PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

VLADISLAV CHVÁLA: JE RODINNÁ TERAPIE TERÉNNÍM VÝZKUMEM?

Začátky rodinné terapie jsou spjaty s takovými jmény, jako jsou jedni ze zakladatelů antropologie Gregory Bateson a Margaret Meadová. Antropologie musela zanechat v hnutí rodinné terapie svůj otisk. Když se dnes od studentů a doktorandů tu a tam dozvídáme, že vedoucí jejich práce jim tvrdí, že „Trapková a Chvála nemají žádný výzkum ke svému pojetí rodiny jako sociální dělohy“, chápeme to tak, že mají na mysli tradiční lékařský výzkum, nejlépe dvojitě zaslepený.

Více než 35 let práce s rodinami, které stonají, není výzkumem? A jak to dělají antropologové, když se setkávají s obyvateli daleko v divočině? Jak obstojí u kolegů, kteří bádají v tichu knihoven a ve svých čistých laboratořích, aby vůbec byla jejich práce brána vážně? Nazvali svou práci terénním výzkumem. Podívejme se na praxi rodinné terapie jako na terénní výzkum.
Na rozdíl od lékaře nebo individuálního psychoterapeuta se rodinný terapeut setkává s celou rodinou, nebo alespoň s takovou částí rodiny, která je pro prezentovaný problém podstatná. Získává tak přesnější obraz o realitě života zkoumané rodiny. Také antropologové mají ve své historii podobný přechod od pouhého získávání informací od jednoho mluvčího k intenzivnímu terénnímu výzkumu. Tedy od tzv. „verandové antropologie“ k „terénnímu výzkumu“. Museli se zvednout a osobně vyrazit do vesnic a setkávat se tam se skutečnými živými lidmi. O tuto změnu se zasloužil mj. Malinowski (nikoli maršál ale Bronisław Kasper Malinowski 1884–1942), který tehdejší praxi kritizoval a sám novou metodu aplikoval při výzkumu na ostrově Mailu. Intenzivní terénní výzkum se postupně stal v antropologii normou. Znamenalo to zkoumat domorodé kultury osobně, po delší dobu, naučit se místní jazyk, stát se součástí tamější společnosti. Kabinetní práce je nadále nedílnou součástí antropologického výzkumu, ale patrně si nikdo nedovolí tvrdit o těch, kdo doslova nasazují vlastní kůži v často nehostinných podmínkách, že nedělají výzkum. Zdá se dokonce, že skutečné badatelské ostruhy může antropolog získat až díky obtížnému terénnímu výzkumu. A s úbytkem dosud neprobádaných původních kultur ubylo také možnost tyto ostruhy získat (Soukup, 2018).
„Mimo metod a technik potřebuje antropolog k realizaci výzkumu také tzv. měkké dovednosti. Mezi měkké dovednosti patří komunikační dovednost, zvládání emocí, sebereflexe, strukturované myšlení, vytváření a řízení týmu atd.“ (Soukup, 2014). Přesně to je také nezbytná výbava rodinného terapeuta, které se učí v poměrně náročném tréninku (Trapková & Chvála, 2016). „Při sběru empirických dat je zásadní metoda interview.“ Wikipedie nás dále poučí, že „Během interview se dodržuje řada metodologických zásad, jako například motivace, vytvoření přátelské atmosféry, nenásilnost rozhovoru, srozumitelnost jazyka atd. Při sběru dat si antropolog musí ověřit jejich platnost. V průběhu interview je nezbytné zohlednit genderové hledisko (problém se získáváním dat od domorodých žen)“ (Soukup, 2014). Právě tak vypadá běžné sezení rodinné terapie, které zpravidla trvá 60–90 minut. Ve svých pracích opakovaně zdůrazňujeme, že každá rodina disponuje vlastními významy v jazyce, má vlastní zvyky a jedinečnou historii, ke které je nezbytné se přidat podobně, jako se přidává antropolog k domorodé kultuře.
Oba, rodinný terapeut i antropolog, při terénním výzkumu dělají totéž, totiž zúčastněné pozorování. „Zúčastněné pozorování je klíčová technika terénního výzkumu. Podstata této techniky je v přímé nezprostředkované účasti na přirozených kulturních jevech a sociálních situacích dané komunity.“ Wikipedie zde mluví o antropologii, ale rodinný terapeut nedělá nic jiného. Vývoj rodinné terapie od strukturální Minuchinovy rodinné terapie přes systemické a narativní směry až k dnešní kooperativní a dialogické terapii rodinní terapeuti pilují způsoby svého zúčastněného pozorování. Postupně se mění pozice terapeuta od expertní až po dialogickou a respektující pozici. I další aspekty práce rodinného terapeuta jsou si s antropologickým terénním výzkumem blízké: „Během provádění zúčastněného pozorování mohou vzniknout překážky, které plynou především z věku, pohlaví, sociální a etnické příslušnosti výzkumníka“ (Soukup, 2014). Překážky jsou také výzvy. A rodinná terapie je řešením jednotlivých témat rozvíjena. Byly doby, kdy také téma pohlavní příslušnosti badatele-rodinného terapeuta bylo živě diskutováno mezi rodinnými terapeuty. A práce v terapeutických dvojicích muže a ženy patří k významným výhodám rodinné terapie vzhledem k převaze rodin mužů a žen a jejich dětí v našich praxích (Chvála & Trapková, 2008).
