TÉMA:GENDER I

Zobrazeno: 476

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

PONĚŠICKÝ J.: PSYCHODYNAMIKA ŽENSKÉ A MUŽSKÉ GENDEROVÉ IDENTITY

Autor se ve svém článku zabývá rozdílností žen a mužů, a to jak z hlediska jejich prožívání (z pohledu zevnitř), tak i z hlediska popisu jejich vztahové dynamiky a chování. Snaží se překonat současnou dichotomii mezi formováním osobnosti kulturně-politickými vlivy a genuinním vývojem od narození, kterému se podrobně věnuje.

Kromě vrozených faktorů, týkajících se odlišné genetiky, hormonální produkce a výstavby i fyziologie mozku, se zabývá rozdílnými ranými interakcemi dětí obou pohlaví s matkou a otcem a jejich interiorizacemi. Dospívá postupně k rozdílnostem týkajícím se na jedné straně vývoje i hloubky ženské a mužské identity a na druhé straně vývoje vztahů a s nimi spojenými úzkostmi i jejich kompenzacemi.

KLÍČOVÁ SLOVA: gender, rozdíly mužů a žen, vývoj sexuální identity, interakce dítěte s matkou a otcem

 

SUMMARY: THE PSYCHODYNAMICS OF FEMALE AND MALE GENDER IDENTITY. PSYCHOSOM 2018; 16(4) PP. 206- 214
In this article, the author examines the differences between women’s and men’s experiences (from an internal point of view), as well as from the point of view of relationship dynamics and behavior.
The author attempts to overcome the current dichotomy regarding personality development as influenced by cultural-political factors and genuine development from birth on, which will be looked at in detail. Besides congenital factors relating to varying genetic make-ups, hormonal production and the physiological construction of the brain, the author also looks at the impact of the different interactions that children have with their mothers and fathers from an early age, and their internalization thereof. Differences gradually emerge between, on one hand, the development and depth of male and female identities, and on the other, the development of relationships and their accompanying anxieties and compensations.
KEY WORDS: gender roles, differences between women’s and men’s experiences, congenital factors and social interactions

 

