DISKUSE

Zobrazení: 1384

MERTL JAN: KAM SE POSOUVÁ DOMINANTNÍ MODEL PARTNERSKÝCH VZTAHŮ?

V souvislosti s překotným vývojem sociálních struktur dochází ke značné dynamizaci mezilidských vztahů a jejich odtržení od původních hodnotových schémat, na nichž byly tradičně postaveny. To se projevuje i v psychologii a psychoterapii.

Zatímco za dob MUDr. Plzáka se ještě dominantně usilovalo o dlouhodobě stabilní až celoživotní soužití, v současné době již dominuje „právo na štěstí“ či „svobodu ve vztahu“ a momentální prožitek či pocit se staví nad dlouhodobé a hodnotové aspekty, které byly dříve primárně s vážnými, respektive manželskými svazky spojovány.

mertlTo není bez následků – výsledkem je padesátiprocentní rozvodovost, vysoké procento nevěr a další objektivně prokazatelné jevy. V té souvislosti vyvstává řada otázek, na něž bude nutno hledat odpověď, pokud chceme dosáhnout dobrých řešení. Je zřejmé, že významnou funkcí partnerského vztahu je typicky také rodičovství, nicméně předpokladem jeho úspěšného naplnění je právě kvalita a stabilita partnerského vztahu samotného, které se v tomto článku budeme věnovat.
Především: samozřejmě, že dlouhodobé partnerské vztahy, resp. manželství jsou vedle jejich nepominutelného individuálního charakteru rovněž společenský konstrukt sui generis, který je výsledkem určitého konsensu a kompromisu nad tím, jak by měly partnerské vztahy v evropském kontextu vypadat. Tradiční model manželského soužití má své varianty a samozřejmě také svá negativa, ale současně s sebou nese pozitiva a vlastnosti, které žádné jiné formy soužití nemají, a právě proto byl historicky preferován jako dominantní. To mělo samozřejmě dopad i na chování lidí: protože jedna věc je, „jak to kdo aktuálně má“, a druhá věc je, jaké sociální a etické vlivy na nás působí a podle čeho se řídíme. Nelze pouze argumentovat tím, že tyto věci si každý zařídí po svém – to je dost podstatně určeno také tím, v jakém prostředí se to děje, co je chápáno jako přijatelné, jaké vzory v tomto směru mají zejména mladí lidé, co od manželství očekáváme a tak podobně. Právě v této oblasti je interakce jednotlivce a okolí, resp. společnosti nepominutelná.
Klasický model partnerských vztahů ústící v manželství však v posledním čtvrtstoletí zaznamenal značnou erozi: najednou se argumentuje právem na odchod z „nevyhovujícího“ vztahu, jsou i v běžném tisku pravidelně medializovány případy „nespokojenosti“, argumentuje se vývojem vztahů, v čemž je skryta možnost subjektivního vyhodnocení tohoto vývoje. Celkově se projevuje posun k tzv. svobodnému chápání partnerského života, které je možná také spojeno s „tržním“ chápáním dané oblasti. Řada lidí už nemá problém s periodickým posuzováním toho, jestli je pro ně jejich partner vlastně ještě pořád dosti atraktivní, nemluvě o kritériích, která mohou být pro posuzování této atraktivity volena ve smyslu touhy po ideálním partnerovi. To je ovšem Pandořina skříňka, jejíž otevírání může být lákavé, otázka je, kam dospěje.
