PRO PRAXI II

Zobrazení: 0

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

VLČINSKÁ Z.: NEBANOVALA BYCH

PŘÍKLAD TERAPEUTICKÉ PRÁCE S PÍSNÍ. PSYCHOSOM 2019; 17 (3-4), S. 219- Naši předkové si uměli v těžkých chvílích pomoci zpěvem, ošetřit tak své pocity i tělo. Písně vzniklé tímto způsobem můžeme dnes použít jako psychosomatickou techniku podporující léčení traumatu. Melodický tvar lze vidět jako tvar pocitu. Zpíváme-li, dáváme svým pocitům dobrý tvar a zároveň je můžeme tělesně kotvit a celkově integrovat. Dnes nepreferovaný hlasitý nářek měl u našich předků estetickou kvalitu. Naříkavá píseň může pomoci zbavit se psychické bolesti a zároveň spočinout ve svém středu.

SUMMARY: I WOULDN'T BAN. EXAMPLE OF TERAPEUTIC WORK WITH SONG. PSYCHOSOM 2019; 17 (3-4) PP. 219- Our ancestors were able to help themselves with singing. They could nourish their feelings and body sensations. Some songs have taken their origin in such moments. We can see such songs as a psychosomatic technique supporting healing traumas: a previously prepared structures able to influence feelings and experiencing of individual in a specific and desired way. The shape of a melody can be seen as a sounding shape of a process of a feeling. We can give our feeligs a good shape while singing and we can ground them and integrate them with our body. Loud lamenting, not prefered nowadays, used to have an esthetic quality. Lamenting song can help us to release from psychical pain and dwell in our very centre in the same time.

 

PŘÍKLAD TERAPEUTICKÉ PRÁCE S PÍSNÍ
Zuzana VlčinskáVe folkloru najdeme mnoho písní, které pravděpodobně vznikly v situaci, jež původního zpěváka či zpěvačku nějak bolela či psychicky zatěžovala. Tito lidé se v těžké chvíli o sebe postarali tak, že si zazpívali. Tvořivě našli melodický tvar pro svou bolest, smutek či jinou zátěž. Právě takové písně sloužily našim předkům k celostnímu ošetření vlastní duše a nervové soustavy. Takové písně i dnes mohou hojit individuální trauma v různých jeho fázích a podobách, či zpracovávat každodenní pocity. Tyto písně pomáhají za určitých okolností rituálně projít místy životního přechodu či zpěváky zpevnit v jejich životaschopných postojích. Nebo „jen“ nesou obecně lidskou zkušenost ve fyzicky i emocionálně neobyčejně přesné podobě.

Ve zvukovém a hudebním předivu těchto písní je zakódován jejich účinek na prožívání posluchače, ale především zpěváka, který při zpěvu aktivně hmatá svůj hlas v těle, opírá se o sebe dechem i hlasem zevnitř, intenzivně prožívá každou slabiku i frázi. Dalo by se říci, že taková píseň je vlastně technika: předem připravený scénář, který specifickým žádoucím způsobem ovlivňuje prožívání zpívajícího. Pokud pracujeme s písní jako s psychosomatickou technikou, nezáleží na jejím stáří (často více než 300 let) ani na nářečí či archaičnosti slovníku. Poetika celého aktu, obraznost písní a náznak rituálnosti v tom, že místo řeči použijeme zpěv, naopak pomáhají uchopit pocit celistvěji, je možné dotknout se sebe ve větší hloubce.

Téměř vždy je způsob, jakým píseň účinkuje, zakódován ve tvaru melodie, kterou pak lze chápat jako znějící tvar pocitu včetně jeho časového průběhu. Zpíváme-li, dáváme svým pocitům a emocím, jakkoli těžkým, dobrý a často i krásný tvar. Ve zpěvu je možné zůstat se svým hlubokým žalem, křivdou nebo vztekem, neskrývat je ani neodmítat, nespojovat si je se selháním. Čím silnější emoce, tím hudebně sofistikovanější bude její melodický tvar, tím větší úcta bude zpěvákem dané emoci vzdána.
Svou roli hraje také fakt, že při zpěvu jdeme hlasem více do prostoru než při mluvené řeči. Nejde o sílu hlasu, ale o intenzitu proudu energie, který takto posíláme ven či jehož jsme součástí: i velmi tichý zpěv jde v prostoru dále než mluvní projev obvyklé síly. Zpěv tak umožňuje zprocesovat mocnější emocionální vlnu, stará se o její průběh a pouští ji prostorem ven. Úkolem terapeuta je vést zpívajícího klienta k sebepečujícímu a k tělesnému prožívání pozornému způsobu zpěvu, který koreluje se zdravým (hlasivky nepřetěžujícím) použitím hlasu.