Téma uvedené v záhlaví lze ještě dále rozčlenit na genderovou identitu v užším, individuálním slova smyslu, jež odpovídá našemu ženskému či mužskému sebecítění, sebepojetí a sebeobrazu, a na naši genderovou roli, jež vzniká zvnitřněním dosavadních interakcí a vztahů k jedincům opačného, ale i stejného pohlaví. Přitom nejde jen o vliv tělesné pohlavnosti a geneticky založené jádrové ženské či mužské subjektivity na jedné straně a o kulturně sociální vlivy a tradiční rozdělení rolí na straně druhé, nýbrž o jejich vzájemnou interakci, během níž se vytváří určitá genderová identita. Naproti tomu vede dichotomie výše zmíněných pojetí jen k tomu, že vznikají dva tábory: na jedné straně zastánci biologicky podmíněné specifičnosti obou pohlaví a na druhé straně zastánci pojetí, že je ženskost i mužskost určována výhradně mocenským uspořádáním, tradicí a kulturou, což zrcadlí i naše řeč, jíž se děti od narození učí. Jádrovou pohlavní osobnostní identitu popírá i představa, že si každý jedinec vytváří svobodně a nezávisle svoji vlastní identitu. To do značné míry koresponduje se současnou postmoderní představou o rovnoprávnosti všech názorů, a tudíž i vlastních osobnostních konstruktů, s možností naprosté svobody až libovůle i např. v tom, co se týče hledání pravdy. Ženskost i mužskost jsou dle toho jen subjektivní výtvory či sociologické kategorie, se kterými souvisí biologie našeho těla okrajově. Za touto jednostranností se dle mého názoru skrývá obava z jakéhokoli omezení svobody – zde našimi odlišnými biopsychologickými danostmi – jež by se rovnala narcistické újmě našemu sebevědomí. Zrcadlí se v tom i touha mít vše, to mužské i ženské, resp. mít možnost výběru. Nedávno jsem četl v jednom časopise, že si jakási mladá zastánkyně této ideologie ve Francii nechala odoperovat prsy i operativně pozměnit pohlaví tak, aby mohla prožít oboupohlavnost. Psychologicky je toto pojetí i obranou proti vzájemným konfliktům, závisti, a hlavně strachu jednoho pohlaví z druhého argumentací, že jsou obě stejná, člověk je tím, co ze sebe udělá, nikdo nemůže druhému cokoli vyčítat, ničím druhého ohrožovat či utlačovat, a případné nevýhody jsou podmíněny pouze společensko-politickými poměry.
V Česku je zastáncem tohoto názorového směru profesor Vybíral, jenž považuje koncept rozdílnosti mužské a ženské osobnosti za předsudek nepatřící do vědecké psychologie. Komické je, že argumentuje zcela nevědecky, laicky (snad mi tento výraz odpustí), že „Karla je v něčem podobnější Karlovi nežli své kolegyni Janě“ (Vybíral, 2005), a nezabývá se oním spojovacím článkem mezi pohlavností a sociálním prostředím, totiž genderovými rozdílnými interakcemi žen a mužů mezi sebou a jejich rozdílnými internalizacemi, které tvoří základní stavební kameny budoucího charakteru, což samozřejmě patří do psychologie. Je pravdou, že se těmito rozdílnými meziosobními intergenderovými zkušenostmi a jejich integrací do výsledné osobnosti zaobírá poměrně málo autorů. Fakt, že se Vybíral – i v diskusi na stránkách psychoterapeutického časopisu Psychoterapie – nenamáhal vyvracet jeden protiargument za druhým, svědčí spíše o tom, že on sám je obětí předsudku o neexistenci psychologických rozdílů mezi ženami a muži, což apriorně obhajuje.
Tento dojem vzniká zčásti tím, že se žena i muž přirozeně považují za individuální osobnosti a jejich genderová identita se jim zdá tak samozřejmá, že o ní není nutno přemýšlet. Rozdíly vyniknou pouze z pohledu zvenčí, a obdobně ze statistických šetření ohledně vlastností, hodnot, způsobů chování, životních orientací apod. Svoji genderovou identitu člověk většinou pocítí až při její hrozící či skutečné ztrátě. Dále je třeba zdůraznit, že psychická sebereprezentace a identita jsou výsledkem i mimogenderových zkušeností. Důležitou roli hrají ostatní genetické rozdíly, osobnostní temperament a vlohy, vrozené schopnosti a již zmíněné rodinné a kulturní tradice. Jde o (epigenetické) prostoupení osobnostních i kulturních významů během výchovy. Všechny s tím spojené individuální emoce – agrese, závist, resentiment, vina, stud, úzkost, strach, žárlivost, hnus, radost a láska, pocit životního naplnění – jsou však přesto více či méně zabarveny ženskou či mužskou zkušeností.
K tomuto tématu se vyjadřuje Nancy J. Chodorow ve své knize o pohlaví a kultuře následovně:
