HISTORIE

HONZÁK R.: OSLAVME STÉ NAROZENINY OTY GREGORA. Psychosom 2016; 14(4),s. 268-270

  • „Nedovolte, aby ve vás uhasla jiskra nadšení pro medicínu, pro vědu a pro pomoc trpícím.“ Z projevu k absolventům fakulty dětského lékařství v r. 1968
  • „Myslím si, že psychosomatika jako obor by měla mít za dlouhodobý cíl svého působení vlastní zánik – měla by totiž proniknout do všech oborů a stát se způsobem myšlení všech lékařů.“ Moje návraty aneb kudy jsem chodil (2000)

V pondělí na sv. Barboru a ve znamení Střelce v roce 1916 se narodil v Praze Ota Gans, mezi jehož předky patřil současník Keplera a Tychona de Brahe, historik, astrolog a lékař David Gans (1541–1613), odpočívající na Starém židovském hřbitově v Praze.Ten má náhrobek. Otovi rodiče už ne, protože zmizeli v pekle vyhlazovacích táborů. Také proto po návratu domů Ota přijal nové jméno, které už nemělo připomínat tisíciletá utrpení.

gregorZačátky jeho pobytu v tomto světě se nezdály věštit nic divokého a vyznačovaly se intenzivním nasáváním všech pozitivních stránek, které tehdejší intelektuální česko-německo-židovská Praha nabízela, počínaje multilingvální humanistickou výchovou (absolvoval německé gymnázium) a konče zbožňováním šantánové zpěvačky. Zde Ota také vystudoval čtyři ročníky medicíny, když přišla válka.
Prozíravě zamířil přes Polsko do Anglie, kde po krátkém pobytu ve sběrném táboře dostal možnost stipendia a studia biochemie v Birminghamu, které dokončil v roce 1942. Poté nastoupil do tvořící se československé obrněné brigády, kde působil jako řidič nákladního Studebakera, v němž projel ve druhé vlně invaze Normandií, a potom celou Francií, kde se zúčastnil bitvy o Dunkerque, pak Německem až do Klatov. A odtud do Prahy…
„Bezprostředně po mém návratu do Prahy byl vydán rozkaz, že všichni, kdo mají za sebou nejméně tři ročníky medicíny, mají být co nejrychleji propuštěni do civilu, aby mohli dostudovat. Já jsem měl ročníky čtyři a stále jsem propuštěn nebyl. Tak jsem se rozhodl vydat se načerno na Ministerstvo národní obrany. Hlásil jsem se tam u jednoho naftalína. Byl to plukovník, seděl u stolu, ťukal do stroje a ptal se, co chci. A tak jsem řekl, že jdu podat stížnost na velitele praporu pro neuposlechnutí rozkazu… (tři dny na to byl propuštěn do civilu)… Zůstala mi ovšem uniforma, protože poukázka na civilní oblečení mi umožňovala získat pouze boty a klobouk. Chodil jsem tedy po Praze ve vojenské uniformě a civilním klobouku. Jednou mě na Václavském náměstí zastavil důstojník a začal na mě řvát, proč ho nezdravím Tak jsem řekl: Co bych vás zdravil, když vás neznám?“
Studium medicíny dokončil v únoru 1948 a nastoupil jako sekundář do tehdejšího Sanopzu, který ještě nebyl prominentním zařízením, ale Sanatoriem poštovních zaměstnanců, odtud přešel na IV. internu a poté na místo asistenta na I. interně pod vedením profesora Netouška. Zde se zaměřil na gastroenterologii (pamatuju tu mučírnu se semiflexibilními endoskopy) a zde také habilitoval, později obhájil velký doktorát, a nakonec v roce 1967 získal profesuru. Tehdy přešel jako přednosta do Fakultní nemocnice pod Petřínem, náležející tehdy Fakultě dětského lékařství, na níž se stal také proděkanem.
Jestli ve srovnání s československými piloty RAF nebyly represe po Vítězném únoru pro Otu existenčně zajímavé a představovaly jen omezenou možnost vycestovat, po Spřáteleném srpnu 1968 už to tak benigní nebylo, a když jeho oba synové emigrovali, rozhodla rodná a všemocná Strana, že není hoden vychovávat mládež, a tak byl v roce 1976 ke svým šedesátinám sesazen z místa přednosty a v roce 1981 odeslán do penze. Což byla v podstatě voda na psychosomatický mlýn, který se mohl roztočit na plné obrátky, protože Otovým nejvíce nenáviděným úslovím bylo: odejít na zasloužený odpočinek (to mě naučil, stejně jako své erbovní: umět souhlasit s nesouhlasem).