Píseň Nebanovala bych (Nelitovala bych) jsem ve sbírce Slovenské spevy 4 našla před půl rokem a od té doby ji zpívám se všemi pravidelnými skupinami a s některými individuálními klienty. Čtyři krátké kazuistiky z tohoto „prozpívávání se písní“ následují níže.
Tato píseň představuje stylizovaný nářek. Do začátku dvacátého století bylo i na našem území hlasité naříkání v případě tragédie (např. úmrtí nebo odchodu člena komunity) ritualizovanou, tedy také oceňovanou, součástí truchlení. Oplakávání mrtvého bylo u mnoha národů obvyklé již v předkřesťanské době. Původně mělo zřejmě odhánět zlé duchy a démony, později sloužilo k vyjádření emocí. Rituální pláče byly posuzovány i z estetického hlediska – naříkání si žádalo nějaký druh krásy a uspokojivosti. Například „na Slovácku učily matky naříkat již mladé dívky, aby to uměly. Byly případy, že se vdova den před pohřbem někde v ústraní učila nářku, aby neplakala u hrobu na lidskú haňbu… Která to neuměla, požádala některou známou, aby za ni naříkala“, píše Alexandra Navrátilová ve své knize Narození a smrt v české lidové kultuře (Vyšehrad 2004). Plačky nebo naříkačky svým hlasitým pláčem pomáhaly pozůstalým vyjádřit jejich těžké pocity, zintenzivnit proces truchlení a projít jím.
Podobné situace zažívám ve své praxi, kdy zpěv můj nebo skupiny pomáhá klientovi, který cítí akutní psychickou bolest a nemá pro ni hlas, projít mocnou emocionální vlnou k úlevě a také jeho vlastnímu hlasu.

nebanovala 3 4 19

Píseň Nebanovala bych, jak si snadno přečteme v jejím textu, se pravděpodobně netýká smrti, ale možná zrady, opuštění nebo nějakého konfliktu v mileneckém vztahu. Vznikla a fungovala však právě v kontextu legitimního hlasitého projevování hluboce intimního smutku. Možná vznikla jako součást výše zmíněného nácviku naříkání.
Kdykoli se při práci s touto písní zeptám žen, kterou z nich jejich matka učila naříkat nebo je aspoň podpořila ve vyjádření smutku či bolesti, ženy si s lítostí vybavují věty jako: „Nebreč!“, „To dáš!“, „Už seš velká!“, „Nemáš proč brečet!“, které snad byly matkami myšleny jako podpora a zpevnění, ale zároveň působily jako odmítnutí prožívané bolesti a zraněné části dcer a pravděpodobně měly vliv i na jejich vnímání vlastní identity (přidejme k těmto větám jejich rodné sestry: „Nehekej“, „Nevzdychej“, „Buď zticha“). Výuka písně pak působí jako korektivní zkušenost, jako návrat o sto let zpět, kdy ženy ještě uměly zacházet s tragičností života a se smutkem beze studu a potlačení a předávaly si tuto dovednost z matky na dceru.