„Psychoanalýza popisuje, jak si lidé přivlastňuji kulturní významovosti a obrazy, jejich prožívání se děje skrze jejich emoce, fantazie a meziosobní zkušenosti. Emoční význam, afektivní zabarvení a nevědomé fantazie vycházejí z naší vnitřní psychiky a nejsou předávány řečí, čímž oživují a diferencují kulturní kategorie“ (Chodorow, 2001, str. 69).
Významní psychoanalytici (Lacan a Lorenzer) i psychologové (Foneggy, 2005), jakož i teorie mentalizace, vycházejí z toho, že v mysli druhého nalézáme sami sebe, což platí zvláště v průběhu vytváření vlastní subjektivity v prvých letech života. Dítě cítí postoj a očekávání rodičů a identifikuje se s nimi i s obrazem, který si rodiče o něm dělají a jenž by měl být v souladu s jeho afektivní reaktivitou, s jeho osobností. Skrze tento nejranější způsob učení do sebe dítě nasává i mužskost či ženskost svých rodičů. K tomu opět píše Nancy Chodorow (Chodorow, 2001, str. 118): „V tomto kontextu je vytváření ženské a mužské identity stálou výzvou k integraci našeho já, osobnostní identity, tělesného sebevnímání, sexuálních fantazií a přání, fantazií o rodičích, kulturních tradic a konfliktů týkajících se intimity, závislosti a nezávislosti, prosazování se a seberealizace.“
Jde tedy o pohlavně zabarvené pocity a fantazie, jež se spojují s ostatními aspekty self a kulturními významy. Je možno si spíše naopak představit, že psychický pohlavní vývoj, vedoucí ke genderové identitě, spoluvytváří určité sociální normy a role, jež zpětně ovlivňují psychiku, a dokonce i tělesné procesy, např. prožívání menstruace a vlastního těla v závislosti na kulturním ideálu té které společnosti. Tak např. vypadají velmi odlišně těla řeckých a indických božstev. Přes vliv kultury má člověk schopnost znovu a znovu vytvářet osobní význam svých zážitků, své sebe-vědomí. Existence kulturně-politické nerovnosti nevysvětluje tu obrovskou šíři prožívání vlastní pohlavní identity. Ta šíře ovšem neznamená libovůli, nýbrž souvisí se specifickými, subjektivně odlišnými situacemi, kterým jsou chlapci a dívky vystaveny v interakci s oběma pohlavími. Jde mi o to, jak vysvětlit výrazné statistické odchylky v tvorbě rozličné genderové identity nejen přejímáním současných sociálních rolí.
Je mi jasné, že univerzalismus neznamená esencialismus, tj. že nelze usuzovat ze statistického psychologického výzkumu na to, co je genuinně ženské a mužské. Snažím se pouze doložit, že se prožívání homo- i heterosexuálních interakcí mezi sebou liší a zanechává během vývoje po sobě stopy, a že naše tělesné já a vědomí o pohlavní identitě ze strany subjektu i ze strany rodičů, resp. okolí, má vliv na utváření naší osobní identity. Kladu důraz na její interpersonální tvorbu, přičemž jde o zvnitřňování identifikací a interakcí na vědomé i nevědomé, reálné i fantazijní rovině. Dokonce i známý francouzský postmoderní autor Lipovetsky ve své knize „Třetí žena“ charakterizuje moderní ženu na jedné straně její neurčitostí a neurčeností s možností volby své role a na druhé straně uvádí, že je mužskost charakterizována svou instrumentální orientací a ženskost expresivní funkcí; láska je částí ženské identity, stejné je to i s náročností na vztah. „Pohlaví hraje roli v existencionální orientaci, vnímání i zvolených cestách a nadějích“ (Lipovetsky, 2007, str. 258). Přitom existuje samozřejmě mnoho individuálních možností, jak reagovat na ony důležité a specificky odlišné situace pro dívky a pro chlapce, čímž se vytváří mnoho variant ženské a mužské identity. „Všechno nasvědčuje tomu, a práce s rodinami to potvrzuje, že směr cesty je u syna i dcery týž, ale způsob, jakým po ní postupují, a kvalita prožitků se během cesty liší podle toho, zda jí prochází chlapec nebo dívka právě pro jejich odlišné předpoklady a zkušenosti vyplývající z jedinečnosti jejich pohlaví. Jestliže se k matce přibližuje syn, jde o vztah heterosexuální, kdežto vztah dcery s matkou má charakter homosexuální. Při sbližování s otcem je tomu u obou dětí naopak“ (Chvála a Trapková, 2004, str. 112). Dále oba autoři zdůrazňují i odlišný charakter separačních procesů.
