochrane Complementary Medicine Field (odborná skupina koordinující systematické přehledy v oblasti CAM) identifikovala celkem 51 různých terapeutických postupů CAM k prevenci a léčbě onemocnění (např. akupunktura, ayurvéda, homeopatie, chiropraxe, reflexní terapie, duchovní léčba a další) (Chatfield, 2018).
CAM se celosvětově těší značné popularitě. Většina obyvatel průmyslových i rozvojových zemí někdy využila některou formu CAM (Lakshmi et al. 2015), kupříkladu až 100 000 000 Evropanů používá některou z metod CAM (Lewith, 2012). Oblibu některých metod CAM napříč evropskými zeměmi dokládají také zprávy CAMBRELLA, které jsou výsledkem celoevropského výzkumného projektu, jenž probíhal v letech 2010–2012. Z tohoto projektu vyplývá, že situace v oblasti CAM v evropských zemích (např. právní regulace, míra užívání metod CAM atd.) je velmi různorodá a samotné označení CAM není celosvětově zcela jednotné. (European Comission, 2012) Globálně je hojně užívaný termín “tradiční medicína”, reflektující kulturní dědictví těchto metod v různých částech světa (např. ayurvéda, tradiční čínská medicína apod.). Ve většině anglicky hovořících zemí se však nejčastěji setkáváme s termínem „complementary and alternative medicine“ a zkratkou „CAM“ (Chatfield, 2018).
V zahraničních databázích a odborné literatuře je hojně užívaným termínem také “integrativní medicína”, tedy přístup zdravotní péče o pacienta, který kombinuje konvenční terapie poskytované v rámci daného systému zdravotnictví společně s některými přístupy v oblasti CAM, které byly prokázány jako bezpečné a účinné. Zároveň také termín „integrativní medicína“ reflektuje celosvětové dění v oblasti CAM, kdy v řadě zemí dochází k integraci vybraných metod CAM do tamních systémů zdravotní péče (např. Švýcarsko, Německo, Velká Británie), popřípadě fungují v některých zemích duální modely zdravotní péče (např. Jižní Korea). Začleňování vybraných metod CAM do národních systémů zdravotní péče podporuje Světová zdravotnická organizace v dokumentu Strategie WHO pro tradiční medicínu 2014–2023. Výše uvedenou terminologickou různorodost v oblasti CAM z tuzemských autorů přehledně rozebírá Křížová, která klade důraz na důsledné rozlišení komplementárního (tj. doplňující konvenční léčbu) a alternativního užití těchto postupů (tj. namísto konvenční léčby).

OBLAST CAM V KONTEXTU ETIKY

Oblast CAM je v České republice v odborných kruzích či médiích opakovaně předmětem živých diskuzí. Metody CAM stojí v současné době v Česku mimo systém zdravotní péče poskytované z veřejného zdravotnictví, a spadají tak především do soukromého sektoru, a s tzv. integrativní zdravotní péčí se, tak jako je tomu například ve Velké Británii, v tuzemsku nesetkáváme. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry je eticky žádoucí integrovat či naopak neintegrovat metody CAM do systému zdravotnictví, popř. zda je z dlouhodobého hlediska současná situace, která prozatím nereflektuje globální trend začleňování CAM v různé míře do národních systémů zdravotnictví, udržitelná?
R. Honzák v jednom z rozhovorů uvedl, že „Etické je všechno, co lidem přináší dobro, a ne zlo“, přičemž identifikace toho, co je v dané konkrétní situaci dobrem nemusí být vždy zcela jednoznačné, zvláště pokud se např. jedná o tak komplexní problém, jako je zařazení nové terapeutické metody (např. z oblasti CAM) do veřejného systému zdravotnictví. V dané situaci může pomoci etické rozvaha, popř. etická analýza. Ta by měla být spolu s teoretickými podklady a důkazy pro danou oblast také nedílnou součástí rozhodování v oblasti veřejného zdravotnictví (Tannahill, 2008).
V kontextu etické rozvahy uveďme pojmy etický problém a etické dilema, neboť se s nimi můžeme setkat v přehledu literatury (viz dále). Etický problém představuje situaci, ve které je jasné, jak by se měl daný člověk rozhodnout, ale rozhodnutí mu není příjemné. Etické dilema naopak představuje situaci, ve které máme více možností, jak se rozhodnout, ale může zde nastat konflikt morálních principů. Není tedy zcela zřejmé, jaká z daných možností je přijatelnější (Volf, 2018).
Existují různé nástroje, které nám mohou etickou rozvahu usnadnit jako je například etická matice dle Mephama, původně sloužící k hodnocení veřejných politických rozhodnutí, a nyní aplikována v mnoha dalších oblastech jako univerzální analytický nástroj v oblasti etiky (Chatfield, 2018). Dále můžeme k etické rozvaze využít metodu porovnávání jednotlivých případů, odhalování chyb v argumentaci, rozlišování hodnot a faktů či etickou rozvahu vycházející z biomedicínských etických principů (Dunn, Hope, 2018). V dnešní lékařské praxi je poslední zmíněný nástroj běžně aplikovanou součástí etické rozvahy.
Mezi základní biomedicínské etické principy řadíme princip beneficence, nonmaleficence, princip respektu k autonomii pacienta a princip spravedlnosti. Uvedené principy jsou si rovny a uplatňujeme je vždy současně, avšak v klinické praxi může nastat situace, kdy může dojít ke konfliktu principů, které je třeba v dané situaci vyvažovat. Jako příklad lze uvést situaci, kdy si pacient zvolí, že využije některou z metod CAM jako doplňující k navrhované léčbě a postup komunikuje s lékařem. Lékař však preferuje, aby pacient pokračoval v konvenční léčbě bez doplňkové CAM metody. Z pohledu lékaře přináší pacientovi největší prospěch konvenční léčba (princip beneficence) a zároveň klade lékař vždy důraz na to, aby pacientovi nezpůsobil žádnou úmyslnou újmu, pokud by v tomto případě například doporučil terapii CAM, o které nemá dostatečné informace. Střetává se tak princip respektu k autonomii pacienta s principem beneficence. V dané situaci má přednost princip respektu k autonomii pacienta, tedy lékař nemůže aktivně pacientovi bránit, aby spolu s konvenční léčbou podstoupil také jím zvolenou terapii CAM, avšak za předpokladu, že je pacient řádně informován o všech případných rizicích či přínosech zvoleného postupu. Pacientovi sice musí být ponechána svoboda rozhodnutí, avšak promyšlenému rozhodnutí by mělo předcházet správné pochopení relevantních informací, aby jeho rozhodnutí bylo informované. Zdůrazněme, že lékař vždy nese svou profesní odpovědnost za poskytnutou péči (Jedličková, 2020; 2023).
Při etické rozvaze nepochybně hrají roli také naše osobní stanoviska či názory na danou oblast, která vycházejí z našich individuálních hodnotových rámců. Etický postoj by měl dle Kanta vycházet z dobrého úmyslu a znamená sjednocení našich myšlenkových úvah a postojů s určitou praktickou činností, kdy naše hodnotové preference vedou ke konkrétnímu praktickému jednání. Etický postoj však vždy vyžaduje dotazování se po smyslu, jeho správné porozumění a překonání hranic egocentrismu (Volf, 2018).
Při vedení etické rozvahy spolu s dalšími stakeholdery v dané oblasti je nezbytný dialog, jež napomáhá analyzovat, přezkoumávat a kritizovat názory na danou problematiku na základě předložených argumentů všech zúčastněných (Doláková, 2021). Nástrojem, který nám může pomoci při vedení dialogu s dalšími stranami nad daným problémem je logická argumentace. Ta může být buď věcná, tedy založená na logických a věcných argumentech. V argumentaci věcné, ad rem, jde zpravidla všem zúčastněným stranám o společný prospěch a hodnoty. V dnešní společnosti se však můžeme nezřídka setkat také s argumentací nevěcnou, neboť jednotlivé strany mohou mít různé další osobní zájmy. To však může vést k eticky sporným situacím, kdy dochází k prosazování různých zájmů na úkor samotné řešené problematiky. Příklady nevěcné argumentace jsou např. tyto:
• Argumentatio ad ignoratiam, je argumentací odborné veřejnosti, která je součástí veřejné diskuze, avšak běžný člověk nemá možnost dané problematice dostatečně porozumět,
• argumentum ad populum, zpravidla vyvolává apel na tzv. „zdravý lidový instinkt“, často však ve spojení s odporem ke změnám, nepřátelstvím apod.,
• ignoratio elenchi znamená odvádění sporu do úplně jiné oblasti, která s podstatou sporu vůbec nesouvisí.
Neodmyslitelnou součástí argumentace je také logika a emotivita. Právě u nevěcné argumentace se však můžeme setkat s chybami v logickém dokazování, jako jsou například petitio principii, kdy argumentující vysloví konkrétní závěr, aniž by byl reálně nalezen. Dále například proton pseudos, kdy je argumentace korektní, ale vychází z nesprávného základu, nebo předčasné zobecnění nějaké skutečnosti (Klapetek, 2008).

