Vydání 1/ 2021
EDITORIAL
Hodnocení uživatelů: 5 / 5
CHVÁLA V.: AŽ SE PRACHY V PRACH OBRÁTÍ
Nevím, jak promluvit o problému peněz. Nerad bych, aby to znělo levicově. Levicových nápadů o kapitálu jsme si užili víc než dost. Taky nad nimi nechci naříkat. To teď dělá skoro každý. Tady v psychosomatickém kontextu by se spíš hodil nějaký biologizující příměr, třeba o krevním oběhu. Jistě nic originálního, když se podíváme na peníze jako na médium, odpovídající krevnímu oběhu: kam tečou, tam se rozvíjí život společnosti, bují a mohutně se diferencují jeho formy. Kam přestanou proudit, život se zastavuje.
Do určité míry tím jde společnost ovlivňovat, když ne přímo řídit. Masivní nalévání peněz do ekonomiky v současné situaci působí jako kyslík na udržování pacienta s postižením plic při životě. Ale ani tam to nejde dělat nekonečně dlouho, a pokud se funkce plic neobnoví, pacienta zachránit nelze. Společnost, která bude příliš dlouho uvězněna v lockdownu, nejspíš taky ne. Pokud peníze dojdou a vlastní činnost („plíce“) malých podniků a celého segmentu služeb nebude možná, odumře velká část organismu společnosti. Nemuselo by to vadit, pokud patologické jevy doprovázející rozklad nezachvátí celou společnost jako sněť nebo sepse. Jasná je volba na kapitánském můstku téhle potápějící se lodi: když zavřela obyvatele doma, zavřela všechny malé provozovny, ale nechala běžet velké podniky, protože na jejich bose prostě nemá koule, anebo možná proto, že sám kapitán je velkopodnikatel. Nejvyšší čísla šíření nemoci covid v populaci mluví jasně: tohle je ta nejpitomější cesta, jak se s nákazou vyrovnat. Pozoruhodné je, jak tahle situace zatížila v první řadě naše dosud robustní zdravotnictví. Jako by tělesné symptomy jednotlivců ukazovaly na nemoc celé společnosti. Také na média se můžeme podívat podobným způsobem. Média umožňuje sebereflexi systému, jak popisuje sociolog Luhmann. V situaci ohrožení je pochopitelně zahlcen poplašnými zprávami, protože ty se i v našem těle stejně jako ve společnosti šíří s největší prioritou.
Když se na pandemii podíváme jako na symptom celé společnosti, pak by mohlo platit totéž co u našich pacientů. Symptom se bude vracet tak dlouho, dokud pacient nepochopí, co má ve svém životě změnit, a dokud to opravdu nezmění. Co tedy od nás coronavirus SARS Cov 2 žádá? Asi na to budeme muset teprve přijít. Ale zdá se mi nápadné, jak celá společnost, kam se podíváte, všichni čekají, až to přejde. Až budou zase moci na své sjezdovky, na své dovolené k moři[1], na diskotéky, do restaurací, do ochozů obrovských stadionů fandit svým sportovním klubům, do divadel, na světové výstavy v milionových zástupech, na olympiádu atd. Je to logické. Vrátit se k původnímu životu. Ale půjde to? A jde o to, aby to šlo? Kdyby to bylo podobné vracejícím se symptomům našich pacientů, řekl bych, že dokud nepřijdeme na to, jak se musí náš život změnit, pandemie se neztratí. A pokud ji přemůžeme jen očkováním, lze očekávat brzy další. Zdálo by se, že psychosomatická medicína nemá k současné dramatické situaci co říci, ale začíná být jasné, že i o těchto souvislostech musíme přemýšlet. Už proto, že se na nás naši pacienti ve svízelných situacích způsobených pandemií obracejí.