Já nikterak nepopírám, že různé vlivy a identifikace mohou působit i na tvorbu osobnosti v opačném směru. Někdy jde o odmítání původní genderové role ve formě aktivního popírání, což se může dít i na tělesné rovině např. extrémním hubnutím dívek, které tím ztrácejí své sekundární pohlavní znaky, či o praktikování opačné role. Může jít i o hledání svého já, o žití své lidskosti bez ohledu na pohlaví. Bohužel vyvolávají tyto způsoby sebeprezentace, resp. vědomé utváření vlastní identity, korektivní reakce, jak vidno v psychoterapeutické praxi. Tak např. pacientky, které se „mužsky“ prosazují, se najednou stanou v partnerství ještě závislejšími na projevy lásky a zájmu svého partnera. Tím, že nepřipustily a nežily svoji ženskou stránku, jim chybí příslušné zkušenosti a dovednosti ve styku s muži. A tak má jejich asertivní energické chování vlastně muži imponovat a vázat jej na ni ze strachu z opuštění. Ve slabých chvílích si přiznají, že jim silný muž, o kterého by se mohly opřít, chybí. Jindy je prozradí tělo, jež vyjadřuje potlačená přání, např. po oddání se, ve formě závratí a mdlob. To vše nevylučuje důležitost ženského způsobu se prosadit, přílišné přizpůsobení vede ke ztrátě sebeúcty a k depresím. Problém vězí v tom, že silná obava ze ztráty pozitivního vztahu vede k obtížnému připouštění agresivity. Tyto zkušenosti nevyvrací běžné pozorování např. při mých procházkách Prahou, když slyším, že dívky mluví stejně vulgárně jako chlapci. Myslím si však, a doufám, že jde o pouhé povrchní přizpůsobení současnému trendu být cool, aniž by tím byly zasaženy hlubší emoční vrstvy osobnosti, např. přání po romantické lásce – vždyť se o tom stále zpívá, píše, hraje v divadle i ve filmu.
Toto téma bychom mohli uchopit i z jiného konce: Proč se vzpírat naší kulturou a tradicí pěstovanému rytířství k ženám, láskyplným napínavým hrám, napětí a tajemnosti, dobývání, a naopak lákání kombinovanému s následnou zdrženlivostí?
Moji učení kolegové by mohli namítat, že se vzdaluji vědecké psychologii. Avšak nejde vědě o člověku o to co nejpřesněji a nejadekvátněji popsat naši psychiku, i za cenu toho, že ji vystihne lépe metafora, obraz, fantazie či umělecký výtvor?
Nežli se budu věnovat psychologickému vzniku ženské a mužské identity, shrnu obecné faktory, kterými je možno rozdílný genderový vývoj doložit.
Zaprvé jde o genetické rozdíly. Ovšem genová exprese a tím působení genetické informace závisí i na vlivu prostředí, zde je možné ovlivnění všemi směry. Dlouhodobě je však naše genetická výbava ovlivněna tisíciletou historií. S tím souvisí i otázka existence archetypálních rozdílů, tak jak popsal jejich vliv – v našem případě animy a anima – C. G. Jung. Nechci se odvolávat na hypotézy, takže zde nebudu taktéž diskutovat domněnky evoluční psychologie, že mají na mužskou identitu vliv zkušenosti úspěšné či neúspěšné rivality ohledně získání žen, boj, lov a výroba nástrojů, a naopak že ženu formují zkušenosti ohledně schopnosti vázat na sebe a na rodinu vybraného muže, starost o výchovu dětí a o sociální soudržnost rodiny.
Dále jde o rozdílnosti ve stavbě a funkci mozku. Tak např. bohatší propojení obou hemisfér u žen má za následek celostnější, digitální i analogické, citové i rozumové, cirkulární zpracování informací.
Odlišný sebeobran, a tím i budoucí sebepojetí, vzniká i rozdílným vnímáním vlastního těla, jeho povrchu a tvaru, jakož i vnitřku, vnitřních impulzů a citových hnutí, hybnosti, mimiky a gestikulace. Porucha tělesného schématu, např. u anorexie, úzce souvisí s poruchou ženské genderové identity u postižených dívek.
Hormonální odlišnost se např. projevuje větší svalovou silou i agresivitou mužů, nejvíce pak výskytem sekundárních pohlavních znaků s příslušnými změnami ve formě a funkci těla s odlišnou citlivostí a reaktibilitou určitých tělesných zón na specifické podněty.
Integrativním konstitutivním faktorem je interakce subjektivně prožívané tělesnosti včetně s tím spojených fantazií s těly a osobnostmi matky, otce, sourozenců a vrstevníků a z toho pramenící vznikající sebereprezentace self. Tato psychosomatická rovina vplývá do psychologické úrovně, kde jde o psychické prožívání podobnosti a rozdílnosti žen a mužů, identifikaci a nápodobu, o další prožívání vlastní pohlavnosti se zvnitřnělými výslednými zkušenostmi vzájemného emocionálního reagování na sebe, to vše ovlivněno fantaziemi a stále se měnícími významovostmi.
V následujícím textu se budu zabývat zvláště těmito psychologicky významnými konstantami, týkajícími se rozdílnosti ženského a mužského prožívání a z toho plynoucího zpracování informací, meziosobními zkušenostmi a následným formováním osobnostní genderové identity. Budu se věnovat té nejčastější eventualitě, osobnostnímu vývoji v rodině s přítomnou matkou i otcem.

