Eseje 1-2017

Růžička J.: Novoroční úvahy

Co nás lidi bytostně určuje je svoboda. Svoboda jako bytostný znak člověka. Bez ní je lidská existence, lidský osobní i společenský život nemyslitelný. Je základním předpokladem lidství, je jako vzduch, který samozřejmě a neustále dýcháme. O její důležitosti se dozvídáme, když začíná chybět, její význam poznáváme až tehdy, až když už jsme zotročení a vyvlastněni ze svých práv, až je nám upřena důstojnost, jméno a význam, pošlapána hrdost a čest, uzavřeny naděje.

Se ztrátou svobody se teprve ukazuje její skutečná tvář a také, její křehkost. Protože je lehká jako vzduch, osvěžující jako vánek a průzračná ruzickajako čistá voda, poněvadž nic neváží, spíše nás nadlehčuje a pozvedá, bereme ji jako samozřejmost života, která nic nestojí, podobně jako neplatíme jarní den. Nesvobodnými nás činí nemoci. Nejen tělesné, ale i duševní. Při tělesných nemocech nemůžeme být způsobem, kterým být chceme, duševní jsou především výrazem toho, že nemáme svobodu být tím, kdo jsme, být sami sebou. Tělesné nemoci způsobují, že nemůžeme žít volně svými možnostmi ve světě. Není to svět, co nás znesvobodňuje, naše původně vlastní zdravé danosti nás nechávají na holičkách. Při duševním onemocnění je situace nesvobody odlišná. Nejsme to ani tak my, ale svět, jeho skutečnosti, které negativně zaměřeny na nás, ohrožují naši svobodu. Svět nás nechce, bojíme se jej, chybí nám v něm jistoty a blízcí lidé. Nemůžeme se volně pohybovat, nemůžeme žít podle vlastních voleb, ty stávající ani svobodnými být nemohou, protože nesvoboda svobodné volby nedovoluje.

Každé rozhodnutí je vynucené a zákonitě vede ke ztrátám, zklamání a křivdě. Svět se nám proto nelíbí, a není pak překvapení, že k němu máme samé výhrady. Přestává být naším domovem. Ve snaze zachránit aspoň jeho zbytky, ustupujeme z něj do nor soukromí v bláhové naději, že unikneme. Úzkost nám připomíná to, nechceme vidět, že se totiž čím dál hlouběji ocitáme v pasti izolace od zbytku světa. Duševní nemoci jsou zákeřné nikoli svými symptomy, ale tím, co tyto skrývají. Jsou jen vrcholy ledovce nesvobody. Skrývají mindráky, křivdy a bolestivé vzpomínky. Jsou pokračováním opuštěnosti, strachu a nejistoty, neradostných a pokřivených vztahů, nenaplněných lásek, tužeb a nadějí, recyklací zklamání, křivd a nedůvěry. Strach, nejistota a osamocenost jsou pak nejen všude okolo, ale pronikly již do našich kostí. Strach demoralizuje! Ničí důvěru. Ti druzí jsou strašidly a svět místem, kde za každým rohem čeká nemilé překvapení! Špatné zprávy, špatné prognózy. Ti druzí už nejsou blízcí či vzdálení sousedé, ale jsou „divní“, cizí, nepřátelé! Strach nese nedůvěru, pochybnosti a podezíravost a otevírá se podzemní cesta, která nemá spojení s venkem, jasným dnem, ani s jasnou myslí. Je to bloudění, které se stalo novým modem vivendi. Bludem.

V takových situacích jsou pravdivější stíny, než jasný úsudek. Pak pochybujeme o světě, dříve spolehlivé pravdě, o všem, co bylo jisté, nekomplikované, nedůvěřujeme tomu, k čemu jsme se vztahovali, co jsme ctili a čemu jsme důvěřovali. V hodnoty pravdy, v sebe, ve druhé. Není pak žádným překvapením, že chybí víra v to, co dříve bylo pevné. Ztratili jsme důvěru v hodnoty našich zcela přirozených a jaksi samozřejmě prostých práv a svobod, které jsou nahrazeny doktrínami, relativizacemi, redukcemi a falešnými proroctvími. Slábneme na svobodném duchu. Kořeny těchto stavů, z nichž jen některé selektivně a tudíž cenzurované nazýváme duševními nemocemi, jen stěží vyrůstají v hlavě. Raší v odcizeném světě, který již není vlastí, společným bydlištěm, ani v něm nenalézáme domov.