POSTUP A CÍLE PŘEHLEDU LITERATURY

Autorka provedla nesystematický přehled tuzemské literatury se zaměřením na etické aspekty v oblasti CAM obecně, se zvláštní pozorností k tématu začleňování CAM do zdravotnictví. Cílem přehledu literatury je identifikovat klíčové etické aspekty, které jsou řešeny v oblasti CAM v tuzemsku a následně identifikovaná témata reflektovat v kontextu aktuálního zahraničního dění v oblasti CAM.
Pro potřeby rešerše literatury byla zvolena tuzemská odborná databáze s medicínskou a zdravotnickou tematikou. V databázi Medvik byly zadány termíny: etika;
alternativní medicína; komplementární medicína. Vyhledávání bylo omezeno pouze na tuzemské zdroje (byl použit filtr “Česko”) a dále autorka hodnotila relevanci vyhledaných zdrojů vzhledem k tématu rešerše na základě četby popisu či abstraktu textu článku či odborné publikace. Dále byly vyřazeny zdroje, které se tematicky nevěnovaly oblasti CAM ve vztahu k oblasti etiky, a rovněž byly vyřazeny zdroje, u kterých se nejednalo o odborné texty (např. články v médiích, rozhovory, názorové příspěvky apod.). Postup vyhledávání je shrnut v tabulce č. 1.

• Vyhledávání v databázi Medvik
• Klíčová slova etika AND alternativní medicína AND komplementární medicína
• Celkový počet výsledků po zadání klíčových slov 98

• Počet výsledků po aplikaci filtru „Česko“ 83
• Počet relevantních výsledků na základě popisu/abstraktu textu 23

 • Vyřazené zdroje 21
• Použité zdroje 2
Tabulka č. 1: Postup vyhledávání v databázi Medvik

Přehled literatury byl naopak doplněn o monografie z oblasti lékařské etiky, které se zároveň věnují tématu CAM a dále o stanovisko odborné lékařské společnosti k oblasti CAM (viz seznam použitých zdrojů). Také byly doplněny zdroje ze zpracované rešerše ze strany Národní lékařské knihovny (NLK), které prošly totožným procesem selekce, který je uveden výše.

CAM V KONTEXTU ETIKY: PŘEHLED TUZEMSKÉ LITERATURY

Z obecného hlediska lze uvést, že existuje velmi malý počet tuzemských odborných publikací, které se věnují CAM obecně, a ještě nižší počet publikací, které se zabývají oblastí etiky, popř. etickým tématům v kontextu CAM. Spíše než s důkladnými rozbory etických aspektů, dilemat, problémů, popř. s řádnou etickou rozvahou, se v české literatuře setkáváme s konkrétními stanovisky odborníků převážně z medicínských oborů k oblasti CAM. Níže je uveden přehled klíčových stanovisek a ústředních témat vyplývající z přehledu literatury.