Je však nutno zdůraznit: historické, rigidní pojetí partnerských vztahů, které hlásalo trvalost manželství téměř „za každou cenu“, také není ze současného hlediska již udržitelné a není správné argumentovat pro vztah jen pomocí moralizování, jak jsme toho byli svědky na malých městech v 19. století. Nicméně jeho masivní liberalizace je velmi pravděpodobně ještě horší variantou. A to proto, že se tím nenávratně ztrácí řada komplexních a těžko nahraditelných funkcí, které jsou s dlouhodobými partnerskými vztahy spojovány, jako je stabilita, tolerance, vzájemné spoléhání, schopnost překonat těžké životní situace a soudržnost ve smyslu vzájemného poskytování opory a překlenutí období, kdy jeden z partnerů svou atraktivitu dočasně či trvale ztrácí (a řada dalších, které přesahují rámec tohoto článku). Pro tyto funkce v liberálním modelu partnerských vztahů není moc místo, jsou závislé pouze na ochotě partnerů a tu v něm nelze garantovat, předpokládat ani vyžadovat. A pokud to jeden z partnerů moc chce, může být chápán jako ten slabší, ten, kdo má příliš rád, tj. dochází k (vnější či vnitřní) asymetrizaci vztahu a možné dezintegraci na jejím podkladě.
Stejně tak se poslední dobou nadužívá v hodnocení vztahů pojem závislosti, kdy často jen trochu více vzájemně provázané či láskyplné chování se snadno označí za závislé s negativním přídechem. Lze poukázat na koncept „dospělé závislosti“ (Winincott, Weiss), který ukazuje, že žádná absolutní nezávislost neexistuje a v dlouhodobých osobních, ale i terapeutických vztazích je často určitý prvek provázanosti, resp. „dospělé závislosti“ přítomen. Pokud však zůstává zachována schopnost své chování ovládat, popřípadě si ho odepřít, není na tom nic špatného. Zároveň si každý může hlídat, aby uměl své chování více přizpůsobit konkrétní situaci a také reakcím okolí (aby na ně nespoléhal nebo nenakládal věci přehnaně). S tím, že je třeba v dospělosti stát rovně a samostatně, lze souhlasit, ale zapomíná se, že to neznamená nutnost osamění, resp. „single“ života, nutnost vypjatého individualismu přerůstajícího v egoismus či neustálé subjektivní vyhodnocování lidí v okolí.
Samozřejmě není možné definovat jeden ideální model, podle kterého by se měly partnerské a manželské svazky řídit, vždy budou existovat jeho varianty a vždy také budou lidé, kteří se i těmto variantám budou vymykat a nesporně na zvolený životní styl mají právo, pokud tím nepoškozují své okolí. Současně si však myslím, že bychom neměli rezignovat na hledání optimálního, většinově přijatelného modelu partnerských a manželských vztahů už proto, že od něj očekáváme splnění řady významných a těžko nahraditelných funkcí.
K tomuto hledání je klíčové chápání svobody ve vztahu, o níž se dnes tak často mluví. Pokud se nad tímto konceptem zamyslíme blíže, zjistíme, že její absolutní prosazování, a především odvolávání na ni při řešení partnerských krizí v řadě případů popírá smysl existence partnerského vztahu samotného, neboť ten je z principu založen na dobrovolném omezení určitých svobod s ohledem na zvoleného partnera. Současně však je žádoucí udržet v řadě dimenzí vztahu svobodný prostor pro každého z partnerů. Takto dospějeme k rozlišení dvou pojetí svobody: absolutní a relativní. Klasické pojetí manželství chápe osobní svobodu absolutně především do doby vzniku vztahu a vstupu do něj – tam se jistě každý může a má svobodně a samostatně rozhodnout, zda vstoupit chce. Pak se ale svoboda absolutní v klasickém pojetí mění ve svobodu relativní, tedy vztaženou také k osobě partnera, a tudíž případná další rozhodnutí týkající se tak či onak manželství by měla být konána také s ohledem na druhého. Právě toto pojetí se dnes ale často nerozlišuje, hovoří se o svobodě jako takové, což se špatně popírá, neboť je jistě významnou hodnotou jak obecně, tak pro mezilidské vztahy, ale už se neříká, co pod tímto pojmem míníme v konkrétních životních situacích a kde jsou hranice této svobody vzhledem k ostatním lidem, a životnímu partnerovi zvláště.
