PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Zbyněk Vybíral

Od Jindřichova Hradce do Pelhřimova jsme poslouchali z Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna pasáž, ve které se Huck chystá zbavit bradavic. Je potřeba obstarat mrtvou kočku, a k ní čerta, takže oba číhají v noci u hrobu hříšníka Williamse, až si pro něj čert přijde. Namísto něho přijdou Indián Joe a Muff Potter a zabijí doktora.

Koncem roku 1980 prý věnovala Lieserl, dcera slavného génia, 1400 dopisů psaných Albertem Einsteinem Hebrejské univerzitě s příkazem nepublikovat je, dokud neuběhne dvacet let od její smrti. Toto je překlad jednoho z nich. (Nejsem si jista, jestli ten milý Einsteinův dopis není podvrh. Je divné, že o Einsteino-vých kontaktech s dcerou se nikde nepíše. Ve většině životopisů se uvádělo, že neman-želská dcera Liserl byla dána k adopci do Srbska (odkud pocházela její matka Mileva) a tam umřela na záškrt. Později to bylo zpochybňováno, možná nezemřela, nicméně se všude píše, že nejspíš s otcem neměla žádný kontakt. Kdyby se ta nemanželská dcera přihlásila v Hebrejské knihovně (?) a odevzdala 1400 Einsteinových dopisů, tak toho byly plné noviny. A mohl vůbec Einstein napsat tolik dopisů dohromady, natož pak jednomu člověku, a to dceři, kterou evidentně nechtěl? Navíc styl toho dopisu Einsteinův není, to by forenzní lingvista prokázal testem,… Dívala jsem se, jestli blog nevyšel 1. dubna, ale je červnový. (pozn Pavla Loucká.)

aneb Absurdní příběh s otevřeným koncem

Pavla Loucká

Potkala jedna skutečnost druhou a připadalo jim, že jsou každá jiná. Jedna byla růžová, boubelatá, malinko naivní. Druhá, tuhá a vyschlá, chrastila kostmi potaženými kůží a šmejdila pichlavýma očkama sem a tam.
„Jsme jedné krve ty i já,“ lísá se Boubelka. „Někdo se prostě narodí jako pes, někdo jako kočka a někdo jako skutečnost,“ mumlá Sušenka a v duchu si říká, že čím nesrozumitelnější bude její řeč, tím chytřejší se bude jevit. „Každá z nás se přece může trochu nalakovat,“ vstřícně ševelí Boubelka, popadne lak na nehty a napatlá si ho do vlasů i kolem uší. Teď už je úplně růžová a trochu omámená acetonem. „Když já koukám na tebe, jsi jiná ty, když ty koukáš na mě, jsem jiná já,“ sípe Sušenka. „A tak vlastně já jsem ty a ty jsi já.“
Večer přituhlo a nalakovaná skutečnost pofňukávala, protože lak se jí mrazem sloupnul. Nenalakovaná rytmicky chrastila kostmi, aby se zahřála. Oka nezamhouřily, ráno je zastihlo úplně vynervované. Žádná z nich nevěděla, jestli má vztek na sebe nebo na tu druhou. Neřešily to. Prostě šly a šly, až došly k venkovskému gymnáziu.