Ohrožuje vzestup CAM medicínu?
Řada autorů se podivuje nad skutečností, že v současném moderním a vysoce rozvinutém zdravotnictví existují pacienti, kteří mají zájem o jiné přístupy než ty, které nabízí medicína, a aktivně se informují o možnostech užití CAM. Heřt daný celosvětový fenomén vnímá jako nežádoucí jev, který lze v kontextu všech úspěchů moderní medicíny jen těžko chápat (Heřt, 2011). Hořejší tento jev přisuzuje nedostatku kritického myšlení (Hořejší, 2020), Stankušová například uvádí, že „racionálně uvažující člověk bude považovat metody alternativní medicíny za nesmyslné” a dále dochází k závěru, že za možným vzestupem užití CAM je absence publikací, které by varovaly před případnými riziky těchto metod, a naopak možný tlak na pacienty ze strany literatury, která se věnuje oblasti CAM. Jako další možné příčiny uvádí např. negativní zkušenosti v lékařském prostředí, vyčerpání onkologické léčby či nedostatečnou péči u paliativně nemocných (Stankušová, 2014). Zklamání z medicínské léčby sice dle Křížové může představovat jeden z důvodů, proč se pacienti rozhodnou vyhledat CAM, řada výzkumů však vyvrátila, že by šlo o hlavní důvod. Křížová v této souvislosti popisuje tzv. „push“ a „pull“ faktory, kdy na jedné straně pacienty přitahují hodnoty, které nabízí metody CAM, na straně druhé může u pacientů docházet k „odpuzení“ od moderní medicíny právě např. z důvodu zklamání z formy či výsledků léčby. Studie se však přiklánějí spíše k „push“ faktorům, kdy se mnozí pacienti pokoušejí propojit moderní medicínu s metodami CAM ve snaze maximalizovat léčebný efekt. Z pacienta se tak stává v globalizovaném a informačně propojeném světě informovaný a aktivní konzument péče o zdraví (Křížová, 2015).
Dalším možným faktorem, který se dle některých českých autorů podílí na vzestupu popularity metod CAM je podpora a provozování metod CAM lékaři. Zatímco v zahraničí údajně provozují metody CAM převážně léčitelé, v tuzemsku se jedná také o řadu lékařů, čímž může nepřímo docházet k posílení legitimizace těchto metod (Stankušová, 2014; Opatrná, 2008). Uvedené závěry vyvozuje také Heřt s obavou, že případná spolupráce lékařů se zástupci oblasti CAM by mohla vést až k devalvaci medicíny. Oblast CAM Heřt vnímá jako „vážného konkurenta“ tzv. vědecké medicíny a snad i z tohoto důvodu užívání metod CAM lékaři rezolutně odsuzuje. Lékař, který se dle něj uchýlí k těmto metodám „…opouští kritické myšlení a přijímá iracionální paradigma alternativní medicíny. Oběma způsoby totiž myslet nelze.” Na druhou stranu autor zdůrazňuje potřebu reflektovat CAM v kontextu současného zdravotnictví, se kterým je tato oblast v současné době úzce spjata (Heřt, 2011).
Skutečnost, že by CAM v zahraničí poskytovali převážně léčitelé, vyvrací Křížová, která například uvádí, že v Německu nebo Rakousku jsou to právě pouze lékaři, kteří smějí ze zákona praktikovat např. homeopatii. Pokud jde o podporu či provozování CAM lékaři v Česku, Křížová uvádí, že aktivně provozuje CAM přibližně 10–15 % lékařů (u praktických lékařů se jedná až o 20–25 %), 20–30 % lékařů CAM metody doporučují, ale sami je neprovozují, 40–45 % lékařů CAM toleruje a přibližně 10–15 % lékařů CAM odmítá. Odmítavé postoje vůči oblasti CAM se nejvíce objevují u teoretické medicíny a lékařské vědy, což, jak doplňuje autorka, vypovídá o tom, že odborníci, kteří jsou vice vzdáleni klinické praxi a kontaktu s pacienty, ale naopak mají blíže k pravidlům vědeckého prokazování, se kloní spíše k negativním stanoviskům vůči CAM. Mezi českými lékaři však bezpochyby nepanuje ohledně oblasti CAM názorová shoda. Z etického hlediska upozorňuje Křížová spíše než na problematiku provozování CAM lékaři na skutečnost, že zatímco lékařská profese má zpracovaný etický kodex, tedy určitá etická pravidla, kterými by se měl lékař řídit, u jiných praktiků CAM taková pravidla mohou chybět (Křížová, 2015).