CO JE PSYCHOLOGICKY VÝZNAMNÉ A ZÁROVEŇ VYPLÝVÁ Z VÝŠE JMENOVANÝCH FAKTŮ U ŽEN?
Od narození existuje tělesně i psychicky slabší ohraničení vůči okolí. Dcera je totiž stejného pohlaví jako její prvá vztahová osoba (matka), a tím je jí i podobnější, nežli je tomu u syna. A tato se i naopak s dcerou více identifikuje. Vzájemné vcítění je jednodušší. Tato vzájemná spřízněnost ztěžuje separaci a individuaci dítěte – ty jsou totiž spojeny se sebeprosazováním, protestem až agresí, tudíž i vinou z narušení onoho těsného vztahu s matkou. Na druhé straně vede tato neohraničenost ke strachu z překročení svých vlastních hranic okolím, tudíž k větší opatrnosti, posléze k nutnosti své slabé stránky včetně intimity skrývat a k naučení se rozmanitým způsobům, jak ovlivňovat svým chováním okolí. Tyto spíše skryté strategie jsou vynuceny i menší fyzickou silou a agresivitou ve srovnání s muži.
Jistá neohraničenost a strach z penetrace, potažmo ze zranění, souvisí i s navenek otevřeným genitálem. Objevení štěrbiny ve vlastním pohlavním ústrojí okolo prvého roku života vyvolává fantazie vchodu do vlastního těla, tušení vnitřního prostoru v sobě. Vnitřní prostor v pozdějším psychologickém významu znamená i možnost vnitřního zpracování zážitků bez okamžitého protireagování, jakož i přístup k vlastnímu nevědomí. Již zde se vytváří identita, ve které je spojen zevní svět s vnitřkem, což podporuje introspekci a citové reagování, vcítění do sebe i do druhých. Tím více je pociťována disharmonie, tím citelnější je přání po (původní) harmonii a vyhnutí se konfliktům.
Stejnopohlavnost poskytuje příležitost k vzájemnému srovnávání, a tudíž i k závisti děvčátka na atraktivitu a ženské tvary, schopnosti a přednosti matky, a naopak matka musí krotit svoji žárlivost na krásu a mládí své dcery, což jí neujde. Ta v důsledku toho skrývá i svoje vznikající sexuální impulzy, což znovu přispívá k převážně ženské zdrženlivosti. Tyto impulzy se zprvu projevují jako přání mít děťátko, dívka tuší a později ví o této možnosti, jež je však i nabíledni v důsledku identifikace s vlastní matkou, jejíž je dcerou. I tento fakt a s tím spojené představy a fantazie utvářejí budoucí sebepojetí, jež může mít jednou spíše pozitivní a radostný nádech z budoucího vlastnění děťátka a nynějšího hraní si s ním ve formě panenek, anebo může převážit spojení s úzkostnými fantaziemi pohlavního aktu a porodu. Víceméně u obou pohlaví se může vyskytnout následující hrozivá fantazie: když mocná matka dává život, může ho i vzít.
Typické zážitky vznikají i během interakcí s otcem či sourozenci. „Biologicky podmíněnou přirozeností děvčátek je touha přijímat, pojmout něco do sebe; dívka tuší nebo ví, že její pohlavní orgány jsou pro otcův penis příliš malé, a proto reaguje na svá vlastní genitální přání úzkostí; bojí se toho, že kdyby se její přání vyplnila, zničilo by to ji samotnou nebo její genitálie“ (Horney, 2004, str. 139). Ta však kromě této vydanosti objeví i svou schopnost vládnout pohlavním vzrušením mužů, což má opět jak svou úzkostnou, tak i narcisticky a sexuálně uspokojivou stránku. Výsledný povahový rys, který se může projevovat ve formě svůdného chování a péče o vlastní krásu, může být i kompenzací zjištění, že děvčeti ve srovnání s chlapci něco chybí (penis), jakož i sníženého sebevědomí v důsledku výše zmíněné obtížné cesty k separaci od matky, k nezávislosti a seberealizaci. Zde je nesmírně důležitá reakce otce i matky, jež významně přispívá k vytváření genderové role, což se znovu opakuje v pubertě v době zvýšené hormonální činnosti a vytváření sekundárních pohlavních znaků. Najednou se podstatně změní sebecítění i reakce okolí (ale i matky a otce) na mladou dívku, což může vyvolávat jak intenzivní znejistění, tak i hrdost na přeměnu v dospívající ženu. Variabilita dalšího vývoje je otevřená: tak např. Ronald Briton (2006) pozoroval v této době problematický vývoj vztahu k matce, vedoucí k idealizaci otce, což může vést jak k identifikaci s ním, tak i ke komplementární roli jeho partnerky, která se o něj stará, či mu dokonce slouží. Zde je významná pozitivní či negativní zkušenost a reakce okolí na prvou menstruaci: „Skrze menstruaci se organizuje zralejší ženský sebecit dívky, ona je jádrem nového tělesného obrazu – sebeobrazu, který do sebe integruje akceptanci vlastního těla jako ženského, sexuálně aktivního a potenciálně rodícího“ (Tyson & Tyson, 2001). Na druhé straně může být prožívána menstruace traumaticky, resp. úzkostně – vždyť na rozdíl od vyměšovacích funkcí nepodléhá sfinkterové kontrole, dívka je jí pasivně vydána.
V zamilování, kdy se rýsuje stále reálnější možnost sexuálního styku, se aktivují jak vzrušující, tak i úzkostné fantazie penetrace a bolesti.
Domnívám se, že tyto ambivalence, životní křižovatky, nejistoty ve vztahu k mužům a jejich kompenzace, touha po harmonii i protest, emocionalita a její zakrývání, vydanost i vědomí moci, mnohotvárnost, a tím i jistá nevypočitatelnost jsou součástmi ženského genderu. V partnerství se pak dovytváří a konsoliduje genderová role, ke které přispívá znovuobjevené přání mít dítě a fantazie porodu a kojení. Mateřství pak často vede k identifikaci a smíření s vlastní matkou.
Celý tento vývoj je spoluurčován i jazykem, do kterého se ženskost a mužskost promítá.
„Jak se pozná ženský jazykový modus v jazyce rodiny? Hranice mezi zamlčovaným a vyslovovaným není zcela zřetelná. Ženská součást člověka disponuje dorozumíváním s druhými, a především s dětmi, na preverbální úrovni. Projev nese známky prožívání a jeho zdroje… Ženský jazykový modus souzní s rytmy biologickými… a ztělesňuje ho ženská náruč, kolébání a krmení… Žena spíše vyčkává, nerada vyslovuje nezralé myšlenky… proto, že ještě necítí jejich váhu a platnost pro vnější svět. Formuluje je až tehdy, když cítí, že je čas. To se pak může vyjadřovat s velkou určitostí, naléhavostí, často s výrazným emočním doprovodem“ (Trapková a Chvála, 2004, str. 69-70).

