RECENZE

CHVÁLA V.: PŘÍRUČKA PRO PŘIPRAVENÉ. Psychosom 2016; 14(4), s.275-278

Recenze knihy Zbyňka Vybírala: Jak se stát dobrým psychoterapeutem. Portál 2016, ISBN 9788026211044. 190 stran. Přečetl jsem publikaci Zbyňka Vybírala Jak se stát dobrým psychoterapeutem a chci ji doporučit hlavně lékařům, kteří se věnují, nebo chtějí věnovat psychosomatice.

chvala new3skSvět psychoterapie představuje pro nás často zdroj naděje i zklamání. Naděje proto, že v biopsychosociálně pojaté psychosomatice většinu z nás škola vybavila jen tím „bio“, čekáme tedy ze strany psychoterapeutů vydatnou pomoc s našimi pacienty v oblasti „psycho“. Zklamání pak proto, že zdaleka ne vždy jsou naše očekávání naplněna. Pacienty pro takový postup není snadné získat, a když už se to podaří, ukáže se, že psychoterapeutů je málo a většina z nich má plné kalendáře. Ve srovnání s farmaky se může zdát léčba pouhým slovem zoufale bezmocná. Přesto se ve snaze pomoci našim pacientům někteří vrháme i do světa psychoterapie, a chceme se ji také naučit nebo aspoň více poznat. Jenže, jak jiný je to svět! Najednou a někdo z nás vůbec poprvé se máme zabývat nikoli pacientem, ale sami sebou! Pro ty z vás, kdo váháte nad touto cestou, nebo jste již na cestě, připravil Vybíral stručnou a čtivou knížku. Chce se mi napsat příručku, protože ve srovnání s rozsáhlými monografiemi o psychoterapii se zde na 180 stranách seznámí čtenář srozumitelně s oblastí psychoterapie. Knížka může být dobrým úvodem, průvodcem prvními krůčky k profesionalizaci naší práce.
Proč se mi zdá vhodná právě pro lékaře, když mnohem častěji se na cestu k psychoterapii vydávají z podstaty svého vzdělání psychologové? Nejspíš proto, že cestu lékaře k psychoterapii pokládám z více důvodů za obtížnější. Z podstaty medicíny jsme vychováváni jako experti, většinu času stráveného s pacientem diagnostikujeme a radíme, co s nemocí má pacient dělat. Není nic vzdálenějšího tomu, co se vyžaduje od dobrého psychoterapeuta, než diagnostikování a udělování rad. A přitom, pozice „toho, kdo léčí“, role aktivního činitele, je nám lékařům přeci samozřejmá. Věřím, že řada dobrých lékařů se díky svému talentu a empatii věnuje svým pacientům více, než vyžadují doporučené postupy. Pacienti je mají rádi, léčí se v jejich péči ochotněji, a proto lékaři snadno podlehnou pocitu, že jsou i „dobrými psychoterapeuty“. Ani by je nenapadlo jít do výcviku psychoterapie, zdokonalovat svou přirozenou výbavu, stávat se psychoterapeuty profesionály. To také lékař nepotřebuje, má dost svých nástrojů k léčbě. Ale jakmile se začne věnovat psychosomatice, a nechceli zůstávat jen u alternativních a komplementárních léčebných prostředků, chceli se zlepšit v komunikaci a zvýšit dál účinnost své práce, může být výprava do světa psychoterapie moc užitečná.
Vybíral je původním vzděláním psycholog, vysokoškolský pedagog, sečtělý profesionál. Čerpá nejen ze své vlastní terapeutické zkušenosti, ale především z literatury, aniž čtenáře zahltí množstvím odkazů. Jako zastánce eklektického přístupu nezůstává věrný jen jednomu „zaručenému“ způsobu psychoterapie, takže nehrozí jednostranná indoktrinace čtenáře. Ten nabývá spíše dojmu, že i když je psychoterapeutických škol hodně, stejně nakonec je nejpodstatnější nalezení vlastního stylu. Autor je věrný několika svým přesvědčením, která se zde jeví jako užitečná: varuje před generalizacemi, předpojatostí, před zjednodušujícími hesly a slogany. To bude pro lékaře, kteří mají mnohem méně času na pacienta než psycholog, důležité varování. Tam, kde má terapeut dostatek času, a to lékař téměř nikdy nemá, mohou být stručné poznámky a ještě lépe otázky lékaře položené ve správný čas tím nejlepším prostředkem. Neměli bychom to však