SPOLEČENOST

ZA MUDr. FELIXEM IRMIŠEM, CSc. Psychosom 2016; 14(4),s.271-274

MUDr. Felix Irmiš, CSc., dlouholetý zastánce psychosomatiky, zemřel začátkem října 2016. Poslední rozloučení se konalo 11. října 2016 v malé obřadní síni strašnického krematoria v Praze. Na kolegu, lékaře a člověka vzpomínáme společně:


Radkin Honzák: Považuji za své životní štěstí, že jsem doktora Irmiše potkal a poznal jeho práci podrobněji. Felix byl vynikající doktor, uměl medicínu, uměl jednat s nemocnými a na základě svých zkušeností s omyly, které se v medicíně mohou přihodit, napsal plno výborných statí, věnovaných jak věcným omylům, tak komunikačním chybám. Uměl na tyhle skutečnosti upozornit s nadhledem a neagresivně, takže jak jeho přednášky, tak literární příspěvky se těšily vždy velkému zájmu. Měl humor, který nezraňoval ani neurážel a dovoloval, aby si posluchači nebo čtenáři zapamatovali z jeho sdělení mnohem víc. Přestože byl po této stránce velmi úspěšný, nebyl namyšlený a dal si říct, když bylo třeba něco upravit nebo změnit. Měl jsem to potěšení recenzovat jeho poslední knížku pro Galén „Stres mezi pacientem, lékařem a zdravou osobou“ a byla radost s ním spolupracovat. Bude mi chybět, především jako člověk ryzího charakteru a také jako do jisté míry symbol lékařského svědomí.
Vladislav Chvála: Mně se Felix Irmiš vynořoval mezi přáteli psychosomatiky jako trochu záhadný pamětník starých časů, lékař z jiné doby, u kterého jsem dlouho nevěděl, jakému oboru se vlastně věnuje. Odhadoval jsem ho na klasického internistu, ale nepřekvapilo by mě, kdyby pracoval jako lázeňský lékař. Měl zkušenosti, které prokazovaly jeho všímavost k lidským příběhům. Časem se ukázalo, že jeho porozumění pro pacienty má svůj původ i v jeho vlastní roli pacienta. Dlouho jsem si myslel, že je to lékař, kterému vlastní nemoc pomohla pochopit své pacienty do větší hloubky. Nezdůrazňoval jen biopsychosociální model, vždy připomínal také rozměr spirituální. Proto mě překvapilo, když jsem se dověděl, že začínal s psychosomatikou jako výzkumník ještě snad u Hanzlíčka.
Jiří Šimek: MUDr. Felix Irmiš, CSc., byl takovou trochu zvláštní, nenápadnou postavou ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Nebyl hovorný, ani ničím nevzbuzoval pozornost, ale již po několika jeho slovech bylo zřejmé, že je to člověk přemýšlivý, se svým vlastním svérázným pohledem na svět. Vím, že pracoval v neurofyziologické laboratoři, ale díky jeho malé ochotě vychloubat se svou prací jsem se o zaměření jeho práce dověděl až z knih, které po r. 1990 vydal.
Felix Irmiš nebyl pouze lékařem, byl i amatérským malířem, stěnu v mé ložnici zdobí jedna jeho půvabná miniatura – výhled do krajiny se dvěma stromy v popředí. Rád vzpomínám, jak jsem mu tenkrát udělal malé „promo“ a Felix pár svých obrázků rozprodal mezi zaměstnanci ústavu. Po r. 1990 jsem se náhodou setkal ještě s další jeho uměleckou aktivitou: až do závěru svého života zpíval ve vynikajícím amatérském (kvalitou spíše poloprofesionálním) sboru Gaudium Pragense, který léta vede syn slavného českého hudebního skladatele Lukáš Hurník.

Již před mnoha lety se MUDr. Felix Irmiš sám jako pacient dostal do konfliktu s naší medicínou. Diagnosticky složitá situace, nezdařená operace a nevhodné reakce ošetřujících lékařů. Místo toho, aby zahořkl, začal se problému komunikace a omylům v medicíně věnovat teoreticky, přednášel o svém problému a psal odborné texty.
Při této smutné příležitosti mám potřebu připomenout odbornou dráhu doktora MUDr. Felixe Irmiše, CSc., protože díky jeho skromnosti o něm v internetových vyhledávačích mnoho informací nenajdeme. A kdo není na internetu, jakoby neexistoval. Narodil se v roce 1937, příští rok by se tedy dožil osmdesátých narozenin. V seznamu českých psychiatrů (nyní je veden v Národním ústavu duševního zdraví) jsou jeho odborné zájmy, zřejmě na základě jeho vlastní definice, popsány takto: psychosomatika (biopsychosociospirituální hledisko), psychoterapie, sociobiologie, rodinná terapie, přírodní léčba.
Felix Irmiš napsal a vydal tři knihy:
• Irmiš, F.: Temperament a autonomní nervový systém: diagnostika, psychosomatika, konstituce, psychofyziologie. Galén, Praha 2007.
• Irmiš, F.: Nauč se zvládat stres. Alternativa, Praha 1996.
• Irmiš, F.: Stres mezi lékařem, pacientem a zdravou osobou. Galén, Praha 2014.