Zdraví jsme, až když jsme svobodni. Svoboda bez lásky je však studená. Snadno také svobodu ztrácíme, neboť ta jde ruku v ruce radostí, se vztahy, s nepřebernými podobami lásky a máme-li svobodu a nemáme k ní radost, štěstí a lásku, jsme v ohrožení. Neboť k sobě nerozlučně patří, jedno umožňuje a udržuje bytí druhého. Bez nich jsme náchylní k infekcím falešnými náhražkami, ve které zmutují věci k držení a které jsou na prodej na každém kroku. Je snadné nás pak zlákat na náhražky; na požitky, extázi jakéhokoli druhu, moc, utopii, zdání bezpečí a přísliby nesmrtelnosti. Na falešné sliby, lichotky, na korálky. Absence lásky jde ruku v ruce se ztrátou svobody.

Ale jak věřit, důvěřovat, jak poznat skutečnou svobodu a to, v jejímž jméně se představuje. Jak poznat pravé od nepravého? Pravdu nikoli jako výrok soudu, ověřený výsledek kalkulací a měření, nebo názor či prohlášení autorit. Pravda totiž nespočívá v nějakém abstraktním soudu, ale v pravosti jsoucího. V tom, zdali to, co se nám ukazuje, je tím, čím skutečně je samo ze sebe. Pravé je to, co se dostává na světlo, na svět, co je viditelné, evidentní, pravé, co hovoří svým vlastním hlasem. Co je tím, čím z povahy svého bytí skutečně je? Pravda není naše, nemáme ji v moci, nepatří nám, ale záleží na nás, jestli jí jsme s to poznat, unést a uvést do světa a tam ji také chránit, bránit, střežit ji i její místo. Není ani v moci rozumu, není v ničí moci, poněvadž spočívá v tom druhém, v tom, co se nám objevuje ze skrytosti jako to, čím samo ze sebe jest mimo nás. Co se nám takto dává, co nás svým bytím vybízí ke kladení otázek o povaze našeho bytí. Odpovídáním pak uvolňujeme k bytí skutečnosti světa, neboť tím se ukazují jako jsoucí mimo nás. Tak podáváme nejen důkaz o bytí světských věcí, ale také o bytí našeho pobytu, o tom, kde a jak žijeme a jací jsme. Abychom toto vyvstavší ponechali v pravdě, nestačí jen odhodlaně zírat a vydržovat situaci zjevení, ale také se k setkání znát. Víme totiž, že žádné setkání není neutrální, lhostejné, bez postoje a bez nějakých následků.

Všechny ukazující se skutečnosti, všechny věci se zjevují sice samy, ale nikoli bez nás. Potřebují a vyžadují naši přítomnost naše bytí při tom i naše zveřejnění události. Naše svědectví o jsoucím je důkazem jejich bytí. Povaha naší svědecké přítomnosti záleží na našem odpovídání, na způsobech našich odpovědí. Na vzájemném rozhovoru. Na pravosti odpovídání závisí pravdivost zjevování světa, závisí na vztazích ke skutečnostem světa, na tom zda a jak je máme v lásce nebo naopak. Pravda tak není myslitelná bez způsobu odpovídání, naší odpovědnosti, bez pravdivosti našeho způsobu bytí ve světě. A to všechno je možné pouze v rozhovoru s druhým, s jeho odlišností a jinakostí. Neboť pravdivost je verifikována, ověřována těmi druhými na světle, tedy v otevřenosti, na očích a za přítomnosti těch druhých, na veřejnosti. Pravé svědectví mohou vydat ti druzí, ne stejní, ale jiní. Tato podmínka není jen podmínkou filosofie, vědy, výchovy, politiky, umění, ale pravdy vedení života, naší existence. To, co je zveřejňováno, „připevněno na líci veřejí“, se stává věcí veřejnou, res publici.