Hlasovým nástrojem je celé tělo společně s psychikou i duchovní stránkou člověka. „Zpěv může propojit tyto jednotlivé úrovně – tělo, mysl, duši a emoce – skrze integrativní proces směřující k celistvosti. Hlas přemosťuje a spojuje tyto roviny“ píše muzikoterapeutka specializující se na práci s hlasem Sylka Uhlig (2006). Hlas proto působí jako účinný nástroj integrace: zníme-li dobře, tedy s pozorností k tělu a emocím, všechny tělesné a duševní systémy se lépe propojí a zkoordinují. Pokud chceme zpívat tak, aby na nás píseň měla takovéto celostní působení, musíme zapojit celé tělo, zejména jeho spodní část, aby hlas vyjadřující emoce měl dostatečnou podporu.
Melodie písně Nebanovala bych nám jasně ukazuje, jak si tuto podporu zajistila její původní zpěvačka. Mám na mysli dva spodní melodické vrcholy: ve druhém taktu na slovo „bych“ a v sedmém taktu na slabiku „ko“. Pro prožitek zpěvu platí, že čím vyšší je tón, tím více je v prostoru, s tím větší energií a dále ze zpívajícího vychází, tím mocnější emocionální vlna jím může projít. Naopak hlubokými tóny se zpěváci mohou za určitých podmínek dotknout svého nitra, hloubky svého těla i duše. Oba zmíněné tóny jsou někde hluboko uvnitř, a zejména první z nich zpěvačce slouží k tomu, aby se ve svém žalu dotkla toho, co je v ní živé, pružné a stabilní, svého středu (nejlépe v oblasti pánve). Druhá fráze na verš, „kebych nemusela“, je totiž stylizací skutečného nářku, je to pronikavý výkřik plný bolesti. Zpívat bez přípravy rovnou toto naříkání by mohlo mít na zpěvačku destruktivní účinek v podobě zaplavení emocí, ztráty uzemnění, disociace či poškození hlasivek v přetíženém hrdle. Píseň ale napřed umožňuje dotknout se svého středu, spočinout tam, ukotvit se, a potom naříkat přímo z centra, z místa své síly. První fráze zakončená hlubokým tónem na „bych“ připravuje mysl i tělo zpěvačky na velkou emocionální vlnu, jejíž melodická křivka odpovídá intenzitě psychické bolesti. (Fyzicky může být takový nářek blízko zvracení, pouze při zpěvu je tento pohyb příjemný a z úst nevychází nic hmotného.) Třetí fráze na slova „kebych ťa, šuhajko“ organismus opět zklidňuje, vede do hloubky nitra na krátké spočinutí, má charakter „pooperační péče“. Závěrečná fráze na slova „rada nevidela“ spojuje střed zpěvačky s tonálním středem písně, umožňuje jistou katarzi s odstíny smířeného smutku při fyzickém pocitu útulnosti někde v sobě.

Píseň tedy nejprve připraví vyjádření emocionální bolesti, podpoří jeho uskutečnění a následně vede k ukotvení v sobě a jisté úlevě. Tvar písně vede k citlivé práci s vlastním středem. To vše v reálných 15–20 vteřinách velmi bezpečným a krásným způsobem.
Podle Petera Levina není příčinou „vzniku traumatických symptomů spouštěcí událost sama o sobě. Symptomy pocházejí ze zmrzlého zbytku energie, která se nezpracovala a nevybila“ (Levine s. 37). Píseň Nebanovala bych a jí podobné jsou v podstatě vzorcem, komplexní sestavou pro tělo, mysl i emoce, jež umožňuje aktivní vybití zmrzlé energie. Zpěv sám o sobě představuje proudění energie v těle, ale také vnitřní fyzický pohyb naprosto opačný zamrznutí: vibrace hlasu i pružnost tkání podílejících se na hlasotvorbě vytvářejí v celém těle, jeho pevných částech i tekutinách (srv. B. B. Cohen) pohyb umožňující oživení a rozproudění energie zatuhlé následkem traumatu. Tento pohyb uvnitř těla se při zpěvu zároveň projevuje i jako mocný proud energie ven do prostoru. Jako hlas toho, co opravdu cítíme a kým jsme.
Melodický tvar této písně můžeme použít jako „ambulantní“ ošetření emocionální bolesti. Nevytváří prostor pro hlubší proces, jako to umí složitější melodie např. obřadných písní nebo balad. Její vícenásobné opakování se ale může stát součástí hlubšího procesu právě čištěním a hojením těžké emoce i opakovaným spočíváním v bytostném centru zpěváka. Opakování také vytváří možnost velké pulzace celého těla dovnitř-ven (do nitra – do prostoru – do nitra – do prostoru), které ještě zesiluje hojivý účinek písně a navozuje změněný stav vědomí příznivý nejen uvolňování zamrzlých energií, ale celostnímu ošetření a integraci všech tělesných a psychických systémů (S. Emor ve svém článku zmiňuje knihu amerického kardiologa H. Bensona „The Ralaxation Response“, kde autor uvádí výsledky svého výzkumu repetitivních činností. Opakování slova, pohybu či melodie vede po 10–20 minutách do stavu hluboké relaxace, v němž se v těle odehrávají měřitelné pozitivní změny).
V následujících kazuistikách jsou všechna jména změněna v zájmu zachování anonymity klientů.

