REFLEXE

Zobrazení: 0
Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

RADKIN HONZÁK: NĚKOLIK POZNÁMEK KE SPIRITUALITĚ

Jestliže se k biopsychosociální koncepci značná část našich kolegů staví jako spolek nahluchlých, pokud jde o spirituální dimenzi, setkáváme se v diskusi o ní s rozsáhlou množinou hluchoslepých. Je to zčásti způsobeno tím, že pro řadu problémů z této oblasti nemáme jiný slovník než církevní. Sycení duchovních potřeb sice může probíhat i v jiných kontextech než církevních, ale tyto systémy měly dlouho téměř monopol a zapšklá česká nátura, stavějící se trucovitě vůči jakékoliv rozumné autoritě, pojem duchovní směšuje s karikaturami tlustých prelátů z Rudého práva (a dobře, že jim všechno sebrali!) a s papežem. Sice přesně neví s kterým, ale to je jedno, hlavně s tím, který prodával odpustky a nám upálil Mistra Jana Husa a na tom s tvrdošíjností hodnou lepších věcí neochvějně trvá.


honzkAntiklerikální postoje a puberťácky chlubné výkřiky o tom, jak ateistický národ jsme, jsou v těsné souvislosti s tragickou skutečností, že spirituální potřeby této společnosti jsou naplňovány špiritusem, jehož spotřeba je největší v Evropě, o trávě ani nemluvě. Na druhé straně někteří současní představitelé církví u nás dělají všechno, aby křesťanství ještě více zdiskreditovali, například vozí své tlusté zadky ve zlatém kočáře a přihrávají nejvyšším státním činitelům v téměř programové devastaci duchovních hodnot. Církve bohužel naprosto prošustrovaly šance, které po listopadu 1989 dostaly, ve veřejném prostoru zbylo jen nemnoho jejich zástupců, kteří jsou věrohodní!
Je ale také dluh na naší straně; jednak tuto oblast málo propagujeme, jednak jsem se nesetkal se slušnou srozumitelnou a nezjednodušující definicí, která by mohla dospět k uchu našich kolegů. Jak uvádí Zdeněk Neubauer, lépe než o náboženství, by bylo rozumné mluvit – jako to činí většina evropských jazyků – o religiozitě. Náboženství implicitně v sobě skrývá boha nebo bohy, zatímco religiozita – re + legere – znovu svazuje a provazuje člověka se světem i s vesmírem. Nemusí se tedy vztahovat k žádným bohům, ať už v církevním nebo ve folklorním pojetí. Spiritualita je pak cosi, co dává člověku jednak potvrzení jeho existence, smyslu a trvání zde, jednak zkušenost transcendence, přesahu a pocitu jednoty směrem k něčemu vyššímu a dokonalejšímu, trochu ve smyslu instinktivně vnímané teorie systémů. Jsem si jist, že nejsme sami, kdo si je vědom své spirituální dimenze, určitě ji s námi sdílejí šimpanzi se svými „posvátnými stromy“ a rituály kolem nich a nepochybně sloni vědomí si své smrtelnosti.
Newberg a Waldman v zajímavé publikaci How God changes your brain uvádějí: „Není úkolem neurověd zjišťovat, zda Bůh existuje nebo ne. Co ale můžeme odpovědně říci, je, že v lidském mozku má své místo. A záleží na každém, jakým bohem to místo zaplní, zda laskavým a milosrdným, nebo krvežíznivým a agresivním.“ Podíváme-li se do myšlenkového odkazu psychologie a psychiatrie minulého století, zjistíme, že víc než duchovním potřebám se naši psycho-velikáni věnovali náboženství jako takovému, tedy lidskému výtvoru, který na bázi spirituálních a duchovních potřeb vznikal na celém světě v nejrůznějších podobách. Podíváme-li se na přehled názorů, kterým je průměrně vzdělaný člověk vystaven, je z čeho vybírat.

William James viděl náboženství a jeho náplň jako „psychologické děje“, které nijak nehodnotil. Zato Sigmund Freud označil náboženství a víru za kolektivní neurózu. Jung upozornil na existenci archetypů jako součástí zdravé psychiky a náboženství viděl jako lidský výtvor na jejich základě různě dokonale vystavěný. Behavioristé Watson a Skinner označili náboženství za kontrolní chování. Fromm je považoval za systém pomáhající orientaci a znovunavázání spojení se světem a jeho zhodnocení je dost podobné Newbergovu: „The question is not religion or not, but which kind of religion.“ Erik Erickson považoval víru za základní jistotu a naději umožňující přechod z jedné životní etapy do další. Frankl viděl v náboženství extenzi snahy hledat smysl, ale korunu všemu nasadil Dawkins, který prohlásil, že všichni věřící jsou psychicky nemocní a nenormální.