Začátkem tohoto roku jsem se znovu začetl do psychoanalytických teorií lidské sexuality a připomněl si onu závrať, kterou mně kdysi tato četba a posléze studium způsobila. Byl jsem těmi pro mne novými, nečekanými a odvážnými názory zasažen a vyveden z životní rovnováhy. Tentokrát to sice byla také závrať, ale zcela jiné, nečekané povahy i průběhu, neboť jsem se v ní pohyboval dech beroucí rychlostí jakoby pozpátku, opačným směrem. Jako bych si až nyní naplno uvědomil, jak jsem byl před léty jejím omračujícím sdělením uhranut a zaklet a nyní se z něj nenadále zcela a konečně probudil na tomtéž místě, ale pohyboval se v jiné době, v jiném světle a v opačném směru. Zatím nevím, jak tuhle dvojí duchovní migraci „tam a zpět“ pochopit v jejím úplném významu, celistvosti a průběhu, protože i pro tuto zkušenost platí, že dvakrát vstup do téže řeky není možný. Začalo to vlastně již dávno, ve chvíli, kdy kdy jsem si povšimnul, že ve Freudově díle je slovo “láska“ vypuštěno a nahrazováno jinými, jakoby podstatnějšími, pravějšími a nezatíženými pojmy, jako sexuální pud, instinkt, potřeba, libido a jeho objekt, libidinózní energie a její distribuce, psychosexuální vývoj, jeho etapy atp. Láska se v onom novém paradigmatu na jedné straně stala nadosobním biologickým mechanizmem, na straně druhé pouhou emocí, pocitem, jen subjektivně prožívanou biochemickou reakcí. Stávalo se zřejmým, že Freud a s ním nejen psychoanalýza se nakonec pohybují již jen v abstraktních konceptech, ve kterých je jedinec vždy jen případem obecného. Tyto obecné abstraktní biologické síly a struktury jsou prý podstatou života, spatřujeme je údajně ve vývoji druhu i jedince, nalézáme je na začátku i na samém konci života. Významné a nakonec zřejmé bylo, že láska byla převedena do hypotetických bio-socio-psycho, nyní i spirituálních pojmů, struktur, funkcí či analogií do jejich vzájemných korelátů a hypotetických virtuálních sil. Když jsem si tedy znovu zpřítomnil celý ten monumentální systém a instrumentárium, který Freud několikrát rozpracoval a pak přepracoval do nových teorií, tu náhle všechny ty koncepty a jejich působivost zeslábly, jaksi zřídnuly, ustoupily do pozadí a z něj vystoupilo něco skrytého, co podobně jako staré fresky na prastarých zdech, bylo tím, co jsem si osvojil studiem „přemalováno“. A to objevivší se mi doslova vyrazilo dech.