Pokud přijmeme toto pojetí relativní svobody ve vztahu (což je jistě již normativní, ale nikoli moralizující), pak z toho vyplývá i možný funkční přístup k dlouhodobým (manželským) vztahům – úvaha o jejich ukončení či zkoumání jejich možného pokračování by měla nastoupit jen z velmi vážných důvodů a po důkladném průzkumu všech možností, které jsou dostupné k jejich udržení. V rámci relativního pojetí svobody to ale není její omezení: protože pokud životní partner (manžel) má zájem na pokračování vztahu nebo ho dokonce ani nenapadne, že by hrozil jeho rozpad, pak ten druhý v rámci relativní svobody by měl tento jeho zájem respektovat, nikoli argumentovat právem na absolutní svobodusvé volby, nebo dokonce tiše osnovat jednostranné akce směřující k odchodu.
Toto pojetí může do svého „arzenálu“ pojmout více i současná psychologie a psychoterapie, která se často uchyluje především ke zkoumání toho, jak to jeden či oba partneři „vidí“, resp. „cítí“ a na základě toho posuzuje vitalitu vztahů, přičemž v zásadě nemá problém s jejich ukončováním, pokud jeden z partnerů „zahlásí“, že se ve vztahu už necítí dobře, není šťastný či subjektivně deklaruje potřebu, resp. ochotu vztah ukončit. A tady se dostáváme k důvodům pro ukončení – jistě existují závažné důvody, kdy je takové ukončení žádoucí a lze je po důkladném průzkumu doporučit. Primárně to samozřejmě je v případech, kdy se na tom oba partneři dobrovolně dohodnou, a je zřejmé, že ani jeden z nich už ve vztahu dál být moc nechce. Rozbor dalších důvodů přesahují rámec tohoto článku a je to do určité míry individuální, obecně však lze vyjít ze zákonem vymezených krizových životních situací nebo zavrženíhodného chování jednoho z partnerů, kterým toho druhého nějakým způsobem poškodí a on mu to neodpustí. Pak je ale mnoho případů, kdy jsou tyto důvody dosti mdlé, velmi subjektivní nebo prostě vyplývají z neochoty jednoho z partnerů řešit problémy, které se ve vztahu nakupily. Právě v těchto případech se typicky argumentuje právem volby či řečmi o „přechození“ vztahů a dalšími entitami, které sice mají základ v momentálním autentickém prožívání jednoho nebo obou partnerů, ale samy o sobě nemusí ještě k rozpadům vztahů nutně vést, pokud se s nimi dobře pracuje a pokud existuje étos o tom, že se vztahy mají nejdříve spravovat, a až potom vyhazovat. Zkušenost ukazuje, že mnoho párů po překonání „nešťastného“ období opět zažívá období šťastná, nesmí se ovšem během partnerské či manželské krize chovat natolik nekonstruktivně, že už není cesty zpět.
Relativní pojetí svobody ve vztahu navíc nejde nijak významně proti velmi důležitým prvkům partnerských vztahů, jako jsou vzájemné sympatie, prožívání partnerského života, realizace společných životních cílů a podobně. Bez toho to samozřejmě nejde a nebylo by ani správné je bagatelizovat s poukazem na nutnost či automatičnost zachování vztahů, ale je možné přijmout, že ne vždy jsou naplněny ve vztahu zcela nebo ideálně, a že tudíž jejich (sebe)realizace je něčím, o co je jistě potřeba trvale usilovat, ale zároveň je vhodné se smířit s tím, že ne vždy to musí nastat (hned, případně i vůbec), a to i v případech, kdy bude chyba především na straně partnera.