Respekt k pravdě i autonomii pacienta
„...Z etického hlediska musíme na jedné straně respektovat pravdu, na druhé straně nemůžeme bránit komukoliv, aby o své zdraví pečoval podle vlastních, více či méně podivných představ” (Šimek, 2015).
Jedním z dalších témat, které se opakovaně objevuje v české literatuře, a nepochybně se přímo dotýká oblasti etiky, je možnost svobodné volby péče o vlastní zdraví. Jedná se totiž o třetí etický biomedicínský princip, kterým je respekt k autonomii pacienta (viz kapitola Oblast CAM v kontextu etiky). Právě na danou skutečnost upozorňuje např. Šimek či Haškovcová, Heřt k tomuto uvádí následující: „Jestli je pacient zklamán vědeckou medicínou a jestliže neakceptuje racionální argumenty a je přesvědčen o zázračné moci léčitele a metod AM, pak nelze jeho názor zlomit násilím a je nutné ponechat mu právo volby.“ V této souvislosti je na místě připomenout, že právo na zdraví, které se pojí s individualitou každého člověka, je také „státem uznaným přirozeným právem člověka” (Telec, 2018).
Vrátíme-li se k úvodní citaci, v první části Šimek uvádí, že je třeba “respektovat pravdu”, což je dle něj v současných kulturních podmínkách to, co je vědecky prokázáno. S tím však mohou dle něj nastat určité potíže, neboť i ve vědě se lze pravdě více či méně blížit. Toto téma dalece přesahuje rámec etiky, neboť se dotýká oblasti filosofie a paradigmatického rámce, ze kterého v dnešní době vycházíme. Za paradigma moderní medicíny lze považovat tzv. Evidence-Based Medicine (dále jen EBM), na kterou odborníci z řad medicíny často odkazují. Jedná se o relativně nový koncept (k rozšíření došlo v 90. letech 20 století), který vystřídal koncept medicíny založené na zkušenosti (Doláková, 2021; Ptáček, 2016). Nicméně jak upozorňuje Heřt, i EBM je třeba vnímat spíše jako „cílový stav medicíny než za stav současný“, protože i v medicíně se můžeme někdy setkat s metodami či prostředky, které nejsou dostatečně ověřené či účinné, Heřt však argumentuje tím, že jsou takové metody průběžně odstraňovány (Heřt, 2011). Za pravdu mu dávají také další autoři a jako příklad uvádějí některé metody fyzikální terapie, jejichž účinnost není podložena důvěryhodnými vědeckými podklady, užití těchto metod však autoři ospravedlňují tím, že jsou provozovány lékaři či fyzioterapeuty (Mornstein et al., 2016).
Šimek si klade otázku, zda ostatní metody léčby, které nezbytně nevycházejí z vědy, musí být automaticky nepravdivé (Šimek, 2015). Dle Heřta je totiž diskutabilní, zda má tzv. vědecká medicína nárok na to, aby rozhodovala o tom, co je a není správné, resp. „pravdivé“. I přes výše uvedené je tzv. vědeckost, resp. nevědeckost jedním z argumentů, který užívají čeští autoři v kontextu CAM. Často se tak setkáváme v tuzemských publikacích s rozdělením na vědeckou medicínu a nevědeckou, popř. alternativní medicínu. Tímto rozlišením se v rámci tuzemských zdrojů vytvořila i pomyslná hranice mezi medicínou a oblastí CAM. A pro řadu autorů je tím pádem tzv. nevědecká, popř. alternativní medicína automaticky zcela nepřijatelná. Jeden z autorů například považuje tzv. čínské léčitelství (resp. tradiční čínskou medicínu, pozn. autorky) za nevědecké, a to na základě skutečnosti, že se za svou klinickou lékařskou praxi nesetkal s odbornými texty, ve kterých by byla zmínka o akupunktuře. Na druhou stranu také připouští, že o akupunktuře není informován, a danou metodu ve své lékařské praxi neprovozuje (Svačina, 2016). S obdobnou myšlenkou přichází i další z autorů, který upozorňuje na absenci relevantních informací o možnostech a limitech vědecké medicíny a CAM (Hořejší, 2020). Na problému nedostatku znalostí a informací o oblasti CAM obecně se shoduje vícero autorů, Heřt v této souvislosti např. uvádí: „Jak se má potom orientovat v praxi lékař, který se ani na vysoké škole o AM (alternativní medicíně, pozn. autorky) nedověděl prakticky nic?”, čímž upozorňuje na nedostatek edukace o CAM na vysokých školách (Heřt, 2011). Otázkou vzdělávání se zabývá také Šimek, který si naopak klade otázku, zda by vůbec mělo docházet ke vzdělávání lékařů v oblasti CAM. Autor však zaujímá zamítavé stanovisko s odůvodněním, že by mělo existovat pomezí, v rámci kterého bude rozlišeno, co je ještě v mezích vědecké medicíny a co již není (Šimek, 2015).
Jak přistoupit k oblasti CAM v rámci českého zdravotnictví?
Z přehledu literatury mj. vyplývá, že vytvoření hranice mezi vědeckou a nevědeckou medicínou s sebou, zdá se, přináší další vedlejší efekt, a tím je určité rozdělení na dva různé názorové, popř. paradigmatické tábory, mezi kterými, jak bude zmíněno později, absentuje dialog.
Jak uvádí Šimek v předchozí části, měl by dle něj existovat určitý rámec, ve kterém bude definováno, co již nebude považováno za vědeckou medicínu. Obdobně schizmatický postoj k oblasti CAM zaujímá také např. Heřt, Svačina, či Neoral. Poslední zmíněný autor navrhuje „pokusit se definovat, kde jsou hranice tolerance vůči těmto směrům“ (Neoral, 1997).
Křížová se v této souvislosti ptá: „Mají být hranice mezi nimi (vědeckou medicínou a CAM, pozn. autorky) zřetelné a oddělené, aby člověk věděl, kde se pohybuje, nebo mají být postupy integrovány do nových funkčních celků?“ (Křížová, 2015). S myšlenkou jistého klasifikačního rámce přichází také Haškovcová, která si pokládá otázku, co by mělo být splněno, aby byla určitá metoda považována za alternativní, a naopak jaká by byla kritéria pro to, aby byla daná metoda akceptována, či alespoň tolerována konvenční medicínou. Uvedený klasifikační rámec by totiž mohl dle Haškovcové vést ke stanovení parametrů, které by umožnily regulaci daných oborů a k případnému udělování licencí pro odborníky daných oborů (Haškovcová, 2015). V souvislosti s regulací CAM Křížová doplňuje, že by bylo nezbytné se také zamyslet nad tím, kdo by měl mít pravomoc léčit, jaké metody CAM by mohli indikovat nebo praktikovat lékaři, či které metody CAM by mohly být hrazeny ze zdravotního pojištění (Křížová, 2015). Tématem případné spolupráce a integrace CAM v rámci českého zdravotnictví se však drtivá většina publikací až na výjimky nezabývá. Křížová se například domnívá, že oblast CAM a tzv. vědecká medicína budou i nadále fungovat ve všech formách, tedy odděleně, paralelně i integrovaně.