Žádné vyspělejší matematicko-kybernetické kosmonologické modely, sofistikované biochemické počítače pokryté lidskou kůží, ani nové matematické sestavy, počítačové matrice, ale něco zcela jiného. Bylo to prosté, překvapivě známé, zcela obyčejné, leč původní, osobní a živé. Když se ony teoretické systémy a převládající teorie člověka dvacátého století i současnosti a všechna ta umělá slova, věty, mega mandele článků a knih se rozpustily ve světle nového dne, ranního ruchu, života okolo i mne samého, byl tu přede mnou zcela jiný obraz člověka. Co obraz! Právě že přede mnou žádný obraz nestál. Ocitnul jsem se zato nečekaně a s překvapením tváří v tvář obyčejným lidem, člověku v celé jeho prostotě a samozřejmosti, stál jsem před starým známým, se kterým žiju, žil jsem a snad ještě nějaký čas žít budu. Byl jsi to Ty, byli jste to vy! Jako byste se mi vrátili z emigrace, z daleké cesty, jen tak, bez zavazadel a bez dokladů. Skuteční a ne abstrakcemi vypreparovaní! Bez obalů, vycpávek, náhražek a svévolných „-ických“ a kontextů, kontaminováni umělými definicemi, virtuálními mechanizmy, kybernetickými „vychytávkami“ zdokonalenými, leč lidsky prázdnými strukturami. Objevili jste se a zůstáváte. Bez za vlasy přitažených přívlastků, bez od vás odvádějících a ideologicky zavádějících předsudků, expertních názorů a všemožných zaručených a všemožnými čísly vyfutrovaných hypotéz, pseudo-moralizmů a zásadně nepodložených zpráv a dohadů, internetových nebo mediálních „fejků“, bez přípravy a nečekaně, jen vy sami, jen Ty! Staří známí ve světle, které patří slunci, měsíci, hvězdám a živým očím. Prostota a samozřejmost setkání mi z počátku připadla neuvěřitelná: Trochu jste mne ale zklamali, jste totiž docela obyčejní. Ale dívali jsme se na sebe, prohlíželi se navzájem. Staří přátelé! Vaši tvář jsem předtím neviděl, jméno si možná ani nezapamatoval nebo je slyším poprvé. Ale ve Vašich očích není cizota, spíše se v nich objevuje Vaše duše. Zaplavila mne radost a vykročili jsme si vstříc. Bylo to šťastné setkání, protože jste lidé, kterým mohu říci „ahoj, dobrý den, co nového a jak se máš? Nepotřebujete něco? Nezajdeme „na jedno“, na kafe? Je to zvaný! Místo všech umělých mechanizmů a stereotypních klišé jste zde vy, Vy i Ty! Od té doby ve stále větší míře mám z takových setkání radost, potěšení. Vaše přítomnost mi prospívá, baví mne a inspiruje. A ještě jedno vyznání. Zjišťuji, že čím déle jsem s Tebou, s vámi, tím víc vás mám rád. Pak jsou zde ale ještě další lidé, kteří již nežijí, obě moje babičky, dědečkové, tety a strýcové, někteří kamarádi, spolužáci, pan farář Válek a pan učitel Klíma i Jagošová, všichni, úplně všichni, živí i mrtví. Všechny vás mám v srdci, ale i okolo sebe! S některými z vás, když se sejdu, tak si lezeme na nervy, ale jste součástí mého světa, který je i světem vaším. Všichni máme horká srdce, všichni v nich nosíme lásku. Ryzí i rezavou, tichou, bouřlivou, nenaplněnou, nenaplněnou, nemocnou, pervertovanou a zhanobenou, nepominutelnou, naivní a romantickou, zamrzlou a uraženou, zhrzenou, zraněnou, pomatenou a všelijak pokřivenou, zapomínanou a popíranou, prostupující našimi životy, jednáním rozhodováním, světem. Je jí vysypaná pěšina před branou, kterou se vchází do života a je i na cestě kterou se odchází na onen svět. Je to tak prosté! Láska je tu všude, ale nepatří nám. Nemáme ji v držení. Je to dar, milost, které se nám dostává. Nebo také ne! Cítíme, jak námi prostupuje, zachvacuje nás, vynáší k výšinám a někdy sráží k Zemi. Láska je tu všude, ale k někomu nedosáhne, někdy je jí málo. Když není, ukazuje se její skutečná potřebnost.

Celá psychoanalýza, se mi ukazala, jako obrovské, leč z mnoha důvodů skryté pojednání o dobrém životě s láskou ale mizerném bez ní. Bylo zjevné, že Freud nás konfrontoval se skutečností lásky bez příkras. Zbavil ji všech nesnesitelných a pokryteckých idealizací a fetišizací své doby a namočil nás do všech jejich zpotvořenin, zavedl do všech jejich děsných podob a slepých uliček. Dokonce změnil i její pravé jméno a nahradil je neologismy. Nechápu všechny jeho důvody, ale svůj záměr nakonec dovedl až do absurdity a totálního (sebe) odcizení. Smekám před ním už po tolikáté, i když si jsem již nyní jist, že zbloudil. Nechal nás v tom novém objevu řádně vykoupat a dojít na dno prastarého poznání, že sebeklam a sebeobraz i podoba světa mohou být námi přetvořeny a pokřiveny k nepoznání, v čemž lze pokračovat téměř neomezeně. Rovněž nás ale přiučil rozpoznávat falešné proroky, které sám odvážně a důsledně potíral. Freud se nakonec stal obětí vlastní metody i své doktríny. Z lásky nám toho po něm nakonec moc nezbylo. Dokonce ani tolik, aby byla s námi, abychom na ni při hledání pravdy a smyslu našeho bytí, při hledání a obnovování svobody nezapomínali. Zato jsme takřka propadli skepsi, že s člověkem je to již zcela jiné a že staré pravdy patří do smetí. Dnes podléháme zaručeným zprávám o tom, že naše Západní civilizace je na konci svých sil. V době, kdy své duchovní poklady ještě dostatečně ani nedocenila nebo jsou jaksi okoukané a mnohé pozapomenuté.