Naříkání s Annou
Paní Anna se léta úspěšně psychoterapeuticky léčí z diagnózy vícečetné poruchy osobnosti. Poslední čtyři roky přidala k psychoterapii zpívání se mnou a po celou dobu užasle konstatuje účinnost citlivého zpěvu na její vnitřní integraci a hojení (srv. S. Uhlig: Symbolic voices – kazuistics, v S. Uhlig 2006). Je to silná, umělecky nadaná bytost. Před půl rokem došlo u Anny k zásadnímu sjednocení jejích osobností a od té doby „se učí, jak to mají normální lidé“. S celkovým zpevněním a vyhojením hlavního traumatu pocházejícího z dětství, se vynořilo pozdější trauma, dosud pevně zapouzdřené v její psychice: v rané dospělosti na ni a jejího přítele spadla lavina. Přítele už nenašli.
Anna, ačkoli ji v životě potkalo mnoho zlého, pláče zcela výjimečně, dříve pláč a smutek odmítala („já nejsem smutná“), truchlení se vyhýbá. Po Vánocích byla nemocná, teklo jí z očí. „Desítky let jsem neplakala, tak teď začínám“, směje se. V hlavě jí jede hodně myšlenek, špatně kvůli tomu spí. Navrhuji nejdřív glissy (hlasové klouzačky) od hlavy dolů, aby přebytečná energie mohla z její hlavy odtéct do nižších partií (při práci s hlasem je výhodné zacházet s proudem hlasu jako s vodou). Anna, jejíž normální hlas je spíše řezavý, přechází do jemného, chvějivého naříkání. S patrnou chutí a zaujetím tak sténá a naříká celkem dlouho. Potom vypráví o lavině a o smrti přítele, za kterou cítí vinu. Bojí se, že jedna její část zůstala pod lavinou a ona by se zase mohla rozpadnout na více osobností.

Zbytek sesse jsem stála za Annou, držela ji za ramena, která se cyklicky zatínala a uvolňovala, a zpívala ukolébavku Letěla bělounká holubička, která jí už dříve pomohla spojit se s její nejobávanější osobností a s níž mám i s jinými klienty vícenásobnou dobrou zkušenost v případě truchlení či potřeby velmi jemné péče. Anna částečně pláče (což je výjimečné) a částečně zpívá se mnou. Cítím po neznatelných krůčcích probíhající loučení, pouštění, odpouštění.
Na dalším setkání za dva týdny Anna mluví o truchlení po příteli. Nabízím píseň Nebanovala bych. Další půlhodinu Anna píseň zpívá pro svou část, která zůstala pod lavinou. (Celou dobu zpívám s ní, aby nebyla sama a abych podpořila melodicko-emocionální proces). Měla jsem pocit velké užitečnosti a jemnosti, jakoby každé opakování písně odnášelo nepatrnou vrstvičku ledového příkrovu. Půlhodinové opakování patnáctivteřinové melodické vlny písně mělo i v celku tvar velké, ale ne příliš vysoké vlny, kterou bylo možné se prozpívat.
V dalších sessích truchlení a kontakt se starou bolestí pokračovalo i jinými písničkami. Naříkání s Nebanovala bych však jednoznačně otevřelo prostor pro bolest doširoka a umožnilo další pokrok v hojení a Annině vnitřní integraci.

