Jiná skutečnost

aneb Absurdní příběh s otevřeným koncem

Pavla Loucká

Potkala jedna skutečnost druhou a připadalo jim, že jsou každá jiná. Jedna byla růžová, boubelatá, malinko naivní. Druhá, tuhá a vyschlá, chrastila kostmi potaženými kůží a šmejdila pichlavýma očkama sem a tam.
„Jsme jedné krve ty i já,“ lísá se Boubelka. „Někdo se prostě narodí jako pes, někdo jako kočka a někdo jako skutečnost,“ mumlá Sušenka a v duchu si říká, že čím nesrozumitelnější bude její řeč, tím chytřejší se bude jevit. „Každá z nás se přece může trochu nalakovat,“ vstřícně ševelí Boubelka, popadne lak na nehty a napatlá si ho do vlasů i kolem uší. Teď už je úplně růžová a trochu omámená acetonem. „Když já koukám na tebe, jsi jiná ty, když ty koukáš na mě, jsem jiná já,“ sípe Sušenka. „A tak vlastně já jsem ty a ty jsi já.“
Večer přituhlo a nalakovaná skutečnost pofňukávala, protože lak se jí mrazem sloupnul. Nenalakovaná rytmicky chrastila kostmi, aby se zahřála. Oka nezamhouřily, ráno je zastihlo úplně vynervované. Žádná z nich nevěděla, jestli má vztek na sebe nebo na tu druhou. Neřešily to. Prostě šly a šly, až došly k venkovskému gymnáziu.


Byla to jednotřídka. Za katedrou seděl profesor Troníček a zrovna zkoušel z novodobých dějin. Každému zkoušenému nejdřív položil otázku: „Jste materialista, nebo idealista?“ A každý v duchu rituálu odpověděl: „materia-lista“, načež dostal trojku a mohl si sednout. Až nakonec profesor vyvolal studentku, ze které po dlouhém váhání vylezlo, že by možná mohla být idealistkou. „Co prosím?“ nevěří Troníček svým uším. „Nu tedy podle vaší definice, jak vy nahlížíte skutečnost…“ drmolí dívka. Třída trne, profesor šílí. Vyskočí, napřímí oblouk svých zad, zatáhne vysedlé lopatky a zalomcuje katedrou: „Toto je stůl! Když je to stůl, tak je to stůl. To je skutečnost!“ A jak se oběma rukama vzepře, stůl se zbortí. Pod ním není nic, jen hluboká díra. Skutečnost je v troubě.
„Skutek utek’,“ kopne Sušenka do hromádky pilin. „Utek’ červotoč,“ ukazuje jí Boubelka zmateně pobíhajícího broučka. Prach se usazuje a studenti nakukují do díry, jejíhož dna nedohlédnou. Skutečnost je v hloubce. Nebo ne?
„Chtějí hledat v hloubce,“ drbe se Troníček za uchem, „a přitom mohli mít tak krásný život!“