Pozoruhodné jsou způsoby, kterými od sebe po Freudovi zůstala oddělena sexualita a láska. Sexualita byla prý detekována s jistotou u novorozenců. Jak je to se sexualitou před narozením se nikdo moc nezmiňuje, zřejmě proto, že dítě je biologicky syceno prostřednictvím pupeční šňůry. A stav nasycenosti je do jejího přerušení udržován průběžně. Láska, coby emoční aspekt objektních vztahů zde tudíž nemá fundamentální biologickou důležitost, teoretickou oporu, ani příčinný důvod. Protože láska v psychoanalýze nemá přímé biologické opodstatnění, nepřipisuje se jí vlastní smysl. Zatímco sexualitě je přiřknuta pozice základního biologického-psycho-sociálního hybatele, láska je nakonec považována za velmi příjemný, leč jen sekundárně významný emoční stav, psychické citové adjuvans, jakési koření života povzbuzujícího pudový či instinktivní „apetit“. Proto také o ní není třeba složitě vědecky uvažovat, není důvod z ní dělat klíčové antropologické téma, když tak nanejvýš soci-kulturní či zajímavý psychologický problém jalově vyjádřený slovem „vztah“, případně „emoční stav“. Smyslem mého Vánočního uvažování není ani tak samotný Freud, psychoanalýza a její teorie, ani obecná kritika stavu pojednávání o lásce, ale skutečnost, že se slovo láska a její původní význam z našeho uvažování vytratil natolik, že Vánoce jako oslava počátku nového věku v lásce a Velikonoc jako oslavy nejvyššího projevu lásky, oběti, se zdá být již tak málo vědecky podložená, že ztratila svoji původní kosmologickou sílu a obhájitelný význam. Z Vánoc se stala v lepším případě oslava rodiny, tak trochu evropský folklor, již jen příležitost si užít závrati blahobytu, jehož si ještě stále v Západní civilizaci užíváme.

Když se mluví i o křesťanských tradicích, tak je na místě připomenout její základní ideu a tou je láska Bohu k člověku a naše zase k němu. Chtěl-li Bůh, aby jej člověk miloval, musel se zříci své moci nad ním. Jak totiž milovat beze zbytku a svobodně někoho, když ten druhý má vždy navrch a poslední slovo a moc? Bytost, která si lásku a poslušnost vymáhá mocí a vztah udržuje strachem, nemůže být skutečně milována. Jediné, co Hospodina a člověka může zrovnoprávnit, je svobodná volba ve skutečně rovné lásce. Bůh si musel uvědomit, že je od samého počátku zapleten do tenat své absolutní moci. Samotnému Bohu tak paradoxně hrozila ztráta svobody a samota nerovného vztahu. Je takto rovněž zbavován milosti milovat cele. Jakmile do prostoru lásky vstoupí moc, za dveřmi již čeká strach, nerovnost a nesvoboda. Naopak ten, který se v lásce vzdá své moci, přestane se bát a nedůvěřovat, je skutečně volný. Pouze ten, kdo je svobodný, kdo tedy ani nemá strach, může milovat nepodmíněně, upřímně a cele. Právě taková pak může být i jeho láska. Pevná, stálá a spolehlivá.

Starozákonní Bůh chtěl sice od člověka poslušnost, ale zároveň toužil po lásce rovnocenné, která by pramenila ze svobodné volby, nezávislosti a vědomí nenahraditelnosti. Potřeboval být potvrzen svobodnou bytostí, což v časech „První úmluvy“ nebylo možné a Kristus měl svým příchodem na svět od základu změnit vztah mezi Bohem a člověkem úmluvě nové. Vše změnit. Chtěl-li Bůh překročit staré možnosti absolutní moci a být pro lidi věrohodný, chtěl-li rozumět lidské lásce, dokázat pravost svého příslibu, musel se stát jedním z nás, musel se stát člověkem. Protože však se jedná o lásku, která je odevzdáním sama sebe úplně, Kristus syn boží tento krok, oběť lásce k člověku, vykonal sám. Bůh skrze svého syna oběť nejvyšší podstoupil a tím nás osvobodil od cizí moci nad námi. Dnes nám hrozí moc strojů, kybernetických mašin, strojového myšlení, které se postupně zmocňuje našeho světa. Proto je tak důležité se neustále vracet k lidem, ne k teoriím o nich! Je důležité vědět, že láska tělesná může a být i láskou nebeskou. Absence lásky na druhou stranu jde ruku v ruce se ztrátou svobody. I v oblasti sexuální.