K terénnímu výzkumu patří také záznam etnografických dat. „Systematicky zaznamenávat a organizovat data je pro terénní výzkum nezbytnost. Ralph Bolton zjistil, že antropologové stráví nad vytvářením poznámek denně až sedm hodin, minimálně hodinu a půl. Rozlišují se čtyři základní formy zaznamenávání dat: poznámky, záznamy, žurnály a deník.“ Podobně rodinný terapeut věnuje podrobnému záznamu ze sezení hodně času. Pokud pracuje v týmu, po sezení následuje porada. Ideálně by pro tuto následnou činnost potřeboval rodinný terapeut podobný čas jako pro přímou práci s rodinou. Podrobný záznam slouží k zaznamenávání průběhu, k hypotetizování, reflexi a záznamu uložených úkolů. Terapeut ukládá také artefakty získané při práci s rodinou, kresby, časovou osu, mapu rodiny, plány bytu s osobními zónami a podobně. Z práce s každou rodinou tak vzniká bohatý materiál, který za desítky let praxe má velkou výpovědní hodnotu, kterou nelze nahradit seberozsáhlejšími dotazníkovými sociologickými výzkumy. Jde o jedinečný kvalitativní výzkum s bezprostřední validizací. Intervence prováděné během rodinné terapie na základě hypotetizování bezprostředně ověřují platnost, pokud je symptom nebo nežádoucí chování v rodině odstraněno nebo změněno.
Tomu je třeba rozumět tak, že na rozdíl od antropologa, je rodinný terapeut přizván k rodině proto, že rodina má problém a chce s ním pomoci. Pokud jde o nemoc, řekněme třeba mentální anorexii u jedné z dcer, cílem setkávání může být změna jejího chování, v optimálním případě. Každá rodina je jedinečná a představuje chaotický bio-psycho-sociální systém o limitovaném počtu členů, kde jsou jak vrozené, tak získané vztahy a hranice, jistá hierarchie moci a odpovědnosti, historie nejméně dvou rodů atd. Pokud vidíte takovou rodinu poprvé, žádné závěry dělat nemůžete. Vaším nástrojem jsou jen otázky a pozorování, nejen situace tady a teď, ale také úkoly, které rodina plní nebo neplní, a pak se stanou tématem dalších sezení. Když se vám to společně daří, můžete se dovědět, co by dcera potřebovala od rodičů k tomu, aby se uzdravila. A když se to podaří vyjednat a ona se uzdraví, máte vyhráno. A když takových rodin vidíte stovky, začnou se vám tvořit hypotézy o tom, jak vzniká v některých rodinách anorexie a jak se z ní dá dostat vlivem procesu rodinné terapie. Vaše hypotézy jsou ověřovány přímo v praxi a nepotřebujete na to rozsáhlý aparát dvojitě zaslepeného výzkumu. On by ani vytvořit nešel, protože k žádné rodině nemůžete najít rodinu kontrolní. Každá je jiná. Jediné, co je společné, je fakt, že se děti rodí z ženy, a ne z muže, že o děti se obvykle starají rodiče a ne naopak, že děti rostou a mají stále větší nároky a jednou dospějí a docela složitým způsobem se staví na vlastní nohy. A to je všechno. Další stupeň verifikace nastává tehdy, když tuto svou, na mnoha rodinách terénním výzkumem získanou zkušenost předáte dalším kolegům. A ono jim to začne také fungovat tak, že také oni mají častěji úspěch, častěji se jim daří posunout vývoj rodiny tak, aby symptomy, pro které přišli, odezněly. To je validizace nad jiné hodnotná.
Pozoruhodnou podobnost rodinné terapie a antropologického terénního výzkumu vidíme také při ukončování terapie s každou konkrétní rodinou. „Ukončení terénního výzkumu a odchod ze studované komunity může být stejně obtížný krok jako první vstup do terénu. Loučení s novým domovem, alternativní kulturní identitou a domorodými přáteli je někdy výzkumníkem vnímáno jako bolestný zážitek,“ uvádí o své práci antropolog. Před sto lety také nebyly katedry antropologie na světových univerzitách a bylo nezbytné je nejprve vytvořit, aby vznikl celý obor antropologie, a teprve pak si vysloužil uznání. Máme u nás katedru rodinné terapie a k tomu příslušnou akademickou hierarchii? Nemáme. Ale rodinná terapie je hodnotná a žádaná metoda léčby, zvláště dnes, kdy symptomy dětí a dospívajících doslova explozivně zaplavují ordinace dětských lékařů, dětských psychiatrů a dětských psychologů. Všichni vidí, že se s dětmi něco děje a je třeba jim pomoci. Pokud budeme čekat na klasický výzkum typu dvojitě zaslepených kohort, nemá rodinná terapie mezi výzkumy farmakoterapie šanci. Ale jak dlouho budeme přehlížet, kolik výzkumné práce už bylo terénním výzkumem v každé stabilní ordinaci rodinných terapeutů provedeno? A tak vyzývám studenty a doktorandy: Nenechte se svými profesory splést. Rodinná terapie prováděná dlouhodobě jedním nebo dvěma výzkumníky je výborná výzkumná metoda, validizovaná přímo praxí a zkušeností. Říká se jí terénní výzkum.
K dalšímu čtení:
SOUKUP, Martin. Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2567-6.
SOUKUP, Václav. Antropologie: teorie člověka a kultury. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-432-8.
V redakci leží od 25.7.2024

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0