Prymula uvádí, že např. tradiční čínská medicína (dále jen TCM) má EBM co nabídnout, a není tedy žádoucí TCM jako celek zcela zamítnou. Existuje totiž řada randomizovaných studií, ze kterých vyplývá možný pozitivní přínos pro pacienta. A přestože by se mohlo jednat o účinek ve výši placeba, i takový výsledek není na místě zcela zatracovat (Prymula, 2016). Heřt zaujímá zcela opačné stanovisko, totiž, že oblast CAM jako celek nemá medicíně co nabídnout: „S léčitelem bych nikdy přímo nespolupracoval. Ze dvou zásadních důvodů. Především lékař vychází z paradigmatu EBM, které je protichůdné paradigmatu AM. Zadruhé lékař nepotřebuje žádnou pomoc nebo spolupráci, protože možnosti medicíny vysoce přesahují možnosti léčitele a AM ve všech ohledech. Medicína může nabídnout vše, co léčitel, včetně placebo efektu. Myslím, že by lékař nikdy neměl svému nemocnému léčitele nabízet, protože tím v očích pacienta medicínu devalvuje a přiznává, že léčitel umí něco navíc, že sám není schopen pacienta vyléčit nebo že metody AM jsou účinnější než metody EBM” (Heřt, 2011). Společně s Šimkem se Heřt shoduje na tom, že by metody CAM neměly být dostupné stejně jako tzv. vědecká medicína (Heřt, 2011; Šimek, 2015). Zajímavým kontrastem je v této souvislosti fakt, na který upozorňuje Křížová, a to sice že v rozsáhlých částech světa naopak dochází k začleňování tzv. vědecké medicíny do tradičních systémů léčby (v západních zemích známé pod pojmem CAM) a pacienti by bez těchto druhů léčby neměli přístup k žádným jiným formám zdravotnictví (Křížová, 2015).
Zatímco Heřt považuje oblast CAM za problém, ke kterému je třeba zaujmout určité stanovisko: „Alternativní medicína představuje však problém nejen pro pacienta, ale i pro každého jednotlivého lékaře, pro medicínu jako vědu i pro zdravotnictví a jeho legislativu. Jak se má lékař k léčitelům, „alternativním“ metodám, a hlavně k jejich používání stavět? Stejný problém stojí před lékařskými organizacemi, odbornými společnostmi, komorami i před státními orgány, ale především před občanem a pacientem“ (Heřt, 2011), Haškovcová se nedomnívá, že námětem pro etickou rozvahu je primárně oblast CAM jako problém, ale otázka, zda vnímat metody CAM jako nepřátelské vůči konvenční medicíně. Diskuze nad tématem CAM by tedy neměla být postavena tak, zda oblast jako celek zavrhnout či přijmout, ale spíše za jakých okolností případně doporučit, jakým pacientům tu kterou metodu CAM (Haškovcová, 2015). Za jakých okolností například užívat homeopatii u onkologicky nemocných již dříve řešil Fesik. Nadto si klade otázku, zda je vlastně etické onkologicky nemocného odmítnout léčit homeopaticky, pokud se daný lékař domnívá, že je to ku prospěchu pacienta (princip beneficence, pozn. autorky) a pacient již například absolvoval konvenční formu léčby (Fesik, 2000).
Kromě tvorby případných kritérií užití CAM může být dle Haškovcové v zájmu pacientů i případný dialog mezi jednotlivými zástupci zdravotnictví k oblasti CAM. Autorka v této souvislosti však upozorňuje na určitou resistenci k případné diskuzi nad tématem CAM ze strany lékařů, a to i přesto, že se jedná o oblast, na kterou bude třeba v dohledné době reagovat (Haškovcová, 2015). Na zaostávající dialog ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, který by reflektoval současné dění na poli CAM upozorňuje také Křížová a doplňuje, že míra užití CAM pacienty i lékaři je v tuzemsku srovnatelná s jinými evropskými zeměmi (Křížová, 2015). Na nutnosti reagovat na celosvětové dění v oblasti CAM panuje mezi českými autory shoda a většina uvádí, že je nezbytné zaujmout k oblasti CAM nějaké stanovisko. Svačina upozorňuje na to, že tzv. nevědecká medicína v tuzemsku “bují” a daný jev není možné zastavit. Dle něj by však bylo namístě alespoň znemožnit provozování a šíření těchto metod lékaři (Svačina, 2016). Křížová se naopak domnívá, že není udržitelné za již vzniklé koexistence CAM i tzv. vědecké medicíny CAM přímo omezovat. Na druhou stranu si klade otázku, zda je lékař povinen hovořit s pacientem o oblasti CAM (Křížová, 2015). Případné užití CAM lékaři, jak již bylo zmíněno dříve, vnímá např. Heřt jako problém a upozorňuje, že je takovým činěním oblast CAM se zdravotnictvím propojována. Zároveň se domnívá, že „…Každý odpovědný ministr zdravotnictví i každý lékař, který skládal Hippokratovu přísahu (Hippokratovu přísahu dnešní lékař neskládá, pozn. autorky), se musí nad takovou situací zamyslet” (Heřt, 2011). Ze stejných východisek vychází ve svém článku rovněž Mornstein a Beneš, kteří uvádí, že jediným možným stanoviskem vůči oblasti CAM je „odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah lékaře k AM” (Mornstein, Beneš, 2017). S totožnými závěry se můžeme setkat i ve stanovisku České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále jen ČLS JEP), jehož autorem je rovněž Beneš. Pro úplnost je třeba dodat, že znění stanoviska ČLS JEP je takřka totožnou kopií textu již dříve vydané Heřtovy publikace „Alternativní medicína a léčitelství”, termín „alternativní medicína“ byl však na webových stránkách v relativně nedávné době pozměněn na „CAM“ (změna byla autorkou zaznamenána v uplynulých měsících, pozn. autorky).
Haškovcová poukazuje na fakt, že „…Alternativní medicína jako fenomén u nás existuje a bude ji nutné v blízké budoucnosti reflektovat, když pro nic jiného, tak pro možný konflikt různých, tzv. druhých názorů” (Haškovcová, 2015). Křížová si v této souvislosti klade otázku: „jak má vypadat koexistence vědecké a alternativní medicíny, když už její trend nastal?“ (Křížová, 2015).