S klasickým chápáním manželství samozřejmě souvisí i otázka atraktivity partnera. Jistě většina lidí chce mít partnera subjektivně atraktivního (tedy musí se jim líbit) a při jeho volbě se také podle jeho atraktivity řídí – na tom v principu nic špatného není. Problém je ovšem v tom, jak se přistoupí k tomu, když se atraktivita během vztahu mění nebo ji partner, třeba i nerad, dočasně nebo v určitém směru i trvale ztratí. Pak v klasickém pojetí manželství nastupuje, alespoň do určité míry, tolerance a pochopení pro to, že takové věci se v životě mohou stát. Moderní schémata však připouštějí i jakési průběžné vyhodnocování atraktivity partnera a samozřejmě také možnost nové volby, když se kolem objeví někdo atraktivnější. Zde se už dostáváme na tenký led, protože je jasné, že zejména v moderních aglomeracích je člověk teoreticky s možností nové volby konfrontován trvale – stačí jet MHD nebo jít do divadla. Tudíž závisí opět hlavně na jeho přístupu a chápání svobody, jak k těmto věcem přistoupí, zda si uvědomí, že vstupem do manželství má tuto svobodu již relativní vzhledem k předchozí volbě a svému partnerovi, nebo zda bude v určité situaci argumentovat opět svobodou absolutní. Stejně tak je dobré pochopit, že dlouhodobě stabilní vztah bývá svého druhu kompromisem. Což ale neznamená, že jeden z dvojice to musí chápat negativně ve smyslu ústupků druhému, ale naopak že právě v tomto kompromisu může do vztahu prosadit většinu svých priorit.
Z uvedeného rozboru je zřejmé, že klasické pojetí dlouhodobých (manželských) vztahů klade na partnery a jejich chování zvýšené nároky, a ne každý chce nebo může těmto nárokům dostát. Možná také proto nastává odklon k liberálnějším schématům, která samozřejmě nelze nikomu zakazovat – lze je řadit do kategorií, kterým se dříve říkalo soužití „na hromádce“, v dnešní době existuje na seznamkách možnost „flirt“, „nezávazný vztah“, „kamarádství s výhodami“ a podobně. Jinak řečeno tyto jiné formy soužití existují a není správné je odsuzovat z moralizujících výšin, zvláště pak pokud jsou s nimi oba partneři prokazatelně spokojeni. Problém spočívá v něčem jiném: jak zachovat možnost klasických partnerských (manželských) vztahů pro ty, kteří mají zájem právě o tento model. Kámen úrazu je totiž trochu v tom, co bylo uvedeno v úvodu – jde částečně o společenský konstrukt a takové modely chování tedy nevznikají úplně spontánně, musí existovat prostředí a podmínky, v nichž mohou vyrůst a být. Jiná věc je, že pokud to je splněno, tak se v podnětném prostředí mohou lidé chovat funkčnějším, lepším způsobem z hlediska vzájemné interakce i z hlediska kvality takovýchto vztahů, měřeno tím, co díky nim mohou zažít a jaké vlastnosti od nich budou moci očekávat.
Můžeme tedy shrnout, že posun dominantního modelu partnerských vztahů, jehož jsme svědky, sebou nese podstatná a systematická rizika především ve smyslu vyprázdnění řady podstatných funkcí, které byly s manželstvím v minulosti spojovány, a posunu k opakovanému hledání atraktivních partnerů a opouštění již opotřebených ve stylu „jak dědeček měnil, až vyměnil“. Zahalení tohoto procesu do závoje subjektivních dojmů či pocitů, jakkoli se jistě musí brát vážně a nelze je bagatelizovat, nemusí být ku prospěchu, protože v řadě případů mohou pouze zakrývat prostou vypočítavost či neochotu problémy ve vztahu účelně řešit společně s partnerem. Ani takový přístup není dobré moralizovat, ale je třeba brát ohled na smysl a funkčnost vztahů a také na pozici opouštěných partnerů. A především je nanejvýš vhodné jak v rámci běžných mezilidských vztahů, tak na odborné psychologické a psychoterapeutické bázi vytvářet jasnou platformu a prostor pro zájemce o tvorbu a udržování dlouhodobých, „nekonečných“ (ve smyslu nepřítomnosti opakovaného zvažování jejich existence) partnerských a manželských svazků. Není to jistě jednoduchá práce, ale stojí to za to – už proto, že v řadě vlastností a funkcí jsou takové svazky unikátní, a když se to daří, bývá to moc hezké.

Autor pracuje na katedře financí VŠFS v Praze, kde se zabývá zdravotní a sociální politikou. Ve volném čase se zajímá také o psychologii a psychiatrii, s nimiž se potkal jako pacient.