Naříkání s Terezkou
Terezka je mladá žena, kterou za mnou poslala kolegyně, její terapeutka. Používám zdrobněliny jména, protože Terezka nepůsobí dojmem dospělé ženy. Její zjev mi připomíná Malého prince, éterická, levitující, věčně dětská. Terezka chodila odmala do ZUŠ na sólový zpěv a byla vedena k operní technice a cítění. Podobným způsobem vychovaní zpěváci a zpěvačky se někdy vyznačují vybudovaným nepravým Self v oblasti zacházení s hlasem: nemají kontakt se svými pocity ani tělem, neumí přes své velké hlasové možnosti hlas použít k sebevyjádření a sebepéči, často ani přesně neintonují, protože neladí sami se sebou. Přes zřejmou oduševnělost a nadání působí takoví lidé, jakoby přišli o kontakt s vlastní duší. Nemají přístup ke svému hlasu jako ke své znějící ose, k nástroji vlastní integrace. Výše popsané příznaky by v jemné podobě odpovídaly většině populace v naší civilizaci. V případě Terezky byl tlak na to, aby vyjadřovala svým hlasem cizí, přemrštěné a pro mladou dívku možná i nepochopitelné emoce, zřejmě mimořádně velký.
Terezka po odchodu ze ZUŠ dlouho nezpívala. Zpívat se bojí, ale chybí jí to. Terezka působí, že je odpojená od svého těla od pasu dolů. Nejsnáze prožívá přetíženou hlavu, hrdlo a ještě hrudník.

Začínáme čímkoli, co nepřipomíná zpěv a co je hodně tělesné. Terezka chce vydávat jakékoli zvuky a být při tom sama sebou, být vědomě v některé části těla. Vedu ji ke vzdychání, hmatání vnitřku těla hláskami, zkoušíme, hrajeme si. Terezka odvážně všechno ochutnává, jen občas zkonstatuje, jak je to pro ni těžké, protože obrovský nárok na její vokální dokonalost je stále přítomný.
Na další sessi Terezka říká, že měla po minulém setkání několikadenní dojezd, kdy se jí různě střídaly emoce a mimořádně se vyrazila akné. Nabízím jí přes hlas možnost útulna a bezpečí někde v těle, vytváříme měkkými hláskami č, ď, ť a ň pelíšek v podbřišku. Terezce je to příjemné. Pak nabízím píseň Nebanovala bych s vracením se do pelíšku na hluboké tóny. Píseň přinesla i její smutek, „že musí“. Instalujeme v představě řeku, která odnáší pramínek jejího smutku, který vytéká z podbřišku během zpěvu. Tento a další obraz Terezce pomáhají píseň prožít k vlastní úlevě a hlubšímu kontaktu se sebou, namísto mechanického plnění tónů. V případě Terezky zafungovala právě tato píseň svou prostotou, silou, autenticitou a fyzičností. Umožnila jí zpívat a přitom nepustit empatický vztah k sobě. Složitější píseň by pravděpodobně více vedla do naučeného užití hlasu.

Naříkání s Vojtou
Vojta je sportovní mladík kolem třicítky trpící úzkostmi. V současné době na sobě intenzivně pracuje v terapiích a kurzech. Do mé praxe téměř před rokem vstoupil se slovy: „Na světě se nejvíc bojím zpívat, tak jsem tady.“ Vypadá to, že Vojtovy úzkosti pramení ze vztahu s otcem, který chtěl mít z citlivého synka chlapáka, měl vysoké nároky na výkon, kdežto citlivost nebo ženy, kterých se zřejmě obával, devalvoval. Vojta žije v konfliktu mezi svou citlivostí a zvnitřnělým obrazem otce, jemuž se stále snaží zavděčit. V tomto kontextu oceňuji jeho odvahu zpívat, protože to je přesně ta činnost, kterou by jeho otec určitě neschválil a potřeboval by ji shodit. Vojtův sytý, ale málo modulovaný hlas prozrazuje jeho slabý kontakt s vlastní citlivostí jako s hodnotou. Během pravidelného setkávání Vojtovy spazmy v hrudníku způsobené úzkostí dobře reagují na hlasová cvičení a explorace. Zpíváme spolu jednu mužskou písničku. Někdy je jeho vnitřní konflikt silný a sám sebe po vzoru otce devalvuje, jindy je více v kontaktu se svou silou, a pak připomíná spíše nějakého zralého učitele.