pokládat za psychoterapii a s radami typu „tak to vám, milostivá asi něco leží v žaludku…“ bychom měli hodně šetřit. Proč je tomu tak, napovídá Vybíralova publikace. Na rozdíl od příruček typu „návodu k použití“, obrací autor důsledně pozornost k terapeutovi a věří na spolupráci s pacientem. Tedy nejen na spolupráci, ta je samozřejmým předpokladem takové práce, ale doslova na vedení pacientem. Ani to není pro lékaře snadné. A pro pacienta, který je u lékaře zvyklý se nechat vést, také ne. Z vlastní zkušenosti vím, že snad to nejtěžší pro lékaře, který se stává psychoterapeutem, je moment, kdy připustí, že neví. Že není mocný mág, který jednoduchou radou pomůže pacientovi. Zdá se, že to ví i autor, nejspíš ani pro psychologa není snadné přestat rozdávat rady. Orientace na dialog, na svět pacienta vybízí i psychologa, aby se vzdal expertní pozice. To se týká každého vzdělance, protože vědění je moc. Ta pak určuje, kdo je tady expertem. A jakýpak dialog, když jeden ví vše a druhý nic?
To svádí ke kritice zavedených expertních psychoterapeutických směrů. Vybíral uvádí i příklady reflexí, které ironizují psychoterapii, třeba z pera Jay Halyho. Jeli kniha určena začínajícím psychoterapeutům, může mít takové zlehčení a kritika dobrý korektivní účinek. Ale plocha několika souvislých stran věnovaná kritice ze strany pacientů mi připadá příliš velká. Kdo jiný než zkušený psychoterapeut by měl vědět, jak těžké je s některými pacienty vyjít, a uspokojit jejich představy, někdy naprosto nereálné. Pokud se taková frustrace z nevydařené psychoterapie promění do literárního útvaru, nemělo by se z něho stávat měřítko celé psychoterapie. Jako by se zde projevovala jakási terapeutická skepse autora, který se v některých svých pracích stavěl až na pozice kritika psychoterapie, antipsychoterapie. Oprávněně kritizuje terapeuty experty a mágy, léčbu slogany šířené médii jako poppsychologie. Autor cituje i takové výzkumné práce, které prokazují, že jsou psychoterapeuti, u kterých je ústup obtíží pacienta častější a léčba kratší. Nadání a zkušenost zde hrají svou roli, významný je však také kontext, například věhlas psychoterapeuta. Jak se takovým terapeutem stát?
Už v prvních deseti poznámkách v úvodu knihy se pokouší autor odpověď najít. Pokud by lékař, který má dojem, že je samozřejmě jak dobrým lékařem tak automaticky psychoterapeutem, přečetl těchto prvních 19 stránek, poslouží mu to lépe než celý „překladový slovník“ psychosomatiky z pera Dalkeho . Když přečte víc, bude to ještě lepší. Dozví se, jak vůbec udělat něco účinného, jak vytvořit mezilidský vztah, který léčí, jak se vyhýbat předpojatostem, jak vést rozhovor, něco o technikách a postupech psychoterapeuta a lecos dalšího. V neposlední řadě se dozví, že psychoterapie může také škodit. Upozorňovat také na etickou stránku naší práce, je nejen pro oblast psychoterapie velmi důležité. Pokládáli někdo „pouhá slova“ oproti farmakům za příliš nicotná, může snadno přehlédnout, že mají schopnost nejen léčit, ale také škodit.
Vybíralova znalost širokého kontextu psychoterapie umožňuje chvályhodnou stručnost. Pokud vybírá z rozsáhlé literatury citace, pak právě tak, aby ilustroval předávanou myšlenku. Odkazů na literaturu má čtenář k dalšímu studiu na konci knihy až dost, i když může stačit úvod do světa psychoterapie, který mu autor zprostředkoval. Hlavní téma knihy, tedy jak se stát dobrým psychoterapeutem je podpořeno vyznáním řady dobrých psychoterapeutů, kteří odpovídali na takovou otázku v minianketě. To umožňuje autorovi neupadnout do pasti každého autorského textu: že bude brán příliš vážně. Když totiž o tom řekli své také jiní, může si čtenář vybrat ještě další názory. A učinit si ten svůj.
V Liberci 18.11.2016