Ale jak věřit, důvěřovat, jak poznat skutečnou svobodu a to, v jejímž jméně se představuje. Jak poznat pravé od nepravého? Pravdu nikoli jako výrok soudu, ověřený výsledek kalkulací a měření, nebo názor či prohlášení autorit. Pravda také nespočívá v nějakém abstraktním soudu, to je jen pokus o její formalizaci a upevnění. Leží původně a podstatně v pravosti jsoucího. V tom, zdali to, co se nám ukazuje je tím, čím skutečně je samo ze sebe. Pravé je to, co se tedy dostává na světlo, na svět, co je i pro nevidomého viditelné, evidentní, pravé, Co je tím, čím skutečně je ze své povahy a díky naší odvaze a úsilí věci odlišit a pak se zodpovědností ke svobodě a lásce, zodpovědností k druhému a k jinému, rozdělit na pravé a nepravé, dobré a špatné, Životem v pravdě je tedy nutno rozumět pouze život interesovaný, nelhostejný, jehož opakem není život ve lži, nýbrž v lhostejnosti. Patočka říká, že: „Být v pravdě znamená původně: zajímat se, být zaujat nějakou svou podstatnou možností, tj. nebýt indiferentní k tomu, čím a jak jsem. Teprve touto non-indiferencí a v ní může bytost, která je sama součástí univerza, být zároveň v pravdě, ale zároveň lze říci: tento zájem o své vlastní bytí, o jeho bytostné možnosti, je na druhé straně dostačující podmínka všeho bytí v pravdě“. Samotné pobývání v pravdě však nejen nemůže být v životní praxi realizovatelné. Je to příliš náročný požadavek, neproveditelná angažovanost. Co je ale silnější, pravější a angažovanější, nežli milovat? Bytí v lásce je osvobozující právě proto, že pravá láska je svobodná a zároveň je také pobýváním v pravdě. Pokud bychom ale jeden jediný aspekt v pravdě lidského způsobu bytí, existence opustili, vypustili nebo opomenuli, zbylé dva aspekty se již samy na vlastních nohách, ani v opoře jedné v druhé neudrží.

Pravda není věc, nemáme ji v moci. Ani v moci rozumu, poněvadž spočívá v tom druhém, v tom, co se nám objevuje ze skrytosti jako to, čím samo ze sebe jest. Co se nám takto dává, co nás jímá silou svého bytí. Co před námi vyvstává takové, jaké jest. Pravda nebo nepravda jsou způsoby bytí jsoucího. Abychom toto vyvstavší na svět, jsoucí ponechali v pravdě, nestačí jen odhodlaně zírat, ale nebojácně vydržovat situaci zjevení, neboť žádné setkání není neutrální, lhostejné, bez postoje. Všechny skutečnosti, všechny věci se nezjevují bez nás. Potřebují a vyžadují naši přítomnost naše bytí při tom, s nimi. Povaha naší přítomnosti záleží na nás, na našem odpovídání, způsobech odpovědí. Na pravosti našeho jednání, na úctě a respektu k bytí, nejen našemu, na tom, zda věci milujeme nebo naopak. Na našem odpovídání záleží pravdivost zjevování světa. Pravda tak není myslitelná bez způsobu odpovídání, naší odpovědnosti, bez pravdivosti našeho způsobu bytí ve vztazích ke skutečnostem světa, ke světu. A to všechno je možné pouze v rozhovoru s druhým. Neboť pravdivost je verifikována, ověřována těmi druhými ve spolu-bytí v rozhovoru na světle, tedy v otevřenosti, v přítomnosti a na očích druhých lidí.