A NYNÍ KE GENDEROVÉ IDENTITĚ MUŽE
Muži mají ztíženou cestu k vlastní genderové identitě v důsledku původní identifikace s matkou. Zde záleží na pozdější možnosti chlapce identifikovat se s otcem; desidentifikace s matkou skrze vytěsnění není nikdy definitivní, a proto stále hrozí „nakažení“ ženským prvkem. Muž bude muset stále dokazovat svoji mužnost, k čemuž mu pomáhá objevení vlastního penisu, zvláště pak ve srovnání s jeho chyběním u dívek. Na druhé straně vyvolává tento tělesný „přívěsek“ úzkost z možnosti jeho ztráty (kastrace). Ta je zesílena i zkušeností neovládání jeho velikosti, jako by jím vládl někdo jiný – opět žena – a tím větší je radost i hrdost na čurání vstoje. Podobně se to má i s mužskou fantazií pronikání, „začínající od různých vjemů z pohlavních orgánů na bázi organické potřeby, instinktivního vnímání a vrozené touhy“ (Horney, 2004, str. 137), kdy jde opět i o strach z neznámé vaginy a též o pocit vlastní chlapecké pohlavní nedostačivosti. „Chlapci cítí nebo instinktivně odhadují, že jejich penis je pro matčiny genitálie příliš malý, a reagují hrůzou z vlastní nedostatečnosti, bojí se odmítnutí a posměchu. Takzvaná kastrační úzkost mužů je ve skutečnosti strachem ze zranění jejich mužskosti, a to více devalvací ze strany žen nežli „kastrací“ ze strany otce, resp. rivalů. (Ženy mají sice též strach o své ženství, v popředí je však strach ze ztráty vztahu, lásky. Toho se muži tolik neobávají, neboť se jejich původní i „oidipální“ vztah spojuje s jednou a tou samou osobou, s matkou, a je tudíž samozřejmý.) „Výsledkem je, že se chlapcovo falické nutkání pronikat spojuje s jeho zlostí způsobenou frustrací, a toto nutkání pak dostává sadistický nádech“ (Horney, 2004, str. 139). Následuje opětná kompenzace přesunutím libida na falus (falický narcismus), přeceňováním vlastnění penisu a zdůrazňováním vlastního mužství. Muži se chrání i tím, že skutečnou, ohrožující ženu přemění ve svém prožívání buď v méněcenný, slabý či závislý objekt, či ve fungující spoluživitelku rodiny, diskusní partnerku, matku svých dětí, anebo ve vílu či princeznu, taktéž zbavenou nebezpečného (živočišného) ženství. Přitom nejde jen o strach a zášť, nýbrž i o obdiv a závist, že žena může jenom „být“, kdežto on musí neustále dokazovat svoji mužnost, něco „dělat“, o něco usilovat.
K mužskému sebevědomí podstatně přispívá konstruktivní rivalizování s otcem, měření sil vystřídané společnou „mužskou“ činností, zážitky hojení drobných šrámů i slavení dětských vítězství. Chlapec si přeje zároveň citlivého i mužného otce (a dívka taktéž).
Vzpomínám na jednoho svého pacienta s masochistickou problematikou, který prožíval nutnost prosazení se v životě i ve vztazích, zvláště k ženám, jako namáhavý úděl a nejraději se zavíral ve svém bytě, oddávaje se sadisticko-masochistickým fantaziím. Jeho otec, bývalý spolupracovník tajné policie NDR, se s ním ani v dětství, ani v pubertě nepopral (v přeneseném slova smyslu), takže syn nezažil opravdovou chuť bojovat, radost z prosazení se, vítězství apod. Analýza ukázala, že od dětství trpěl neurčitým pocitem, že v jeho životě něco či někdo chybí – tím chybějícím byl otec, jehož místo, resp. funkci obsadily ony sadomasochistické fantazie.
Všechny dosavadní vývojové fáze se znovu aktivují v pubertě i adolescenci a v reálné podobě během zamilování i při intimním styku: jde např. o svěření vlastního penisu, tj. i mužskosti, do rukou ženy, včetně zážitku, že po intimním styku je jeho úd ochablý, což dává vzniknout fantaziím o mocné ženě, jež má vládu nad jeho mužností. Způsob vyřešení těchto typických problémů – a nikoli určitý výsledek ve formě vlastností – lze považovat za podstatu mužské genderové identity. Jde o mužské sebevědomí, strach z jeho zpochybnění, včetně způsobů úspěšné či spíše křečovité kompenzace, v příznivějším případě o uznání svých slabých i silných stránek. Jde tudíž spíše o zpracování těchto životních témat, vyplývajících z interakčních zkušeností ze styku s matkou (ženami) a otcem (muži, včetně vrstevníků), což vede k osvojení určité mužské genderové role. I ta se neustále přetváří během života, např. s příchodem otcovství, kdy bývá pro muže těžší než pro ženu ustoupit ve prospěch příští generace. Zároveň se v manželství upevňuje (nebo naopak oslabuje) jeho genderová identita v důsledku nutnosti uhájit svou roli manžela i otce s nemožností jednoduše se vyhnout příslušným konfrontacím.
K tomu opět cituji pasáž o vlivu jazyka z knihy Trapkové a Chvály (2004, str. 68–69): „Mužský modus jazyka kultivovala zkušenost s překonáváním překážek, se zápasem, a je předností mužství, že není příliš vcítivé. Bralo by mu to odvahu a sílu k boji v zevním světě… vede děti rozhodně k cíli, k otužování a zvyšování odolnosti… Oproti akceptujícímu (směrem dovnitř) ženskému modu je mužský modus vyžadující (směrem ven).“
Lze tyto úvahy aplikovat na sociálně-politickou situaci? Muži se snaží uhájit svou mužskost vojenskou, politickou a ekonomickou převahou, často i násilím. Nestarají se o svou „Achillovu patu“, týkající se neintegrované ženskosti. Zaostávají v tomto ohledu ve své emancipaci za ženami, které jejich mužský prvek žijí a stále úspěšněji mužům konkurují. (Tak vládnou Německu po nedávné volbě tři ženy: kancléřka a obě předsedkyně vládnoucích stran.) Ženy určují genderový diskurs, mají stále větší vliv na rozhodování soudů ohledně mužského chování k nim, studium genderové problematiky mužů se děje jen okrajově. Ženy mají možnost rozhodovat o potomstvu i o tom, jak a kdy může dojít k pohlavnímu styku. Mužský protest má až křečovitě tragikomický nádech, jak lze pozorovat u Donalda Trumpa, který však intuitivně našel voličstvo ve zklamaných a ponížených bílých mužích. Jde o dějinný proces, o „nové vydání“ matriarchátu? Co se to s námi muži děje? (Vždyť si dokonce právě ženy přály mít v Německu silného budoucího mužského kancléře.)
Text je původně zamýšlen jako součást připravované knihy Proces změny v dynamické psychoterapii pro nakladatelství Triton.
Do redakce přišel 4.11.2018
Po bouřlivé diskusi zařazen v původní podobě až 25.12.2018
Konflikt zájmů není znám