Není to jediný důvod, proč jsem chtěl psát o penězích. Příměr ke krevnímu oběhu se hodí i pro situaci psychosomatické medicíny v ČR. Pokud tam společnost není ochotna investovat, nemůže se tento segment péče rozvíjet. Velké peníze jdou do velmi drahých léků na závažná, dědičná nebo maligní onemocnění, do transplantačních programů, na záchranu života. Tyto segmenty se proto bohatě rozvíjejí. Navrhli jsme kódy lékařských výkonů v psychosomatice, odpovídající jiným odbornostem[2]. Na rozdíl od všech ostatních potřebujeme jen čas pro pacienta a vědět, co v tom čase máme s pacientem dělat. Jak a na co se ho ptát. To vyžaduje změnu myšlení. Proto trvá vzdělání v psychosomatice dost dlouho a je náročné. Ale nebude-li společnost ochotna lékaře za tuto zvýšenu erudici platit, nemůže se udržet v konkurenci jiných, mnohem dražších metod. Neuměli jsme si představit, proč by náš návrh pracovní skupina pro Sazebník zdravotních výkonů MZ odmítla. A právě to se stalo. Nedá se nic dělat, budeme žádat dál, dokud nám síly stačí. Začneme od koncepce oboru, který vedení pojišťoven chyběl.
Někteří kolegové jsou přesvědčeni, že psychosomatika se u nás rozvine teprve tehdy, až se celý ten medicínský stroj zhroutí pod neustále stoupajícími náklady stále dražší léčby. Možná mají pravdu, ale raději bych viděl psychosomatický přístup v medicíně dříve. Právě proto, aby se nezhroutila. Ale kapitáni MPK[3] zatím pořád ještě hrabou pod sebe. Vidíme to v přímém přenosu, nejen v profláknutém deníčku pana ředitele Dbalého, ale v každodenních zprávách o testech, rouškách, očkování. Mnoho nepochopitelných „opatření“ lze pochopit, až když vidíme, kam tečou peníze za služby, nákupy materiálu atd. Jenže situace je tak vážná, že se to dá dost dobře skrývat. A jestli i v této situaci, ohrožující celou společnost, jsou důležitější zisky než rychlá a účinná opatření proti šíření viru, tak to vrhá na celé státem řízené zdravotnictví podivné světlo. Možná je to důvod, proč tolik našich lidí nevěří vůbec ničemu a tím situaci dále jen zhoršují.
V tomto čísle se stavu současné medicíny věnují hned dva autoři ve svých esejích. Stanislav Komárek ji zkoušel na vlastním preparátu a David Skorunka se věnuje poslední knize Timothyho Snydera, který se podobně jako Komárek v Čechách věnuje zdravotnictví v USA. V tomto čísle není obsazena rubrika Pro praxi. Ne že bychom neměli dost kazuistik a příkladů z praxe, ale s jejich publikováním je spojena řada obtíží. Tak snad příště. Pro praxi však dnes poslouží i rubrika Výzkum, kde je zpráva Daniely Stackeové a Bronislavy Březné o situaci pacientů s kožním onemocněním. Hlavní závěr raději řeknu hned pro ty z vás, kdo výzkum přeskakují: ačkoli je zřejmé, že některá závažná kožní onemocnění úzce souvisí se vztahy a psychikou člověka, jen velmi málo takových pacientů konzultovalo psychologa nebo bylo odesláno do psychoterapie. Ano, medicína bez bio-psycho-sociálního přístupu, tedy bez psychosomatiky, je velmi drahá. A v mnoha případech drahá zbytečně. Musíme ale čekat, až se prachy těch, kdo se věnují jejich dolování a hromadění, změní v prach? Nešlo by to změnit dřív? Vladislav Chvála, 3/2021
[1] Víte, kolik milionů lidí z celé Evropy každý rok jezdilo na dovolenou do Chorvatska a Řecka? Hodně.
[2] V minulém čísle Psychosomu 2020/3-4 bylo zdůvodnění našeho návrhu.
[3] MPK – medicínsko-průmyslový komplex.
Web7master s.r.o.