Často se setkáváme se skeptickou kritikou, ve které se říká, že láska, svoboda, pravda jsou idealistické kategorie, proti jejichž platnosti vystupují zcela průkazné důkazy každodenní životní praxe. Například kolik lidí raději volí pohodlný život v polopravdě, kolika lidem vyhovovala zajištěná nesvoboda totality či sobecká zaměřenost na vlastní požitky a blaha před ohledy k druhým lidem. To jsou jistě důležité skutečnosti, které však spíše než co jiného ukazují na nedosažitelnost dokonalosti, než důkazy toho, že popsané principy jsou chybné. Ideje jsou vždy úplné, na rozdíl od skutečností každodenního života, skutečností světa celé. Nemohou být jiné, protože by neudržely celistvost a významovou konzistenci světa. Není v lidských možnostech je naplnit, avšak je nutné je mít jako pevné, pravé, tedy pravdivé a neochvějné principy neustále na očích. Jejich relativizace nebo popírání vede k nihilizacii ducha, mravní vratkosti a ideové i společenské anarchii. Co se týče lásky, tak jen tu a tam se přiblížíme k poznání, že je to milost, dar, který nepochází v CNS, i když díky ní jsme ji s to vnímat, rozpoznat a být jí uchváceni, přemoženi a také v ní pobývat. Mluvím zde o principu Lásky, která přichází k nám, kterou jsme obdarováni. Její ideu držíme snadno v období zamilovanosti. Může prostoupit všemi našimi bytostnými určeními a vždy nás příslušně promění, otevře nový význam. Pokud ji neudržíme navzdory nedokonalostem a zklamáním z nich milované osobě, či jiné skutečnosti, láska nám zapadne za horizont. Umění milovat, udržet si lásku všemu navzdory patří k uměním největším!

Pravda o sobě samém není pouze věcí myšlení, od světa abstrahovaného rozumu, ale je životním pohybem lidské existence ve světě, k němuž je bytostně a původně také vztažena a jemu také otevřena. Poněvadž touto otevřeností je člověk sám, tak také vlastnímu pohybu ve světě, a tak i světu vždy již nějak výkonem své existence také rozumí. Takové porozumění v pravdě předpokládá pravdivé vedení života a to je lidsky možné zase jen ve svobodě svých voleb a skutků a ve vztaženosti, která je osobní. Aby takovou být mohla, je třeba toto osobní dát, obětovat sebeodevzdáváním. A bez lásky tak velká oběť není možná.

Proto pak a za těchto okolností, jak praví Saint-Exupéry: „Na rozdíl od všeobecného mínění nešťastné lásky neexistují“.
P. S. Z řečeného mimo jiné mnohé plyne, že současné meinstrýmové postoje k určitým cizincům, k emigrantské krizi, které se odvolávají na křesťanské tradice, jsou zcela nekřesťanské, zcela mimo tyto principy, mimo jejich smysl! Jsou úplně vedle, neboť jsou to naopak názory vysloveně pohanské a barbarské! Tím se jistě neodpovídá, jak jsme v duchu křesťanství měli v krizi zvládnout. Kromě snad jediné evropské političky se k tomuto odkazu přihlásila paní Merkelová, i když mnohdy naivně a nešikovně. Doufejme jen, že se poučila nejen ona, ale že se snad poučíme od ní a jejího přístupu i my! Jsem si samozřejmě vědom, že mnohými budu považován za naivku a blouznila, nerealistického psychoznalce. Ale právě moje vlastní praxe člověka, který léčí nemoci a vzdělává studenty různého věku i zaměření, se mi ukazuje, že láska, pravda a svoboda jsou živou tkání tohoto konání, jejím „masem“ a nikoli nějakým intelektuálským či hysterickým „prdíčkem“, který se rychle rozptýlí a pomine. Metody a techniky, technologie a odborné dovednosti jsou vždy jen prostředečné instrumenty. Když pak osobně hovořím s lidmi, kteří léčí tělo a duši opravdu úspěšně, dosud jsem nepotkal žádného, který by lidi jemu svěřené opravdu neměl v lásce, i když o tom ze studu nebo nevědomosti nehovoří.

Znal jsem osobně a spolupracoval velmi úzce třicet let s člověkem tvrdým jako skála. Ostatně, jmenoval se doc. MUDr. Jaroslav Skála a byl lékařem, psychiatrem, alkohologem, psychoterapeutem a vysokoškolským učitelem. Ti, kteří nějak instinktivně přijali jeho drsnou léčbu, jako jeho bytostný způsob, jakým lidi miloval, se nemýlili a právě oni z jeho péče profitovali nejvíce. Ostatně jim někdy říkal „moji miláčkové“ a nebyla to ani nadsázka, ani ironie. Teprve po čase jsem pochopil, jak moc je měl rád. Naše velké a pravdivé lásky nemusí být jen romantické, ale zato mohou mít pěkně naturalistické podoby a překvapivý říz. Bez něhy, péče, odpovědnosti a bez obětí však být nemohou!