 

Literatura
1. Blanck, R., Blanck, G.: Ehe und seelische Entwicklung. Stuttgart, Klett-Cotta, 1992
2. Britton, R.: V: Dammasch, F., Metzger, H-G.: Die Bedeutung des Vaters. Frankfurt/M.,
3. Brandes & Apsel, 2006
4. Chodorow, N.-J.: Die Macht der Gefühle. Subjekt und Bedeutung in Psychoanalyse, Geschlecht und Kultur. Stuttgart, Kohlhammer, 2001
5. Horney, K.: Ženská psychologie. Praha, Triton, 2004
6. Lipovetsky, G.: Třetí žena. Praha, Prostor, 2007
7. Poněšický, J.: Fenomén ženství a mužství. Praha, Triton, 2004
8. Poněšický, J.: Agrese, násilí a psychologie moci. Praha, Triton, 2005
9. Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Praha, Triton, 2006
10. Trapková, L., Chvála, V.: Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha, Portál, 2004
11. Tyson P., Tyson, R.-L.: Lehrbuch psychoanalytischer Entwicklungspsychologie. Stuttgart, Kohlhammer 2001
12. Vybíral, Z.: Polarita a vzájemné obohacování. Vyšlo na CD-ROM vloženém do sborníku : Psychologické dny 2004 – svět žen a svět mužů. Olomouc, Universita Palackého, 2005