Radka M.: Felixe jsem znala především jako člena našeho pěveckého sboru. Zpíval bas. Absolvoval s námi všechny koncertní zájezdy, kam jen mu časové – a v pozdějších letech i zdravotní – možnosti dovolovaly.
Vždycky měl rád veselou partu, úsměv, smích, měl smysl pro humor. Někdy i trošku raráškovský. Pamatuji si jeden večer, kdy náš sbor v rámci zájezdu do Francie podnikl dvoudenní výlet do Bretaně. Felix se na chvíli nenuceně ujal vedení zábavy a předváděl nám „kouzla“. Nebyly to divoké copperfieldovské záležitosti, ale hezké klasické triky. A šlo mu to moc pěkně.
Byl velice inteligentní a všímavý, paradoxně ale zároveň občas působil jako poněkud svérázný solitér. Proto jsme ho časem začali malinko „podezírat“, že se tak někdy pouze navenek stavěl, ale uvnitř se našimi reakcemi jednak bavil, jednak mu možná sloužily trošku jako „studijní materiál“ pro vědeckou část jeho života.
Hudba nebyla jediným uměleckým oborem, který jej zaujal. Měl také smysl pro výtvarné umění. Sám krásně maloval. To jsem zjistila až poté, co jsem zavítala coby jeho pacientka do jeho ordinace, kde měl pověšeny některé své obrazy. Nezmohla jsem se na slovo, když na mou otázku, kdo ty pěkné krajiny maloval, odpověděl, že to dělal on. O tomto jeho koníčku, o dalším rozměru jeho osobnosti, zdaleka nevěděli všichni. Nebyl extrovert, nijak se nesvěřoval. Nemluvil ani o svých radostech, ani o svých starostech. A už vůbec ne v rámci většího množství lidí. Kolektivu, party, sboru. To bylo jeho soukromí, kam mnoho lidí zřejmě ani nechtěl pustit. Bylo to jeho výsostné území, které si bedlivě střežil, tam určitě nechtěl pustit nikoho, kdo by mohl byť jen nechtěně ublížit jeho duši. Silné, a přece vnitřně nejspíš dost citlivé a zranitelné.
A jak jsem se já konkrétně dostala z pozice sborové kolegyně- sopranistky do pozice jeho pacientky? Naprosto neočekávaně. Věděla jsem, že se zabývá kromě svého hlavního oboru psychiatrie také léčbou homeopatiky. A tak, když jsem už delší dobu měla veliké potíže s úporným kašlem, který nepolevil ani po postupné léčbě trojími různými antibiotiky, na plicním byli otevřeně bezradní a já byla nešťastná jak šafářův dvoreček, že nebudu moci zpívat na koncertě, poprosila jsem pokorně Felixe, zda by neměl tip na nějaké homeopatikum, které by mi mohlo v mém trápení pomoci. Vyslechl si popis mého problému, potom se na mě podíval a řekl: „Víš, tyhle potíže těla bývají většinou spojeny s potížemi duše. Ale to teď tady asi nevyřešíme. Mohla bys přijít za mnou do ordinace?“
Přišla jsem. A tam jsem poprvé potkala nikoli sboristu- basáka v tričku nebo ve svetru a džínách, který se snaží poctivě zpívat svůj part, o přestávce se vesele baví s jinými nebo si jde koupit kafíčko do automatu na chodbě. Přišel PAN DOKTOR, elegantně oblečený v pečlivě vyžehlené košili, kalhotách, laskavě, nicméně naprosto profesionálně jednající se svými pacienty. To byla další vrstva Felixovy osobnosti, kterou zdaleka ne všichni měli možnost poznat.
PAN DOKTOR IRMIŠ mě vyslechl, krásně a laskavě se mnou hovořil jako starší moudrý bratr, mimo jiné též jako souputník krajem hudby; velmi přátelsky, a přece naprosto s profesionální jistotou se mnou hovořil o mých zdravotních potížích. A pak stanovil diagnózu a doporučil léčbu. Nejen homeopatickou; i klasické léky. Všechno zdůvodnil a objasnil. A mezitím jsme si stihli povídat i o úplně obyčejných věcech, strastech i radostech, pocitech a zážitcích rodinných, profesních, úplně klasických i naprosto ojedinělých a soukromých. Nečekala jsem to. Ale bylo to strašně milé. Člověčí v tom nejpřesnějším a nejčistším smyslu toho slova. Vážím si toho. Ani nevím, kolik lidí z našeho sboru mělo vlastně příležitost Felixe poznat i z této stránky jeho osobnosti. Skoro to je škoda. Je to moc hezká stránka.
A tehdy jsem se také dozvěděla, že Felix je svým založením hluboce věřící člověk. I v této oblasti si ale prošel velkým a dramatickým procesem poznávání, učení, zrání, škobrtání, hledáním a nacházením cest slepých i těch, které vedou o hodně dál. Ani tohle jsem o něm tehdy nevěděla. A nesmírně jsem si pak vážila toho, že o tom se mnou byl ochoten mluvit, i toho, jak upřímně a otevřeně to udělal.
Moc děkuju. Bude se mi stýskat.