DISKUZE K PŘEHLEDU LITERATURY

Z pohledu etiky je jedním z klíčových závěrů přehledu literatury zřetelná absence řádné etické analýzy, která by se zabývala otázkou začleňování metod CAM do českého zdravotnictví, a objektivně by tak vyhodnotila všechny případné přínosy a rizika. Nezřídka se však v tuzemské literatuře setkáváme se stanovisky, popř. názory na oblast CAM především ze strany zástupců lékařské odborné veřejnosti. Příkladem uvedeného jsou např. tato tvrzení:
• „racionálně uvažující člověk bude považovat metody alternativní medicíny za nesmyslné”
• „Mladý lékař může být zmaten, ztrácí část sebedůvěry i důvěry v to, co se naučil na fakultě a může být např. filozofií akupunktury, biotroniky nebo homeopatie natolik zmámen, že opustí racionální medicínu a věnuje se metodám AM. Opouští kritické myšlení a přijímá iracionální paradigma alternativní medicíny. Oběma způsoby totiž myslet nelze.”
• „průnik alternativní medicíny se nedá zastavit, jen by snad šlo, aby tyto metody nemohli provozovat a šířit ti, kdo mají smlouvu se zdravotní pojišťovnou a pak se jim v pracovní době překrývají věda s pavědou”
Jak je patrné z textu, příklady výše nepředstavují argumentaci ad rem za účelem hledání etických východisek pro konkrétní situaci, což může znesnadňovat vedení dialogu na téma CAM v českém zdravotnictví. Dalším faktorem, který může přispívat k váznoucímu dialogu, může být také užitá terminologie pro oblast CAM. Z přehledu tuzemské literatury je totiž mj. také zřejmé, že se v českých publikacích setkáváme s užitím odlišné terminologie pro oblast CAM, než je tomu v současných zahraničních odborných zdrojích. Nejčastěji je užíván termín alternativní medicína, přičemž tento termín v sobě nese ve svém principu označení něčeho, co lze užívat jako alternativu, tedy namísto konvenční zdravotní péče. Křížová jako jedna z mála tuzemských autorů např. rozlišuje alternativní a komplementární užití těchto metod. Termín alternativní medicína byl v Evropě a USA zpopularizován v 70. letech v souvislosti s tím, že někteří lidé volili v případě možnosti i jiné postupy než klasickou medicínskou léčbu. V 80. letech byl k tomuto termínu doplněn termín komplementární medicína, který více reflektoval častý způsob užití metod CAM, tedy nikoliv pouze jako alternativu ke konvenční medicíně, ale také jako její doplněk. V českých publikacích se však setkáváme i s řadou dalších pojmenování jako je léčitelství, nekonvenční medicína, nevědecká medicína či dokonce pavěda, šarlatánství nebo bílá magie. Již z povahy těchto označení je patrná i jistá konotace, kterou s sebou označení dané oblasti nese. Pro doplnění autorka uvádí, že přiřazením specifického pojmenování pro danou oblast lze také odhalit určitý vrozený předsudek či předpojatost vůči dané oblasti (Chatfield, 2018).
Na možnou rezistenci ze strany odborné lékařské veřejnosti upozorňuje např. Haškovcová a dokládá to i znění části stanoviska ČLS JEP, ve kterém se uvádí: „Pravděpodobně jediným rozumným východiskem je odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah lékaře k CAM, provázený snahou o maximalizaci dodatečného placebového účinku racionální terapie a případným vysvětlením důvodů, které jej k odmítání CAM vedou” (Beneš, 2015). Společnost navíc označuje celou oblast CAM za etický problém. Lze však celou oblast CAM, čítající širokou škálu terapeutických přístupů, z nichž řada byla v zahraničních zemích integrována v rámci národních systémů zdravotní péče, označit za etický problém, jehož řešením je odmítavý postoj? V kontextu stanoviska ČLS JEP se zdá překvapující, že v praxi provozuje metody CAM v ČR dle Křížové 10–15 % lékařů (20–25 % praktických lékařů), a přibližně jen 10–15 % lékařů CAM vyloženě odmítá. Vzhledem k uvedenému je tedy otázkou, zda by spíše nebylo na místě řešit, jak má vypadat systém zdravotnictví, reflektující přítomnost metod CAM, tak jak to navrhuje např. Haškovcová nebo Křížová. V takovém případě by však bylo pravděpodobně zapotřebí, aby byla definována určitá kritéria, jež by měly metody CAM splňovat, jak navrhuje např. Haškovcová. Měla by však uvedená kritéria primárně řešit, zda je metoda vědecká či není, tak jak doporučují Heřt, Neoral, Svačina či Šimek? A měl by být právě i tímto způsobem postaven dialog, týkající se případného včleňování metod CAM v rámci zdravotnictví, zohledníme-li navíc fakt, že ani tzv. vědecká medicína dle některých autorů nezahrnuje všechny přístupy, které by byly nezbytně vědecky podloženy (např. metody fyzikální léčby široce hrazeny z veřejného zdravotního pojištění). Autorka článku se proto zamýšlí, zda by měl být v kontextu biomedicínské etiky důraz na dodržování vědecké metody primárním, popř. jediným kritériem při posuzování dané metody CAM, nebo následně i při rozhodování o případném začlenění dané metody v rámci systému zdravotnictví.
Úspěšnost pacientovy léčby bezpochyby podmiňuje mimo samotný léčebný přístup také vztah mezi lékařem a pacientem, který by měl být v nynější lékařské praxi vždy partnerský, maximálně součinný a založený na otevřené možnosti komunikace (Jedličková, 2023). Dalším etickým tématem, které se v této souvislosti nabízí, je tedy otázka, zda by nemohlo na základě toho docházet v některých případech k narušení otevřené komunikace a důvěry mezi lékařem a pacientem, pokud bude lékař zaujímat při komunikaci s pacientem zamítavé stanovisko vůči CAM, jak doporučuje ČLS JEP? Na druhou stranu, pokud není lékař informován o případných přínosech či rizicích té či oné z metod CAM, neboť relevantní odborná doporučení podložená výzkumem příslušných metod chybí, a rozhodne se vycházet z doporučení ČLS JEP (které je téměř doslovnou kopií textu Heřtovy publikace z roku 2011, pozn. autorky), jen těžko si může na oblast CAM vytvořit jiný než zamítavý názor.
V uvedené publikaci se můžeme například také dočíst, že: „Nelze sice popřít pozitivní výsledky léčby těmito metodami (metodami CAM, pozn. autorky) ve vhodných případech a zejména u určité části populace, ale většinou jsou neúčinné, a navíc v sobě skrývají závažná rizika a mohou ohrožovat zdraví i život pa-cienta“ (Heřt, 2011). Nahlédněme nej-dříve na uvedené tvrzení z pohledu logiky dané argumentace, následně v kontextu biomedicínských etických principů. Z argumentačního pohledu lze dané tvrzení charakterizovat jako zobecnění, tedy autor uvádí dané stanovisko, které je dle něj platné pro oblast CAM jako celek. Takto formulované tvrzení implikuje, že se jedná o chybu v logickém dokazování (předčasné zobecnění), neboť jednak chybí v publikaci odkaz na relevantní zdroj, který by takové stanovisko potvrzoval, jednak by měly existovat důvody, proč dochází v řadě evropských zemí k začleňování vybraných metod CAM do národních systémů zdravotnictví. Nelze totiž předpokládat, že by národní zdravotní politiky zcela opomíjely zohlednění přínosů a rizik daných metod. Z hlediska biomedicínských etických principů dané stanovisko nabízí konflikt dvou etických principů:
1) „Nelze sice popřít pozitivní výsledky léčby těmito metodami ve vhodných případech a zejména u určité části populace…“ (princip beneficence)
2) „…ale většinou jsou neúčinné, a navíc v sobě skrývají závažná rizika a mohou ohrožovat zdraví i život pacienta.“ (princip nonmaleficence)
Pokud bychom tedy měli uvažovat v kontextu etické rozvahy, je namístě zabývat se otázkou, které metody, popř. v jakých případech mohou přinést pozitivní výsledky léčby, a naopak u kterých metod může docházet k významným rizikům a ohrožení života a zdraví pacienta?
Ačkoliv se většina autorů shoduje na nutnosti zaujmout k oblasti CAM nějaké stanovisko, jak konkrétněji k jednotlivým metodám CAM či k jejich případnému začleňování v rámci českého zdravotnictví přistoupit zatím zůstává nevyřešeno.