 
Autor: Doc. MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.

Psychiatr, psycholog, psychoanalytik a psychoterapeut.

ponesicky j 2 3 2018.pngPo absolvování FVL KU Praha v r.1967 pracoval na chirurgickém, ortopedickém a interním oddělení KNsP České Budějovice, a od r. 1970 v Psychiatrické léčebně Horní Beřkovice až do emigrace r.1977. V r.1973 atestoval z psychiatrie. Druhá atestace mu nebyla z politických důvodů umožněna, protože byl předsedou Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Jihočeském kraji v r. 1968. Režim mu zabránil i v dosažení titulu CSc, ač složil všechny potřebné zkoušky. Vzhledem k zaměstnání na psychiatrii mu bylo povoleno dálkové studium psychologie na FF KU Praha, které ukončil r. 1976. Od r. 1972 do r. 1977 absolvoval výcvik ve skupinové psychoterapii SUR, jakož i výcvik v hypnóze a autogenním tréninku. V atmosféře normalizace po okupaci Československa nebylo dále možno rozvíjet ve zdravotnické praxi psychoterapii a psychosomatiku. Proto emigroval do SRN, kde již tehdy existovala hustá síť psychosomatických klinik a léčeben. Pracoval zprvu v Brémách na klinice Dr. Heines pro neurologii, psychiatrii a psychoterapii, poté v Tiefenbrunnu u Göttingenu v akademické nemocnici pro psychogenní a psychosomatická onemocnění, dále na katedře psychoterapie a psychosomatiky universitní kliniky v Düsseldorfu, kde byl činný zčásti jako vědecký a zčásti coby pedagogický pracovník. Od r. 1986 do r. 1996 zastával místo primáře na psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neutrauchburg, a posléze vedl až do r. 2006 oddělení pro anorexie, bulimie a těžké poruchy osobnosti na psychosomatické klinice Median v Berggieshübelu u Drážďan.

V Německu znovu absolvoval výcvik ve skupinové psychoterapii a pokračoval v psychoanalytickém výcviku, který ukončil v r. 1986. Mimo to získal i kvalifikace vedoucího Balintovských skupin a supervizora pro individuální i skupinovou psychoterapii.

V současné době se plně věnuje psychoterapeutické výuce psychologů a lékařů na psychoterapeutickém a psychoanalytickém institutu v Drážďanech a Lipsku, jakož i v okolních psychosomatických klinikách, a publikační činnosti.

 

[1] Všechna proložení kurzívou v tomto textu redakce.