To je častá argumentace odpůrců a popíračů spirituality: čelní představitelé velkých hnutí trpěli temporální epilepsií: Mohamed, svatý Pavel, Jana z Arku a jejich zážitky se řadí do psychopatologie. To je možné, ale mezi trpícími temporální epilepsií je jen 5 % těch, kteří mají spirituální prožitky, a mezi zdravými lidmi se jich najde dost, kteří tyto prožitky mají a netrpí žádnou poruchou. Extáze se řadí v psychiatrii a psychologii mezi jevy, které nejsou hodnoceny jako patologické. Pacienti trpící schizofrenií nebyli nikdy tvůrci velkých hnutí a jejich religiózní psychopatologie je stejně druhotná jako psychopatologie erbovní, mimozemská či napoleonská. Další námitkou proti spiritualitě je násilí a vedení válek v jejím jménu – od křižáckých tažení, přes čarodějnické procesy, po Islámský stát. Je nutné zdůraznit, že to není podstatou spirituality a že zneužití některých myšlenek pro agresivní cíle se netýká jen duchovních hodnot. Žižka byl sadistický psychopat, který by byl vraždil pod jakýmkoliv praporem, duchovní osobností té doby je Petr Chelčický, na kterého ale nikdo v této souvislosti nevzpomene.

Rozdíl mezi patologií a projevem zdravé psychiky je možné sledovat v míře užitečnosti, kterou daný jev člověku přináší. Religiozita se v tomto dělení jeví jako pozitivní, zlepšující adaptaci, zdravotní stav i kvalitu života, k čemuž existují desítky klinických studií. Pocit sjednocení s vyšším celkem s sebou nese zdravé umenšení našeho ega a rozšíření prosociálních postojů, jak prokazují zobrazovací metody využité během různých meditací a podobných rituálů. Pocit sounáležitosti ve spirituálně zaměřených společenstvích a sdílení vyšších etických hodnot přináší jednotlivcům pocity celkové harmonie, klidu a vnitřní radosti. Spiritualita ale zdaleka nemusí být organizovaná, aby poskytovala lidem toto dobro. V tomto kontextu se naléhavě nabízí otázka: Co je hudba? Zejména hudba společně sdílená?

V poslední své knize nazvané Neurotheology cituje Andrew Newberg zajímavou studii o vlivu víry na stav mozku. Osmitýdenní provozování Kirtan Kriya rituálu sa-ta-na-ma dvanáct minut denně mělo za následek zlepšení prokrvení frontálních laloků u starších osob, které se experimentu zúčastnily, protože si stěžovaly na zhoršení paměti. Zlepšené prokrvení bylo patrné nejen během rituálu, ale i v klidu, takže šlo o zlepšení stavu CNS. U kontrolní skupiny, která po stejnou dobu poslouchala Mozartovu hudbu, se tyhle příznivé změny neobjevily. Co je ale mnohem zajímavější, neobjevily se individuálně ani u těch členů aktivně cvičící skupiny, kteří na počátku uvedli, že tomu nevěří, a přitom cvičili poctivě jako ti ostatní. Autor z toho uzavírá, že růženec, který může v mnohém prospět věřícímu katolíkovi, bude asi úplně k ničemu, ne-li ke škodě, pro pohana či mohamedána. Dáme-li tyto nesporné skutečnosti do souvislosti s účinky placeba, emotivitou (anticipace), Hawthorne efektem a vlivem autority, dostaneme zajímavý pohled na možné terapeutické působení mnoha faktorů.

Věřím, že spiritualita je účinnou pomocí pro svobodného člověka. Homo sapiens sapiens jako tvor sociální je ovládán mnoha instinkty charakteristickým pro sociální druhyJedním z nich je instinkt stádní, ochota následovat jakéhokoliv vůdce, instinkt, který je vlastní dvěma třetinám našich bližních, jak prokázal po celém světě replikovaný Milgramův pokus. S výjimkou Německa, kde těch poslušných bylo 80 %. Zbývající třetina neposlušných má na vybranou: přiklonit se k vůdci a riskovat ztrátu svobody a otroctví nebo zůstat samostatně a riskovat nejistotu. Může-li takový člověk říci s Antigonou: Jsou tu vyšší zákony než zákony lidské, může s vírou v ně a s úctou k nim vzdorovat nejrůznějším nepřízním i rozmarům pozemských tyranů se subjektivním pocitem většího bezpečí a menšího stresu.

Na závěr mě napadá přirovnání vycházející z poznatku, že to, co sytí naše potřeby nemusí být viditelné našim očím, podobně jako vzduch nevidím, přesto se bez něj neobejdu. Pověstná londýnská mlha byla ve skutečnosti hustý smog, který nepropouštěl (neviditelné) ultrafialové paprsky, což biologicky mělo za následek sníženou tvorbu vitaminu D, důsledkem čehož v klinice byla nemoc zvaná křivice, které se tehdy říkalo anglická nemoc. Mám pocit, že amorální rozmlžování rozdílu mezi dobrem a zlem a většinová orientace na technologie namísto mezilidských vztahů, konzumní styl a hulvátské mravy, nedovoluje sycení duchovních potřeb u velké části našich bližních a že v důsledku toho naše společnost trpí jakousi morální křivicí. Když církve, které měly v péči tuto agendu, na ni evidentně nestačí a náhradní spolky se zamýšlenou duchovní orientací (např. zednáři, ateistické církve) neuspěly, je tu někdo, kdo by uměl nasytit ty, kteří navzdory hmotnému dostatku trpí, protože nevědí, že nevědí? Nebo nám bude dopřáno čekat na splnění Heideggerova prorockého výroku, že už jen nějaký bůh to může zachránit?
radkinh@seznam.cz 9. 7. 2019