Na popisovanou sessi dorazil ve svém lepším (úzkostí nezablokovaném) rozpoložení: má novou slečnu, přihlásil se na kurz abstraktní malby, protože má rád barvy. Mluvíme o kultivaci jeho ženské stránky. Vojta přijímá mé zprávy ze ženského světa jako novinky, které poctivě zařazuje do katalogu použitelných informací. Navrhuju zkusit zpívat holčičí píseň (to bych si dříve ani netroufla). Zpíváme Nebanovala bych, Vojtu píseň baví svou živostí, časem trochu vnímá i její smutek, ale moc to neřeší. Při zpěvu se soustředíme na fascii (vazivový obal), která kryje páteř, později zpíváme osrdečníkem. (Je pravděpodobné, že tkáň, po níž v těle klouže hlas, jsou právě fascie, jak říká německá hlasová pedagožka Imke McMurtrie. To odpovídá i mé zkušenosti.) Vojta zpívá naplno, intonuje jen chvílemi, ale zpěv si užívá a nechává jej proudit. V tomto případě nejde tolik o kotvení hlubokých tónů v těle, ale o možnost nezadržovat mohutnou vlnu melodie (nezadržovat energii autocenzurou), a hlavně zpívat se soucitem k sobě. Právě empatie se sebou Vojtovi přinesla nový, měkčí hlas bez ostrých okrajů. Vojta si toho všiml a je mu to příjemné. Baví mě, kolik zakázaných věcí naráz dnes Vojta dělá: zpívá naplno ženskou píseň, citlivě, se soucitem k sobě, naříká. Každopádně Vojta poznává více svou ženskou stránku a nachází v ní vitalitu.

Společné naříkání s pondělní skupinou
Skupina má 15 členů, tedy 14 žen a jednoho muže. Skupina má dlouhou historii, někteří členové chodí pátým nebo šestým rokem, většina dva roky. V práci se sebou přes hlas a zpěv je tedy tato skupina pokročilá a máme spolu dlouhý intenzivní vztah.
Při hlasové práci se skupinou zachovávám v co největší míře intimitu, kterou dotýkání se svého nitra a hmatání vnitřku těla hlasem potřebuje: účastníci jsou V první části sesse vedeni k tomu, aby se starali o sebe, druzí jsou v tu chvíli životním prostředím. Práce s hlasem vede přímo do preverbálního období, do doby, kdy jsme sebe hodně vnímali a instinktivně opečovávali vokalizací. Účastníci využívají možnost dotýkat se sebe v hloubce mimo konvenci, nechat přijít své bytostné impulzy a následovat je tělem a hlasem. (Izraelská hlasová terapeutka Smadar Emor považuje první projevy dítěte za hudební. Je to naše „organic music“, prvotní projev naší živosti, základ kreativity.) Přímý kontakt mezi frekventanty a různá kvalita vztahu přicházejí většinou až s vícehlasem ve druhé části sesse, dříve by mohl být rušivou zátěží. Interpersonální vztahy, jejichž dynamika je v ohnisku pozornosti skupinové psychoterapie, je v práci s hlasem až ve druhém nebo třetím plánu.

Je-li zaostřeno na hlas, soustředíme se na vztah k sobě, na jeho kvalitu, protože hlas můžeme do velké chápat jako míry znějící Self. Skupina optimálně funguje tak, že si každý může pracovat ve své hloubce za současné podpory skupiny: každý si zvučí tak, aby se sebe dotýkal, dával hlas svým pocitům, nechal znít, vzdychat či jinak zvučet různé tkáně a místa svého těla nebo pocity. Zároveň tímto zvučením podporuje podobné zkoumání u svých kolegů ve skupině, aniž by do této podpory jakkoli vědomě investoval. Sebepečující hlasy snadno vytvoří jakousi plodovou vodu (opět je při díle vodní kvalita hlasu), v níž je intimní sebedotýkání každého účastníka méně osamělé a opečovávané zvnějšku. Spojené hlasy pomáhají energii a pocitům proudit. Často, když se skupinami toto zažívám, mám pocit pravěké jeskyně, kde každý dělá pro sebe, co potřebuje, a zároveň je to dobré pro ostatní. Podobným způsobem se zřejmě primitivní národy vzájemně vylaďují, propojují a ošetřují společným zpěvem či zvučením.Popisovaná sesse je z prvního setkání letního semestru. Ke konci zimního ze skupiny odešly živější a zpěvavější členky z různých zdravotních důvodů. To a zřejmě i celkový vývoj skupiny vedl do těžkých, depresivních oblastí kontaminovaných studem a odporem. Již několik setkání zpět jsem vnímala tíhu ve skupině, nutnost neustále do společného pole investovat a velkou únavu a někdy frustraci cestou domů. Společné občerstvující proudění nebylo možné vytvořit, protože členové nedávali skoro žádný hlas ven. Přesto bylo zřejmé, že se někde v hloubce, pod nečitelným povrchem, děje něco živého a důležitého a bylo možno věřit, že skupina prochází jen takovým obdobím. I tak jsem na zvládnutí tíhy skupiny potřebovala veškerou svou zkušenost a zdroje.

