EDITORIAL

Hodnocení uživatelů: 1 / 5

VLADISLAV CHVÁLA: PSYCHOSOM VYCHÁZÍ VŽDYCKY VČAS

Zjevný paradox názvu editorialu na úvod dvojitého čísla by se dal snadno smáznout tím, že v době postpravdivé a postfaktické by to tak mohlo být. Faktem ale zůstává, že první číslo roku 2019 vyjít nemohlo pro nedostatek textů. V téže době ovšem vyšlo celé číslo Vox Pediatriae věnované psychosomatice, s výborným přehledem psychosomatické problematiky u dětí z pera Jiřího Kučírka.

Měl jsem z toho radost. Není náhodou právě to důkazem, že po dlouhé době nezájmu si začínají kolegové jednotlivých oborů uvědomovat význam bio-psycho-sociálních souvislostí? Dlouhou dobu zaměřujeme značné úsilí právě k tomuto cíli. Psychosom tady byl především pro to, aby bylo možné publikovat o širokých souvislostech lidského stonání, kterým se dlouho naše medicína věnovala jen velmi málo. Stala se tak naprosto bezmocnou tváří v tvář chronicky a atypicky stonajícím pacientům. Zvlášť nepříznivě deficit znalostí z oblasti psychosociální pociťovali praktičtí lékaři a je moc dobře, že si ho už uvědomují i pediatři. Jak jinak myslet na souvislosti dětského stonání než skrze znalosti o fungování rodiny a díky znalostem z vývojové psychologie? Při stále větší složitosti rozvinuté společnosti nelze vystačit jen se znalostmi laboratorních hodnot, když posuzujeme zdraví a nemoc dítěte. Psychosomatice věnovala pozornost také redakce Vesmíru v jednom čísle minulého roku (11/2018), což neuniklo bdělé pozornosti současného šéfa klubu skeptiků Sisyfos, dr.Šrámkovi. Vesmír si pro jistotu odhlásil, ale časopis proto nezkrachoval. Konfrontován s příznivou změnou v publikační strategii některých odborných médií jsem si dokonce pomyslel, že nastal čas skončit s vydáváním Psychosomu. Skutečně, pokud by se odborné texty orientované na bio-psycho-sociální a duchovní oblasti zdraví a nemocí prosadily v seriózních odborných časopisech, byl by to výborný výsledek naší práce.
Zatím tedy ještě vydáváme, byť spojená, první dvě čísla tohoto roku. A doufám, že pravidelného čtenáře potěší, náhodného inspiruje k četbě starších čísel. Jedním z dlouhodobých záměrů je uveřejňovat kazuistiky, které se zpracovávají k atestaci z nástavbového oboru psychosomatika. Jednu takovou si lze v tomto čísle přečíst z pera praktického lékaře Martina Seiferta. V téže rubrice se tentokrát ocitly další dvě práce. Jedna z oblasti hospicové péče od kolegyně Váhalové, další je kazuistickým sdělením tří autorů. Bylo by skvělé, kdyby se k publikování svých pozorování a zkušeností rozhoupali další kolegové!
Na bouřlivou diskusi, kterou vyvolalo téma transgenderu v minulém čísle (dokonce nás proto opustil jeden vážený recenzent), navazuje práce Renáty Doležalové na stejné téma, tentokrát z pozic analytických po pečlivém studiu zdrojů. Nepřehlédněte prohlášení výboru ČSPAP k léčbě genderové dysforie. Tento text jsme převzali ze zmíněného čísla Vox Pediatriae, protože bychom byli velmi rádi, kdyby ho nepřehlédli další kolegové. Kde jinde, než v psychosomatice je téma nepřijatelné tělesnosti doma? Ano, v sexuologii. Ale tam je dnes už jasno. Tak jasno, že to s nejasností tématu nejde dohromady.
Pravidelně v Psychosomu publikují své výzkumné práce slovenští kolegové, kteří se věnují nejrůznějším aspektům mateřství a porodnictví. Tentokrát si dělají jasno v tom, jak je to se strachem matek v souvislosti s těhotenstvím. Možná vás trochu překvapí.
Překvapením může být také diskuse, která se v posledních dnech vede nad obsahem vzdělávání v psychosomatice. Je to tak proto, že už máme k dispozici první zkušenosti s tím, jak je vzdělávání organizováno, zda vyhovuje původnímu záměru, nebo je třeba na něm něco změnit. Je to tak právě včas, protože běží proces novelizace vyhlášky o vzdělávání v nástavbových oborech. Na škodu není možnost, podívat se, jak to dělají jinde, třeba v sousedním Rakousku. V textech v rubrice Reflexe se ocitla také čerstvá výzva jednoho z koryfejů naší psychosomatiky Radkina Honzáka, adresovaná vedení lékařských fakult a vůbec establishmentu, jenž zatím nejeví příliš chuti začít učit lékaře celé medicíně, tedy i aspektům psychosociálním.
Váhali jsme s uveřejněním úvahy psychologa Petra Novotného, který se zabývá onkologickými pacienty a vidí to hodně černě. Nakonec jsme tento text vyvážili recenzí připravované příručky pro pacienty se zhoubnými nemocemi a pro jejich rodiny od kolektivku autorů. Jedna věc je, uvažovat široce o celém spektru vlivů při vzniku nemocí včetrně malignit z hlediska bio-psycho-sociálního pojetí zdraví a nemoci, varovat tak naši populaci před nepříznivými vlivy chemických látek, zhoubných návyků a celého životního stylu, a jiná je pak pomoc konkrétním lidem v případě, že onemocní. Tam, podle mého názoru, není čas pro výčitky, co kdo udělal špatně a čemu všemu se měl vyvarovat, aby neonemocněl. Obviňovat pacienta, že si za svou nemoc sám může, není ani etické, ani dost terapeutické.
Květen 2019

chvala small