ZÁVĚR

Dnešní moderní medicína bezesporu nabízí mimořádné možnosti a denně zachraňuje mnoho lidských životů. Jako každý komplexní systém se však potýká i s mnoha výzvami, jako je vzrůstající počet chronicky nemocných, antimikrobiální rezistence, stárnutí obyvatel a jejich komorbidita a mnoho dalších. Je tedy jistě nezbytné zabývat se otázkou budoucí udržitelnost takového systému.
Na globální úrovni dnes dochází k tomu, že konzumenti zdravotní péče využívají kromě konvenčních přístupů dostupných v rámci systému veřejného zdravotnictví také metody CAM a v řadě zemí se tyto metody postupně stávají i součástí zdravotního systému. I v České republice se daný trend projevuje v obdobné míře jako v jiných evropských zemích, avšak doposud absentuje dialog nad případným oficiálním užíváním těchto metod v rámci systému zdravotnictví, ať už v hrazené či nehrazené formě.
Na jedné straně se můžeme v české literatuře setkat s argumentací, která nepřipouští možnou spolupráci oblasti CAM a medicíny, neboť medicína disponuje všemi nezbytnými prostředky a oblast CAM nemá medicíně co nabídnout, na straně druhé se v tuzemské literatuře objevují také stanoviska, apelující na udržitelnost systému zdravotní péče, který by měl využívat všech dostupných přístupů, které budou ku prospěchu nemocným bez nutnosti devalvace či nadřazování jednoho přístupu nad druhým.
Je tedy patrná určitá názorová polarita, ze které autorka nabízí následující řešení: v další výzkumné práci objasnit, jaké musí být splněny podmínky, aby se mohla daná metoda stát součástí systému zdravotnictví, resp. jaká kritéria jsou nezbytná pro zařazení dané metody do českého systému zdravotnictví. A následně se také zabývat rozlišením kritérií, která mají být splněna, pokud by měla být daná metoda poskytována v nehrazené formě (tzn. aby byla ze strany konvenční medicíny tolerována, popř. doporučována), a naopak pokud by měla daná metoda vstoupit do systému úhrad z veřejného zdravotního pojištění (integrace v rámci systému zdravotnictví).