Hledala jsem pro ten hluboký smutek a tíhu skupiny dobrý melodický tvar, který by umožnil stojaté vody opět rozproudit a vytáhnout je na povrch. V neposlední řadě bylo zřejmé, že bezdotyková ochrana intimity členů skupiny v této fázi vývoje nefunguje a je nutné vyvést je z retraumatizující osamělosti kontaktem s druhými. Před popisovanou sessí bylo jedno setkání, kde jsem oproti zvyku malou, ale přesně definovanou míru fyzického kontaktu určila direktivně, skupina se oživila pohybem i projevenou zlostí a proces se jevil terapeuticky efektivní.

Na první setkání letního semestru, které zde chci hlavně popsat, jsem přinesla výše otištěnou píseň s nadějí, že skupině nabídnu silně proudící a krásný tvar pro jejich tíhu. Na sessi přišlo 9 žen. Hlasovo-tělesně ukotvující a ohmatávající část procesu jsem vedla do vztahu s těžištěm v podbřišku jako středem bytosti. (Za střed těla je možné určit v podstatě jakékoli místo, zejména pokud je v ose. Často také zpíváme ze srdce, solaru a dalších míst na těle. Podbřišek, jako těžiště, tedy místo největší fyzické síly spojené s uzemněním, se jevil v tomto případě jako výhodnější a bezpečnější pro vyjádření těžkých emocí než vyšší centra). Ohmatávaly a zpřítomňovaly jsme toto místo dechem a různými hláskami. (Každá konsonanta představuje v těle jinou kvalitu dotyku, který je možno fyzicky cítit.) Na dlouhé „ň“, jež měkce způsobí velký tlak v podbřišku a pánevním dnu a zároveň příjemně rozezní dutiny v lebce, jsme se učily píseň Nebanovala bych. Později jsme ji zpívaly s textem, tedy s mnohem větší škálou kvality vnitřního dotyku než při jedné hlásce. Ženy se zpřítomněným středem snadno kotvily hluboké, uzemňující a vystřeďující tóny písně v podbřišku a nářek tak mohl znít silně a zároveň bezpečně. Vnímala jsem osamělost členek při zpěvu, tak jak ji přinesla dlouhodobá energie skupiny.

Ženy potom ve dvojicích pokládaly jedna druhé ruku na křížovou kost, do místa, kde by mohl pociťovaný střed těla ústit na povrch. Ženy stály vedle sebe a obě zároveň dávaly i přijímaly dotyk, který nemanipuloval, jen byl aktivně přítomný. Při tom jsme zpívaly píseň a dvojice se postupně třikrát obměnily, takže se skupina více provázala. Ženy vypovídaly, že jim bylo spolubytí příjemné, dotyk vnímaly podpůrně. Jejich naříkající střed bytosti přestal být sám, dostal péči a pozornost. Píseň získala z individuální výpovědi posvátnost společného nářku. Nakonec jsme zpívaly v těsném kroužku s dlaněmi vzájemně umístěnými na našich křížových kostech. Uvědomila jsem si limity společnosti, která považuje naříkání za projev slabosti. Společné sdílení hlubokého smutku nás všechny občerstvilo, nabilo a přineslo nám i pocit důstojnosti, posvátnosti a vděčnosti.
Skupina se v dalších týdnech probudila k aktivitě a silným hlasům v intenzivním spoluzněním členové skupiny později reflektovali (vedle mnoha dalších uvědomění) výrazně menší míru úzkosti při zpěvu než jak to cítili před zanořením celé skupiny do míst tíhy bez hlasu. Píseň Nebanovala bych tvořila pouze jeden důležitý krok v celkovém procesu a zůstala i dále vhodným nástrojem, který lze použít, kdykoli je třeba umožnit členům skupiny hlubší kontakt se sebou či ulevit aktuální psychické bolesti.

