PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

STRES U JÍDLA VEDE K OBEZITĚ U MYŠI A ASI TAKÉ U NÁS
Zdá se, že známá divadelní hra O myších a lidech vystihuje něco dost podstatného: tak moc se od myší zase nelišíme. Kanadská vědecká dvojice, profesor Alfonso Abizaid a jeho doktorandka Andrea Smithová zkoumali vliv stresu u jídla na konečný výsledek – obezitu myší.

NESLEDUJTE ZPRÁVY KDYŽ JÍTE!
Myší samce vystavili stresu tak, že je spárovali s agresivními alfa samci, kteří svým dominantním chováním u nich vyvolali chronický stres (I u myší?!). Pak dvojici rozdělili pletenou mřížkou, takže stresovaný myší samec měl stále svůj stresor na dosah, oddělený pouze pletivem.
Výzkum se zaměřil na ghrelin produkovaný žaludkem, který má receptory v celém mozku. Pro pořádek: ghrelin je hormon hladu a je vyvažován hormonem sytosti leptinem. Optimální poměr těchto řídících prvků má za následek optimální hmotnost zvířete i člověka. Cílem studie bylo vyzkoumat, zda ghrelin má vliv na sídlo odměny v mozku, což je oblast ventrálního tegmenta (VTA). Tegmentum je přední část mozkového kmene s mnoha řídícími centry. Již dříve bylo zjištěno, že infúze ghrelinu měla za následek, že myši jedly víc.
Existuje dobrý důvod pro výzkum stravování vyvolaného stresem. "Ti, kteří konzumují více jídla tváří v tvář stresu, mají také zvýšené riziko obezity a dalších metabolických poruch," říká Smithová z Carleton University v Kanadě. "Ale také si uvědomujeme, že zvýšení příjmu potravy může hrát důležitou roli ve schopnosti vyrovnat se s chronickým stresorem. Takže jsme se snažili pochopit mechanismy, které stojí za tímto chováním."
I když se každodenní tlaky života myši, zvířecího modelu použitého ve výzkumu, mohou lišit od těch lidských, při stresu se stravují podobně. Když dominantní myš projevila agresi a druhá myš ustoupila, byly obě myši odděleny pomocí průhledné síťové přepážky, a byla tak vytvořena sociální dynamika ztráty. Experimentální myš pak zůstala v kleci 21 dní, cítila se ohrožena dominantní myší, ale ne ve fyzickém nebezpečí. (Tento model byl použit již ve starověku s vlkem a beranem.)
Myši vystavené tomuto chronickému stresu jedly více a měly vyšší hladiny ghrelinu v krvi. Měly také větší expresi mRNA kódujícího receptor sekretagoga růstového hormonu (GHSR), receptor pro ghrelin, ve svém VTA, což naznačuje, že oblast byla vnímavější k působení ghrelinu.
V samostatném experimentu byl geneticky upraveným myším bez receptorů GHSR v mozku vstříknut virový vektor do jejich VTA, aby tak byly GHSR receptory pouze v této oblasti. To umožnilo prozkoumat účinek ghrelinových receptorů výhradně ve VTA. Když tyto myši zažily chronický sociální stres, snědly více než jiné myši, kterým se ve VTA neobnovily GHSR. Ve třetím experimentu dostala jiná skupina myší antagonistu, který blokoval ghrelinový receptor v jejich VTA. Tyto myši nezvýšily svůj příjem potravy v reakci na chronický sociální stres a staly se úzkostnějšími.
"To naznačuje, že tento receptor ve VTA je důležitý nejen pro zvýšení příjmu potravy, ale zvýšení příjmu potravy má také důležitou roli v tom, jak se zvíře vyrovnává s chronickými stresory," říká Smithová. Stále však existují důležité otázky. VTA má několik podtypů buněk, včetně dopaminergních neuronů, které jsou nezbytné pro reakci na odměnu a motivaci, stejně jako GABAergních neuronů a glutamátergních neuronů. "Skvělým dalším krokem by bylo podívat se na to, jak ghrelin moduluje tyto různé podtypy buněk, a zjistit, kam se tyto neurony promítají," říká Smith.
Zajímavé otázky
Neznalost toho, které podtypy buněk VTA jsou nejvíce zapojeny do stresové reakce a kde se promítají, otevírá možnost složitých mechanismů v rámci VTA zprostředkovávajících reakce na zvládání. Abizaid říká: "Je to ve skutečnosti zvýšené uvolňování dopaminu, které zvyšuje odolnost myší a zvýšené stravování je téměř jako sekundární proces zpětné vazby? Bylo by vzrušující to zjistit."
Smith a Abizaid říkají, že další prioritou je provedení podobného výzkumu se samicemi myší. "Jedním z omezení výzkumu, zejména s ohledem na současné prostředí neurovědy, je to, že jsme tyto experimenty prováděli pouze na samcích," říká Smith. "Klasické paradigma sociální ztráty můžete použít pouze u samců. Jednou z výzkumných cest naší laboratoře je rozšíření naší práce tak, aby se zaměřila na samice, ale abychom toho dosáhli, musíme použít modifikované paradigma sociální ztráty."
Smith, Andrea et al.: Growth Hormone Secretagogue Receptor (GHSR) Signaling in the Ventral Tegmental Area (VTA) Mediates Feeding Produced by Chronic Social Defeat Stress in Male Mice Neuroscience, Volume 547, 17 - 27
K dohledání stačí použít odkaz: Growth Hormone Secretagogue Receptor (GHSR) Signaling in the Ventral Tegmental Area (VTA) Mediates Feeding Produced by Chronic Social Defeat Stress in Male Mice - Neuroscience RH

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0