EDITORIAL

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

 VLADISLAV CHVÁLA: IN FILTRACE

Od chvíle, kdy Česká televize odvysílala v hlavním vysílacím čase dokument Infiltrace: Obchod se zdravím režisérky Maixnerové, si nemůže psychosomatika stěžovat na nezájem veřejnosti. Ne že by z dokumentu vycházela zrovna v dobrém světle. Zachycené střípky rozhovorů s domnělou psycholožkou nebo praktiky léčitelů (možná taky jen domnělých) vzbuzovaly v divácích spíše odpor, pochybnosti a smích než obdiv, mezi zastánci psychosomatiky údiv, zlost a stud.

Je tohle ta psychosomatická medicína, kterou někteří z nás už více než třicet let prosazují jako samozřejmou a nezbytnou součást všeobecné medicíny? Jde lidem z Aktipu ještě o psychosomatiku, o pacienty, nebo už jen o peníze?

Zakladatelka tohoto poradenského zařízení, lékařka a psychiatrička Jarmila Klímová byla nepochybně jedním z nadšenců psychosomatického přístupu k léčbě. Svůj podnik zakládala v době, kdy se nám o legalizaci a institucionalizaci psychosomatické medicíny mohlo jen zdát. Lékař, který se pokusil v rámci svého oboru rozšířit pohled na své pacienty o psychologickou a sociální vrstvu (rozuměj: věnovat se také životu pacienta a kontextu jeho somatického onemocnění), sklízel od kolegů jen nepochopení a posměch. Medicína ve své dominantní podobě rozdělená na jednotlivé obory, zaměřená především na zobrazitelnou tělesnou složku nemoci, není příliš tolerantní vůči těm lékařům, kteří se na nemoc dívají šíře.
Osamění, jemuž je vystaven lékař, který se svým názorem, zkušeností a způsobem práce od ostatních odlišuje, snáší každý jinak. Ne každý má trpělivost dělat si věci po svém, vysvětlovat to ostatním a čekat, až případně i někteří další pochopí, že věci jsou TAKÉ jinak, než nás učili na fakultách. Na těch českých bio-psycho-sociálně pojatá psychosomatika dodnes chybí. Jak moc chybí, viděli jsme například v rozhovoru pro DVTV kolegy Kubka, prezidenta lékařské komory. Její vedení dodnes odmítá vědět, co je současná psychosomatická medicína, a proto se také snaží neustále bojovat proti ní. Marně se pokoušela redaktorka dostat z prezidenta ČLK odpověď na to, proč se tolik lidí uchyluje k alternativní medicíně, kam ani psychosomatika ovšem nepatří. Jeho jistota je jediná: jsou zdraví. Proto se v rukou léčitelů (nebo i psychosomatiků) uzdravují. Neví nic o odborných textech v impaktovaných časopisech o bio-psycho-sociálním přístupu, kterým je dnes vědecká psychosomatická medicína, protože vědět nechce.
Arogance některých mocných je tak velká, že se snad ani nemůžeme divit tomu, že občas někomu rupnou nervy, z medicíny odejde a pracuje s pacienty mimo zdravotnictví tak, jak si myslí, že je nejlepší. Možná jen nechce zavalit svého pacienta administrativou, která dávno převážila nad tématy, se kterými pacient přichází. „Na pacienta nemá lékař v běžné ordinaci čas,“ brání lékaře sám prezident ČLK. Jenže současně tvrdí, že naše medicína je celá vlastně psychosomatická a není třeba budovat samostatný obor. Je to tak? Vědí naši lékaři něco o bio-psycho-sociálním přístupu a umějí s ním pracovat? Mají na to čas? Nemají. Tak jak se dostaneme k podstatné změně v přístupu našich lékařů k pacientovi? Dalším nařízením, opatřením, hlášením, zvýšením platů, popřením reality? Kubek dodnes nechápe, že právě absencí psychosomatické medicíny tlačíme mnoho lékařů do oblasti léčitelství, kde temné se vysvětluje ještě temnějším.
Až potud bychom se mohli doktorky Klímové zastat, přestože také ona odmítá prosazování psychosomatiky jako lékařského oboru a otevřeně proti němu vystupuje (viz její fcb). Ale tím, co nabídli pracovníci Aktipu pacientce-reportérce v dokumentu jako léčbu únavového syndromu, lze jen těžko ostatní lékaře přesvědčit o nezbytnosti psychosomatické medicíny. Tajně nahrávaný dokument jistě vytrhl věty z kontextu, byl určitě překvapením pro všechny v Aktipu. Ale v následující obhajobě těžko obhajitelných „terapií“ se Klímová chová stejně arogantně jako ti, proti kterým se rozhodla bojovat. Jako „lékařka žiletka“ vystupuje i jindy. Sebejistými výroky se její mediální vystoupení jen hemží. Jako by se držela zásady „na hrubý pytel, hrubá záplata“. Se stejnou převahou, s jakou Kubkové popírají efekty a význam psychosomatické medicíny, má zase ona jasno v tom, že „slovem měníme DNA“ nebo že „lze nádor vyloučit stolicí po očistné kůře“.
Psychosomatický přístup samozřejmě nespočívá jen v tom, co s pacientem děláme nebo kolik času mu věnujeme, jaké prostředky pro navození změny použijeme (zda vědou ověřené nebo neověřitelné), ale především ve změně myšlení. A to se ukazuje jen velmi těžko. Pokud se taková změna v myšlení lékaře odehraje, nemůže zůstat stejně arogantní, jako byl před tím. Určitě pak také nebude obviňovat své pacienty, že „si za svůj nádor můžou sami“. Systemické myšlení vidí jevy v cirkulární, a ne v lineární kauzalitě. Tam otázka viny nemá místo. Prosté přednášení dalších informací lékařům o „psychosociálních faktorech nemocí“ nemůže vést ke změně myšlení. To vyžaduje několikaletou sebezkušenost a zdaleka ne každému se to podaří. Několikadenní kurzy z nikoho psychosomatického lékaře neudělají.
Psychosomatická medicína nemá světu co ukazovat. Dobře to vědí novináři, kteří marně volají po „nějakých atraktivních obrazech“, aby mohli referovat o psychosomatice v běžných médiích. Vytváříme intimní prostor pro setkání pacienta a lékaře. Čím lépe pracujeme, tím méně je to vidět. Žádná dramata, žádná krev, nic, co by se dalo ukazovat. Poctivost, uměřenost, ochota snášet nejistotu, bez diagnózy, často bez naděje, vystaveni jen fenoménům života a jeho selhávání ve vší složitosti bio-psycho-sociální koexistence člověka. K tomu není třeba se opírat o tajemné síly vesmíru, minulé životy, tajemné bioinformační rezonance, kundalíní, a jak všelijak atraktivně jsou systémové síly nazývány ve starobylých i novodobých terapeutických systémech. Možná to potřebují pacienti, protože podívat se pravdě do očí je prostě příliš těžké. Ale jen proto bychom se my lékaři neměli stávat šamany, průvodci minulými životy nebo odborníky na bioinformační rezonanční technologie, které naše dominantní vědecká technologie nemůže verifikovat. Neměli bychom být jen prodavači deště.
V Liberci 30.6.2018

chvala small

Zobrazení: 1031