Zároveň se ve skupině odkryla síla a posvátnost společného naříkání. Zůstal ve mně intenzivní dojem, později potvrzený vícenásobným naříkáním s dalšími ženskými skupinami, že společný nářek je nesmírně důležitá a moudrá činnost, kterou ženy dříve nějak pečovaly o bolesti světa, a která dnes poněkud chybí. Tato zkušenost má pro mě velkou hodnotu profesně i osobně, ačkoli pro ni nemám racionální vysvětlení.
Píseň Nebanovala bych mi v tomto článku posloužila k drobné ukázce možností terapeutické práce s písní. Jsem přesvědčena, že minimálně část lidových písní, které se nám dochovaly, instinktivně vznikly za tímto účelem a i dnes se nabízejí k použití. Chtěla jsem na příkladu ukázat, jak je možné takový písňový tvar uchopit. Jiná písnička by umožnila jiné prožitky a zpřítomnila odlišný typ energie. Ale empatie se sebou, kotvení a hmatání hlasu a emocí v těle a jejich postupné zprocesování hlasem by zůstaly u jakékoli jiné písně či skladby.

ZÁVĚR:
Píseň Nebanovala bych umožnila konkrétně tyto postupy a procesy:
 Nahmatat vlastní střed v oblasti těžiště a být s ním v živém kontaktu.
 Způsobem, který je soucitný se sebou, se dotýkat bolesti a smutku.
 Cítit smutek a naříkat společně s druhými lidmi, aniž hrozilo nebezpečí ztráty opravdovosti např. směrem k hysterii nebo sentimentu. Ve skutečnosti takový nářek zpěvačky posílil.
 Spojit se v nářku s ostatními hlasy do nějak nadosobního, posvátného a energií nabitého proudění.
 Pro muže ochutnat svou ženskou stránku, citlivou a zraněnou.
 Píseň vytvářela prostor pro spočinutí v sobě během truchlení.
 Sebevyjádření naplno.
 Opakované zpívání krátké písničky také vyváří pulzační pohyb, jenž mění hladinu vědomí.

vlcinska 3 4 2019Jsem původním vzděláním muzikoložka a můj hudebně-analytický smysl v každé takové silné nebo hojivé písni hledá, kde se ve struktuře její melodie, textu a dalších hudebních parametrů skrývá ta zkušenost, ten otisk léčebného procesu, to laskavé a krásné dotýkání bolavých míst v nitru. Konkrétní odpověď většinou naleznu jen částečně. Takové písně jsou ale vždy krásné, zajímavé a dobře se zpívají i hudebně nezkušeným klientům. Z tohoto pohledu to vypadá, že krása je ve zpěvu funkcí životnosti či přímo hojivosti, protože zpřístupňuje dotýkání se traumatizovaných míst a zbavuje je jejich zatěžující nepřijatelnosti.

LITERATURA:
1. Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře, Vyšehrad 2004
2. Levine P.: Probouzení Tygra, Maitreia 2011
3. Emor S.: Voice in movement as a potential space: voice in movement integration meets D.W.Winnicot´s theory, přednáška z konference
4. Uhlig S.: Authentic voices, authentic singing: a multicultural approach to vocal music,Barcelona Publishers 2006
5. Cohen B.: The dynamics of flow. The fluid system of the body. 1991

krajinami duseMgr. Zuzana Vlčinská
Psychoterapeutka (Instep, Bodyvoice), hlasová terapeutka, tvůrkyně metody Prožitkové zpívání. www.prozitkovezpivani.cz

 Do redakce přišlo 4 3. 2019
Po recenzi a redakční práci zařazeno k tisku 25. 11. 2019
Konflikt zájmmů není znám.