LITERATURA:
1. BENEŠ, Jiří. Stanovisko k alternativní medicíně. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně [online]. Praha: ČLS JEP, 2015 [cit. 2023-07-15]. Dostupné z: https://www.cls.cz/stanovisko-k-alternativni-medicine
2. CAMbrella – A pan-European research network for Complementary and Alternative Medicine (CAM). Cordis [online]. European Comission, 2012 [cit. 2023-06-24]. Dostupné z: https://cordis.europa.eu/project/id/241951
3. DOLÁKOVÁ, Klára. Jsme na prahu nového paradigmatu? Psychosom: Časopis psychosomatickou a psychoterapeutickou medicínu [online]. 2021, 19(3-4), 161-171 [cit. 2022-01-11]. ISSN 1214-6102. Dostupné z: https://www.psychosom.cz/802-teorie-3-2021
4. DOLÁKOVÁ, Klára. Philosophy and science in the context of human health [online]. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2021 [cit. 2022-04-27]. ISBN 978-80-87952-34-4. Dostupné z: https://www.vedeckekonference.cz/library/proceedings/quaere_2021.pdf
5. FESIK, Aleksandr Nikolajevič. Úvahy o teoretických, ekonomických, morálních a právních aspektech homeopatické léčby pacientů trpících onkologickým onemocněním. Regulační medicína. 2000, 3(3), 20-23.
6. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Lékařská etika. Čtvrté, aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Galén, [2015]. ISBN 978-80-7492-204-6.
7. HEŘT, Jiří. Alternativní medicína a léčitelství. V Praze: Věra Nosková, 2011. ISBN 978-80-87373-15-6.
8. HOPE, Tony. Medical Ethics: A Very Short Introduction. 2nd edition. Oxford, United Kingdom: OUP Oxford, 2018. ISBN 978-0-19-881560-0.
9. HOŘEJŠÍ, Jaroslav. Naděje v medicíně pohledem pacienta. In: PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, ed. Naděje v medicíně. Praha: Grada, 2020. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-271-3077-1.
10. CHATFIELD, Kate. Traditional and Complementary Medicines: Are they Ethical for Humans, Animals and the Environment?. Imprint: Springer, 2018. SpringerBriefs in Philosophy. ISBN 9783030053000.
11. JEDLIČKOVÁ, Anetta. Etické konotace léčby onemocnění covid-19. Vnitřní lékařství [online]. 2020, 66(7), e8-e12 [cit. 2023-07-16]. ISSN 0042773X. Dostupné z: doi:10.36290/vnl.2020.132
12. JEDLIČKOVÁ, Anetta. Etické aspekty v onkologii. Vnitřní lékařství [online]. 2023, 69(1), E03-E10 [cit. 2023-07-16]. ISSN 0042773X. Dostupné z: doi:10.36290/vnl.2023.009
13. KLAPETEK, Milan. Komunikace, argumentace, rétorika. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2652-6.
14. KŘÍŽOVÁ, Eva. Alternativní medicína v České republice. Praha: Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2498-3.
15. LAKSHMI, Josyula K, Devaki NAMBIAR, Venkatesh NARAYAN, Tamysetty N SATHYANARAYANA, John PORTER a Kabir SHEIKH. Cultural consonance, constructions of science and co-existence: a review of the integration of traditional, complementary and alternative medicine in low- and middle-income countries. Health Policy and Planning [online]. 2015, 30(8), 1067-1077 [cit. 2023-07-14]. ISSN 0268-1080. Dostupné z: doi:10.1093/heapol/czu096
16. LEWITH, George. Why we need to research the use of complementary medicine. The Guardian [online]. 2012 [cit. 2021-11-01]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/healthcare-network/2012/nov/29/complementary-alternative-medicine-research-regulation
17. MORNSTEIN, Vojtěch, Jiří BENEŠ, Zdeněk MROZEK a Štěpán SVAČINA. Alternativní léčebné metody kolem nás. Časopis lékařů českých [online]. 2016, 155(5), 267-273 [cit. 2023-07-14]. Dostupné z: https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2016-5/alternativni-lecebne-metody-kolem-nas-59109
18. MORNSTEIN, Vojtěch a Jiří BENEŠ. Alternativní medicína jako evergreen. Universitas – revue Masarykovy univerzity. 2017, 50(Mimořádné číslo), 17-28.
19. NEORAL, Lubomír. Etické a právní aspekty mezioborové spolupráce v medicíně. Praktický lékař. 1997, 77(1), 6-7.
20. OPATRNÁ, Marie. Etické problémy v onkologii. Praha: Mladá fronta, 2008. Aeskulap. ISBN 978-80-204-1876-0.
21. PRYMULA, Roman. Co může čínská medicína nabídnou medicíně založené na důkazech. In: PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, ed. Kontroverze současné medicíny. Praha: Mladá fronta, 2016. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-204-4360-1.
22. PTÁČEK, Radek. Evidence based medicine: centrální kontroverze současné medicíny. In: PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, ed. Kontroverze současné medicíny. Praha: Mladá fronta, 2016. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-204-4360-1.
23. STANKUŠOVÁ, Hana. Etické problémy v onkologii. In: PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK. Etické problémy medicíny na prahu 21. století. Praha: Grada, 2014. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5471-0.
24. SVAČINA, Štěpán. Čínské léčitelství, politika a vědecká medicína. In: PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, ed. Kontroverze současné medicíny. Praha: Mladá fronta, 2016. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-204-4360-1.
25. ŠIMEK, Jiří. Lékařská etika. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-5306-5.
26. TANNAHILL, A. Beyond evidence—to ethics: a decision-making framework for health promotion, public health and health improvement. Health Promotion International [online]. 2008, 23(4), 380-390 [cit. 2023-07-14]. ISSN 0957-4824. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/heapro/dan032
27. TELEC, Ivo. Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges, 2018. Praktik (Leges). ISBN 978-80-7502-306-3.
28. VOLF, Jan. Filozofie - 1. díl: Teoretická část systematické filozofie a etika [online]. E-knihy hned, 2018 [cit. 2023-07-16]. ISBN 978-80-7536-195-9. Dostupné z: https://www.bookport.cz/e-kniha/filosofie-1-dil-724264/#
29. WHO traditional medicine strategy 2014-2023 [online]. 1. Geneva: World Health Organization, 2013 [cit. 2023-07-16]. ISBN 9241506091. Dostupné z: http://apps.who.int/iris/bitstream/handle/10665/92455/9789241506090_eng.pdf;jsessionid=8A3602A9DE43E86557A31AF66DED088C?sequence=1

KONTAKTNÍ ÚDAJE
Ing. Klára Doláková, MBA
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
Pracoviště doktorských studií
Pátkova 2137/5
182 00 Praha 8 - Libeň
Tel: +420 775 757 239
email: klara.dolak@gmail.com

 

Do redakce přišlo 17.7.23
K tisku zařazeno bez recenzních úprav
Konflikt zájmů neshledán
 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0