Ne že by to bylo proto, že neměl do čeho píchnout. Otevřel si totiž ordinaci na okraji Prahy, působil v redakci tehdy jediného zdravotnického nakladatelství Avicenum, kde navíc potkal svou druhou a největší životní lásku Renku Friesovou a krom toho, že konkrétně psychosomaticky pracoval, opřel se také do teorie. Synové z Anglie ho zásobovali literaturou. Jeho první velké vystoupení na Internistickém sjezdu v Gottwaldově (nyní opět Zlín) mu doslova přihrálo do náruče několik nadšených psychologů a psychiatrů. V Třinci, kde byla o rok později první poloilegální psychosomatická konference, už jsme si tykali. Ota měl široký základ pro své psychosomatické názory než jen osobní klinickou zkušenost; byl zapojen do balintského hnutí v Anglii a patrně zde byl mužem dost agilním a významným, jak jsem mohl konstatovat na evropské konferenci v roce 1996 v Budapešti ke stému výročí Balintova narození. Další kořeny jeho teoretických znalostí můžeme hledat v jeho přátelství s akademikem Charvátem, který seznámil českou lékařskou i laickou veřejnost s konceptem stresu.
Přítomnost významného internisty a gastroenterologa v psychosomatické obci jí dodalo na somatické serióznosti a zbavilo ji odéru duchařství (navzdory skutečnosti, že Ota neustále mluvil o „duši“ a jejích bolestech), zvláště když se časem připojil také další koryfej české gastroenterologie, profesor Mařatka. Ota se plně zapojil do našich „spanilých jízd“, které jsme původně podnikali s osvíceným kardiologem, profesorem Fejfarem z IKEM. Začal také více publikovat pro laické čtenáře a jeho knihy „Stárnout – to je kumšt“, „Zdravě žít – to je kumšt“ a „Žít se stresem – to je kumšt“ měly velký čtenářský ohlas.
Rok 1989 otevřel nestárnoucímu mladíkovi dveře k dosud odpíraným možnostem. Z Avicena přešel do redakce nového nakladatelství Galén, mezi Svobodnými zednáři našel mnoho starých i nových přátel a s nepředstíranou radostí přijal moje pozvání a stal se učitelem Oddělní lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. LF UK. Zde se nejlépe projevil jeho mladý duch: Praktika zahajoval s velkou lupou v ruce a Holmesovou čepicí na hlavě, aby ilustroval větu, že stanovení diagnózy je detektivní práce. Medici i medičky ho brali a jedinou konkurencí z našeho spolku mu byl komediant Bláha. Přitom o sobě říkal, že už není stárnoucí, ale starý.
Svěžest si udržoval tím, že ráno se naložil na deset minut do vany se studenou vodou, tenhle rituál mi předvedl i na své chalupě, kde neměl sice vanu, ale přírodní tůň. Pak buď cvičil jógu, nebo rozumně běhal. Duševní práci se věnoval několik hodin. Po obědě – dřív než to věda zase objevila – si dal šlofíka. Po večeři měl dvě či tři deci červeného. Miloval svou ženu a ona jeho. Měl hojnost přítel, jejich oficiální klub KPOG vznikl již v Nemocnici pod Petřínem, ale další se vyskytovali nezávisle všude, kde se objevil. Přednášel, psal, redigoval, učil, běhal, s chutí jedl, žil. Byl psychicky svěží téměř do své devadesátky, která mu jen těsně unikla.
Dočkal se konečně uznání, které mu náleželo. V roce 1995 obdržel Purkyňovu cenu, 1996 Zlatou pamětní medaili 2. LF UK, 1998 Zlatou pamětní medaili UK, 2000 Pamětní medaili za účast v odboji a v roce 2004 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu jako zástupce oboru psychosomatika.
Nepochybuji, že Ota by požehnal mému nápadu raději oslavit jeho narozeniny než se trápit, že nás před deseti roky opustil a že mezera po něm není dosud zacelená, že nám zatraceně chybí.
Jeho přípitek vždy zněl: Le chajim! Na život!
R. H. 2016